Will I find my way back to you? 19. kapitola

25. března 2017 v 6:25 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?


Tentokrát mám pro vás předposlední díl této série:) snad se vám bude líbit^^

Padala jsem. Neměla jsem ponětí, jak dlouho to trvalo, ale svým způsobem se to zdálo být dlouhé jako celá věčnost. Měla jsem zavřené oči. Cítila jsem, jak mi vítr rychle fučí kolem mě a dokonce i do uší. Kdyby na mě snad někdo křičel, tak bych jej nejspíš neslyšela. Nevěděla jsem, jak moc je tohle místo vlastně hluboké... jak dlouho budu padat a co bude nakonec. Tušila jsem, že je dost pravděpodobné, že se při pádu praštím do hlavy a potom už nic... nebudu nic cítit... možná by to tak bylo mnohem lepší.



Pomalu jsem cítila, jak se mi do očí hrnuly slzy. Nechtěla jsem to tak. Měla jsem ještě tolik dalších věcí, které jsem chtěla stihnout. Tušila jsem, že co chvíli to všechno skončí, ale přesto se mé myšlenky upíraly k jednomu jedinému člověku. Sasukemu. Ať už jsem se snažila dělat cokoliv, tak pořád byl v mém srdci a já jej jednoduše nemohla jen tak vyštvat ven, jak bych nejspíš měla. Pomohla bych tím sama sobě, ulevilo se mi. Moc dobře jsem to věděla, ale... teď už na to všechno bylo pozdě.
Pod sebou jsem necítila vůbec nic jiného než jen vzduch. Bylo to zvláštní. Věděla jsem, že celé oje vnímání času mohl být značně zkreslené. Konec konců... od chvíle, co mě strčil mohlo pravděpodobně uplynout jen pouze několik vteřin. Cítila jsem, jak mi srdce splašeně bilo v hrudi a spolu s větrem mi to rezonovalo v uších... přesto všechno jsem najednou uslyšela jakýsi zvláštní skřek.
Najednou jsem pod celou ucítila další závan větru, ale tentokrát ze strany. Rozhodně to nemohlo být vlivem toho pádu. Cítila jsem, jak něco zatahalo za provazy kolem mých rukou, které se náhle uvolnily. Automaticky jsem kolem sebe máchla rukou. Prsty se mi otřelo o něco hebkého. Ani snad ne vteřinu na jsem cítila, jak mě něco chňaplo za ruku. Prudce to se mnou škublo a já jsem cítila, že najednou jako bych visela ve vzduchu. Doslovně.
Bála jsem se otevřít oči, ale nakonec jsem to přeci jen udělala jakmile jsem ucítila, že mě něco táhne nahoru. Cítila jsem, jak se moje holá kůže na nohou opět otřela o něco hebkého. To už jsem otevřela oči a pohled mi jako první padl právě na toho, kdo mě držel za ruku. Čekala bych snad cokoliv, ale tohle ne. Na chvilku jsem skutečně zapochybovala jestli již náhodou nejsem po smrti, protože tohle mi přišlo až poněkud příliš nereálné.
Seděl tam, na velkém jestřábovi a pevně svíral moji ruku. Muselo ho to stát hodně námahy, aby mě vytáhl nahoru, ale nevypadal na to. Jeho temné onyxové oči byly upřené do těch mých. Zrudla jsem. Jasně jsