Will I find my way back to you? 20. kapitola

1. dubna 2017 v 11:11 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

S prvním dubnovým dnem tady pro vás mám poslední kapitolu téhle série, která se vám snad alespoň trochu líbila. Byla bych ráda, kdyby jste mi do komentáře napsaly vae názory na moje psaní, povídku a popřípadě i třeba nějaká přání jakou povídku byste chtěla jako další:)



Netušila jsem, jak dlouho nám cesta vlastně trvala, ale když jsme se konečně dostali do Konohy, tak nás oba dva neprodleně doprovodili do nemocnice, kde nás rozdělili. Netušila jsem, co se dělo potom se Sasukem, od sestřiček jsem jen zjistila, že jej dají do pořádku a že to není nic kvůli čemu bych si měla dělat starosti, ale... já si je přesto dělala. Byla jsem na něj na jednu stranu naštvaná za to všechno, co se stalo, ale na druhou stranu jsem jej ani nemohla vinit. Nejspíš jsem skutečně byla tak po uši zamilovaná, že to snad ani nebylo možné. Jediné, co jsem mohla udělat bylo zavrtět sama nad sebou hlavou a to už za mnou přišla Tsunade sama, aby na mě osobně dohlédla a taky si vyslechla mou část příběhu, která mohla značně doplnit ten Sasukeho, i když ke konci se ty naše shodovali.
Samotnou mě překvapilo, jak dlouho mi trvalo než jsem všechno popsala. Nepřipadalo mi, že by se toho tolik stalo až do teď. Nyní, když se Sasuke postaral o to, aby ti ninjové již nedělali problémy, se to zdálo být uzavřenou záležitostí, ale já ještě stále měla na srdci několik dost důležitých věcí. Nepříjemným překvapením pro mě ovšem bylo, když mi oznámila, že by bylo dobré kdybych tady zůstala přes noc, aby na mne dohlédli, což samozřejmě v jejím podání nebyla prosba nýbrž příkaz, kterému se snad ani nedalo odporovat... tedy dalo, ale následky by snad byly ještě mnohem horší než přežít jednu noc zde. Měla jsem nemocnici ráda, nebýt toho, tak bych zde nejspíš nepracovala a ani bych zde netrávila víc času než bylo nezbytně nutné, ale zkoušet to i z té druhé strany mi zrovna po chuti nebylo.
Nakonec jsem neměla na výběr a souhlasila jsem tedy, že dnešní noc strávím ve zdejší nemocnici. Plánovala jsem sice, že se ihned půjdu podívat za Sasukem, abychom mohli pokračovat tam, kde jsme předtím skončili, ale jakmile jsem zůstala v pokoji sama, tak na mě dolehlo všechno, co se za tu dobu událo a moje víčka se stávala čím dál tím těžšími. Byla jsem unavená, ospalá a vyčerpaná, a tak jsem se brzy ponořila do hlubin spánku, který mě pohltil prakticky ihned, co jsem zavřela oči.
Tu noc se mi překvapivě nic nezdálo, až nad ránem jsem měla takový nepříjemný pocit... opět jsem na sobě cítila něčí pohled a v hlavě mi vyvstanula vzpomínka na ten večer, kdy Sasuke odešel a já jsem se jej ze všech sil snažila zastavit... tentokrát jsem se ovšem probudila po několika minutách. Pomalu a líně jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se kolem sebe.
V nemocničním pokoji, kam mě včera dali, bylo již světlo. Sluneční paprsky pomalu pronikaly skrze okenní tabule až k mé posteli, ale zatím dosahovaly jen do míst, kde jsem pod přikrývkou měla pas. Protáhla jsem se, byla jsem celá ztuhlá o po včerejšku a poté můj pohled padl na hodiny. Nebylo zase tak pozdě, jak jsem si myslela. Netušila jsem, kdy přesně by měl přijít někdo, aby mě zkontroloval a volat jsem nechtěla. Nebyla jsem chromá, abych si tam nemohla dojít sama, a tak jsem spustila nohy z postele, postavila jsem se a zprvu vrávoravou chůzí jsem se rozešla ke dveřím a následně přes chodbu k recepci, kde bych našla nějakou sestru, abych věděla co a jak.
Cesta se mi zdála být snad ještě delší než obvykle, ale uvítala jsem to jako skvělou ranní rozcvičku, která mi pomohla se alespoň trochu probrat. Nakonec jsem konečně došla k recepci, kde jsem si vyřídila všechno potřebné. Výsledky mých včerejších vyšetření nebyly špatné a vzhledem k tomu, že se během noci nestalo nic, kvůli čemu bych zde musela ještě zůstat, tak nebyl problém, abych šla domů. Já se ovšem rozhodla zůstat ještě několik minut, protože má poslední otázka směřovala právě na Sasukeho, který byl podle všeho ještě stále tady.
Když jsem měla sama vše vyřízeno, tak jsem se otočila a rozešla jsem se zpátky k pokoji, ve kterém měl ležet. Již od rána jsem na sobě cítila, že mám až podivně dobrou náladu, což nebylo zase tak obvyklé, obzvlášť v posledních dnech. Zároveň jsem byla i značně netrpělivá kvůli tomu, že jsem se dnes konečně měla dozvědět pravdu. Najednou jsem se z ničeho nic zastavila uprostřed chodby a na zamračila jsem se. Všechno se mi to najednou zdálo být až podivně jednoduché... Sasuke se postaral o jednu záležitost a najednou je ochotný mi všechno říct? Co asi tak mohlo změnit jeho názor?
Nervózně jsem se kousla do rtu, když mě z mého přemýšlení vytrhl vysoký dívčí hlas. Připadal mi povědomí, ale v tuhle chvíli jsem nebyla schopná si k němu přiřadit i obličej. Brzy jsem zjistila, že vychází právě z pokoje, ve kterém měl být Sasuke, a tak jsem v domnění, že jde jen o nějakou sestřičku, pomalým krokem přešla ke dveřím, zlehka jsem zaklepala a otevřela jsem dveře.
"Dobré ráno, Sasuke, přišla jsem, abych-" Zarazila jsem. Na posteli u okna sice ležel Sasukeho, ale na něm nalepená byla ta červenovlasá dívka, kterou jsem viděla už předtím. Soudě podle pohledu, který na mě vrhla bylo jasné, že jsem přišla značně nevhod. "Eh... já... omlouvám se," vydechla jsem ve vteřině, když jsem si vzpomněla, jak se ovládají nohy. Prudce jsem se otočila a co nejrychleji jsem vyrazila zpátky odkud jsem přišla. Zdálo se mi, že za sebou slyším, jak na mě volá, ale neotočila jsem se. Už ne.
Když jsem o několik minut později konečně dorazila domů a přivítala se s rodiči a následně odešla do svého pokoje s výmluvou, že jsem nyní příliš unavená, tak mi ta situace, které jsem byla svědkem, nedala klidu. Stále jsem nad tím musela přemýšlet, přehrávat si k tomu všechno ostatní, co jsem věděla... Dávalo by mi to smysl s tím, jak jsem je nachytala již předtím na ulici, ale to bylo ještě předtím než mě políbil a já byla teď značně zmatená.
Tiše jsem si nad tím povzdechla a mlčky jsem se posadila na okenní parapet zatímco jsem se podívala před sebe na ulici. Slyšela jsem, jak někdo zvoní na dveře, ale ani jsem se nehnula dokud jsem zdola neuslyšela hlas své matky, který mě nakonec přeci jen donutil se zvednout. Někdo se na mě očividně přišel podívat. Možná Naruto, nebo Hinata... nebo třeba oba dva. S touhle myšlenkou jsem se rozešla dolů a u vchodových dveří mi málem spadla brada, když jsem viděla, kdo to za nimi stojí.
Stále ještě nevypadal, že by byl úplně v pořádku, ale přesto tam stál vzpřímený jakoby se snad ani nic nestalo.
"můžu s tebou mluvit? O samotě?" Zeptal se mě a pohledem následně uhnul k mé matce, která se netvářila zrovna nadšeně. I když jsem se svým rodičům nikdy moc nesvěřovala během doby, co jsme se rozešli, tak sama moc dobře věděla, jak moc raněná jsem byla. A nejspíš právě to způsobilo t averzi vůči němu.
"O čem?" Vydechla jsem skoro jako bychom se snad ani neměli o čem bavit. Chtěla jsem odpovědi, ale... proč jsem najednou měla sto chutí mu prásknout dveřmi před obličejem, otočit se a jít zpátky do svého pokoje?
"myslel jsem si, že to ty si po mě něco chtěla," odpověděl mi svým typicky chladným tónem, ale když viděl, že mu nejspíš skutečně bouchnu dveřmi před obličejem, tak obrátil, "prosím," dodal poté se zvláštním podtónem, který již nebyl tak chladný. Povzdechla jsem si a nakonec jsem svolila, obula jsem se a spolu s ním jsem vykročila ven z domu.
Šli jsme dlouho a mlčky až dokud se davy kolem nás nezdály být řidší a řidší až jsme nakonec byli skoro sami.
"Tsunade mi říkala, že budeš v pořádku," nadhodila jsem po chvíli. To ticho mi pomalu začalo připadat neúnosně tíživé a nepřirozené, a tak jsem plácla to první, co mě ve skutečnosti napadlo.
"nic to nebylo," odpověděl Sasuke s přikývnutím a zastavil se u řeky. Oba jsme se posadili na lavičku a zase nastalo ticho, které ovšem tentokrát přerušil on.
"Sakuro... k tomu předtím já-"
"Sasuke," přerušila jsem jej a zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nechtěla jsem slyšet vysvětlení... bolelo to. "Já... jsem ráda. Opravdu. Bez ohledu na to, co se stalo mezi námi, tak si myslím, že si zasloužíš být šťastný a pokud je pro tebe ona ta pravá tak-" Ani jsem si sama neuvědomila, jak moc tyhle slova budou bolet... ale bylo to jako bych sama sobě bodala ostré jehly přímo do srdce. "tak si myslím že-" Přerušil mě. Tentokrát ovšem ne slovy, ale smíchem. Smál se... smál se mě.
Zamračila jsem se, skoro jako bych zapomněla na to o čem jsme se před chvilkou bavili.
"Já a Karin?" Podíval se na mě po chvíli. Najednou byl jeho výraz ve tváři zase stejně chladný a neprostupný. "Ne. Mezi námi nic není." Odpověděl mi na mou nevyřčenou otázku.
"Nemusíš mi lhát... viděla jsem vás i předtím jak se... um" tentokrát jsem se sama zarazila. Nechtěla jsem, aby to vypadalo tak, že jsem ho snad sledovala.
Podíval se na mě tázavým pohledem jakoby mě vyzýval, abych tu větu dokončila, ale já to neudělala.
"Mezi námi nic není" řekl znova s důrazem na předposlední slovo. "Karin je jen... nedá mi pokoj," přiznal s pokrčením ramen, "Je vlezlá, až trochu moc. Neustále za mnou chodí, ignoroval bych ji, ale... nejde to. Vlastně mi v mnohém připomíná..."
"mě?" Dokončila jsem za něho a podívala jsem se před sebe na řeku, která tekla pod námi. Opět bylo ticho.
Cítila jsem na sobě jeho pohled, jakoby se mi svýma očima provrtával přes oblečení pod kůži a nejspíš právě proto jsem neměla tu odvahu se na něj podívat.
"tak to nebylo," odpověděl mi poté. Tentokrát jsem přeci jen nechápavě otočila hlavu směrem k němu. Jeho oči byly upřené před něj a výraz mě zamyšlený.
"Ne?" Vydechla jsem. Snažila jsem se ho vybídnout k tomu, aby mluvil, ale byl zticha.
"Přišla jsem sem, protože si se mnou chtěl mluvit, Sasuke," připomněla jsem mu. Navzdory tomu, že jsem to byla já, kdo po něm předtím chtěl odpovědi tentokrát to byl on kdo se nabídl, a tak jsem z toho taky těžila. "Ale pokud nechceš," řekla jsem a zvedla jsem se, abych mu naznačila, že můžu i odejít než jsem ovšem stihla udělat jeden krok, tak mě chytil za ruku, aby mě zastavil.
"Nikdy to nebylo tak, jak sis myslela, že to bylo, ale musela sis to myslet," řekl nakonec. Z tohohle jsem byla snad ještě zmatenější než předtím, a tak jsem se opět posadila, čekajíc na vysvětlení. "Nechtěl jsem odejít," řekl poté.
"Lžeš," vydechla jsem a zavrtěla jsem přitom hlavou, "odešel si otočil ses ke mně zády a popřel si všechno, co si mi kdy řekl a-" ztichla jsem. Vzpomínání na tu událost bolelo a já si teď nemohla dovolit plakat. Ne tady a ne před ním.
"Potřeboval jsem, aby to všechno znělo věrohodně. Kdybych ti řekl, že musím odejít, tak by si nejspíš přesvědčila Tsunade, aby tě nechala jít spolu se mnou a to jsem nemohl dopustit. Byl to jediný způsob, jak tě ochránit,"
"Ochránit mě?" Podívala jsem se na něho nechápavě. "zlomil si mi srdce, odešel si. Opustil si mě a nechal si mě tady samotnou," řekla jsem nevěřícně. Viděla jsem, jak otevírá pusu, aby mi na to něco řekl, ale já jsem ho nepustila ke slovu. "Ne Sasuke, teď mě poslouchej... říkala jsem ti to mnohokrát předtím. Milovala jsem tě a... a věděla jsem, že ty si cítil to samé. Byl si pro mě jistota když najednou jeden večer se všechno změnilo. Všechno hezké, co jsme měli si zničil a teď... teď mi chceš říct co? Že to všechno byla jen jedna velká lež?" Zamračila jsem se. Ani jsem si neuvědomovala, že pomalu křičím.
"Nechápeš to," vydechl a vzal mě za ruce. Jemně prsty přejel po obvazech, které kryly moje rány na zápěstí, které jsem tam měla od provazů, když mě svázaly. "Ani tak jsem tě nedokázal ochránit..." Vydechl tiše, že jsem si ani nebyla jistá jestli to skutečně řekl. "věděl jsem do čeho jdu a taky jsem věděl, že tě nemůžu ztratit... byla to pro mě jediná možnost," odpověděl. "raději já než ty,"
Ztuhla jsem. Takže ti lidé... ninjové, kteří mě unesli... to všechno s tímhle souviselo? To kvůli nim tenkrát odešel, opustil mě a nic neřekl. "Kdyby... kdyby si mi to řekl, tak... tak bych... pochopila bych to..." Vydechla jsem tiše a kousla jsem se do rtu. Bylo tak těžké zabránit slzám, aby se dostaly na povrch.
Mísilo se ve mně nespočet emocí, ale výraz v mé tváři, když jsem se zvedla z lavičky byl chladný... a studený jako led. "Pusť mě," řekla jsem a prudce jsem mu své ruce vytrhla. "Nevěřím ti," řekla jsem poté. Bylo pro mě hodně těžké tohle přijmout a tušila jsem, že by to mohla být jen obyčejná výmluva a nic jiného. "nechci tě vidět Sasuke... už nikdy" šeptla jsem. V tu chvíli jako bych vypnula. Neschopna slyšet či vnímat cokoliv jsem se rozešla zpátky domů, jak nejrychleji jsem mohla.
Cestou se mi v hlavě honilo nespočet myšlenek. Část mého já váhala jestli to bylo správné a já mu raději neměla skočit kolem krku s tím, že a to všechno zapomenu a budeme zase spolu, ale... i kdybych připustila, že to byla pravda a že to všechno udělal kvůli mně... jak jsem mohla vědět, že se to zase nestane? Byli jsme partneři. Měli jsme se navzájem podporovat, ale on se rozhodl raději pro cestu plnou lží a lstí.. Netušila jsem jestli budu schopná mu to někdy odpustit.
Tu noc jsem nespala moc klidně. Neustále jsem se převracela. Vracely se mi vzpomínky na tu noc a taky se mi to všechno mísilo spolu s věcmi, které mi řekl Sasuke. Ze svých snů jsem byla ještě zmatenější než obvykle a byla jsem skutečně ráda, když mě ráno probudili první sluneční paprsky. Pomalu jsem se protáhla, měla jsem sto chutí jen tak zůstat ležet v posteli, ale něco u okna upoutalo mou pozornost.
Lesklo se to v paprscích ranního slunce, vstala jsem a při bližším pohledu jsem zjistila, že je to můj řetízek. Ten o kterém jsem si myslela, že jsem jej ztratila... byla tady... Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe jako bych snad čekala, že tam někde bude stát ten, kdo mi ho přinesl. Z části jsem tušila, kdo by to mohl být a malinko jsem se zamračila.
Zavrtěla jsem nad tím hlavou a chtěla jsem se otočit, abych se vrátila do postele, ale to můj pohled upoutal ještě kousek papíru, který byl přivřený oknem, aby neuletěl. Váhala jsem jestli by nebylo lepší, kdybych raději okno otevřela a nechala jej uletět, ale zvědavost byla silnější. Vzala jsem si jej a začala jsem číst.
"Sakuro, pochopím pokud tenhle dopis roztrháš na kousky jako bych jej snad ani nenapsal, ale tu nejdůležitější věc již máš..." Při čtení těch slov jsem v ruce sevřela pevněji svůj řetízek, věděla jsem, co tím myslel, ale dopis pokračoval: "Tvým přáním bylo mne již nikdy znovu nevidět a já tvé přání respektuji. Nemohu se s tebou rozloučit osobně, ale... přesto je zde jedna věc, kterou od tebe chci na oplátku. Opatruj se. -S"
Ještě několikrát jsem si celý dopis přečetla a následně jsem rozechvělou ruku volně spustila podél těla. Odcházel. Věděla jsem to. Chtěla jsem to, prakticky jsem mu to včera sama naznačila, ale teď...představa, že má být zase pryč... sevřel se mi z ní žaludek a zatočila hlava. Sedla jsem si na postel a zhluboka se nadechla ve snaze zklidnit svůj dech. Nejspíš už byl dáno pryč... stovky kilometrů odsud... a možná taky ne. Pohlédla jsem ven z okna se zamyšlený výrazem ve tváři. Již jednou jsem se ho snažila zastavit... a mělo vůbec cenu zkoušet to znova?
Prudce jsem se zvedla, můj pokoj se se mnou na chvilku zatočil, ale já to ignorovala. Rychle jsem se oblékla a následně jsem vystřelila dolů do předsíně, kde jsme si obula boty. Nevšimla jsem si, že mi dopis mezitím vypadl z ruky a zůstal ležet na podlaze dokud jej má matka nezvedla a očima spěšně neproletěla text. Ztuhla jsem, když se její pohled zastavil na mě.
"Obávala jsem, že se takhle rozhodneš dítě," vydechla a zavrtěla hlavou. Na chvilku odešla zatímco já tam stála, nechápajíc a zmatená. Vrátila se zpátky během chvilky s mým batohem v ruce. "vezmi si to... je tam vše, co by si mohla potřebovat... Hokage-sama se postarala o to, abych měla seznam všeho, co by mohlo být potřeba," dodala laskavě.
"Ma-mami?" Vydechla jsem. "vy... vy jste..." Domluvili se na mě?
Moe matka ke mně přistoupila a následně mě pevně sevřela v náručí. "věděla jsem, jak moc si trpěla, když odešel.... a i potom, co mě Hokage oslovila, abych tohle udělala, tak jsem doufala, že se na toho hocha rozhodneš zapomenout, ale... pokud jsi skutečně schopná mu odpustit tak..."
"Ale co když už odešel?" Vzlykla jsem tiše. Bála jsem se toho. "Já... miluju ho," bylo to poprvé za tu dobu, co jsem otevřeně někomu dalšímu přiznala to, co cítím. Ulevilo se mi... na jednu stranu. "Ale byla jsem hloupá.. Uvědomila jsem si to až příliš pozdě," šeptla jsem. V tu chvíli mě od sebe moje matka jemně odstrčila a zavrtěla hlavou:
"Utíkej..." Prakticky mě vystrčila ven ze dveří s batohem a jiným papírem v ruce. Rozběhla jsem se k bráně zatímco jsem se jej snažila přečíst... byly to instrukce k misi... k misi s ním.
V duchu jsem děkovala nejen své matce, ale i Tsunade, že tohle dovolily, ale přesto jsem měla strach. Co když už bude pryč? Co když mě nebude chtít sebou? Možná že jsem to včera naprosto pokazila... Tolik otázek a strachu, ale nic, co by ho zmírnilo, a nebo dalo odpovědi. Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla, vrážela sem přitom do kolemjdoucích, kteří za mnou naštvaně pokřikovali, ale já je ignorovala.
V rekordním čase jsem doběhla k bráně, celá zadýchaná... viděla jsem kousek za ní temnou siluetu. Musel to být on... sotva jsem pletla nohama, dýchat jsem skoro nemohla a v ústech jsem cítila železitou pachuť, ale přesto jsem se opět rozběhla... a běžela jsem až dokud jsem nebyla skoro u něho. Rozpřáhla jsem ruce a zezadu jsem ho objala, abych ho zastavila.
Cítila jsem, jak se zarazil a otočil a potom nastalo ticho. Tíživé ticho, které mi trhalo uši. Hlasitě jsem oddechovala, jak jsem se snažila znovu popadnout dech. Tváře jsem měla rudé a nohy mě bolely. Odtáhl se ode mě natolik, aby mi byl schopný pohlédnout do tváře.
"Sakuro?" Vydechl nechápavě. Ani jemu očividně nikdo neřekl, co plánovali.
"Sa...Sasuke..." Vydechla jsem trhaně na oplátku a přemýšlela jsem nad nejkratším způsobem, jak mu to vysvětlit. Nakonec jsem mu jen podala papír od Tsunade, který on sám spěšně přečetl a poté na mě opět pohlédl. Jeho obličej neprozrazoval žádné emoce. Pustila jsem a následně jsem od něj o krůček ustoupila.

"Já... já vím," šeptla jsem po chvíli, když jsem zase trochu nabrala dech. "Vím, že to jak jsem včera utekla a jak jsem se zachovala nebylo správné," šeptla jsem. Bylo to až příliš dětinské na dospělou kunoichi. "Myslela jsem si, že to když ti řeknu, že tě nechci vidět... když už tě skutečně neuvidím mi pomůže na tebe zapomenout, ale nestalo se tomu tak za celé ty roky, co si byl pryč a to pomyšlení, že by si měl zase zmizet mě děsí," přiznala jsem tiše. "Pochopím, když mi řekneš, abych hned teď odešla, ale... Sasuke-kun, prosím, vezmi mě sebou!"
Opět nastalo ticho. Myslela jsem si, že se zblázním. Vlastně se mi málem zastavilo srdce, hlavně ve chvíli, kdy se ke mně otočil zády. Měla jsem pocit, že je to tady zase... opět mě tady nechá... najednou jsem ucítila, jak mě ťuknul dvěma prsty do čela. Vzhlédla jsem, malinko zmatená s pomalu rudnoucími tvářemi.
"Jsi hloupá," obvinil mě poté, ale... viděla jsem, jak mu přitom zacukaly rty přesně jako tenkrát. Nejspíš se chtěl otočit a vykročit, ale já jsem jej opět obejmula a nedovolila jsem mu to. Zabořila jsem si obličej do jeho hrudi a spokojeně jsem přivřela oči. Bylo to přesně takové jak jsem si to pamatovala. Když kolem mě ovinul svoje silné paže, tak celý svět jakoby najednou přestal existovat a já věděl, že jsem v bezpečí.
"Nikdy jsem tě nepřestala milovat..." Šeptla jsem a vzhlédla jsem až když mu dvěma prsty zvedl bradu, abych tak učinila. Konečně odložil tu svou masku a já v jeho očích konečně spatřila nějaké emoce... Jeho pohled zjihl.
"Tak hloupoučká," zašeptá poté a zavrtěl nad tím hlavou, "ale moje," dodal poté. Cítila jsem z jeho hlasu ten majetnický podtón, ale nedokázala jsme přitom již nic namítat, protože mé rty uvěznil v dlouhém polibku, při kterém mě chytil kolem pasu zatímco já jsem jej objala kolem krku.
Možná, že nakonec všechno má svůj šťastný konec... i když tohle ještě konec nebyl. Měli jsme spolu celý život před sebou a já se cítila opět živá. S ním po boku jsem věděla, že zvládnu všechno a tentokrát jsem věděla, že jsme se oba poučili z toho, co se stalo a ať už se stane cokoliv, tak už jsem to nebyla já... nebyl to Sasuke... ale byli jsme to my.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 1. dubna 2017 v 23:40 | Reagovat

Krásné! Moc děkuji za ty skvělé chvíle prožité při čtení této nádherné povídky a těším se na další!! :) Osobně bych zase pár SasuSaku, protože ty dva fakt žeru, ale je to na Tobě ;)

2 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 3. dubna 2017 v 17:10 | Reagovat

Krááásná povídka! :) Těším se na další <3

3 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 9. dubna 2017 v 16:29 | Reagovat

velmi pekna poviedka. napinava az dokonca. pises velmi pekne. idem aj na dalsie a uz teraz sa tesim na novu poviedku.....:- P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama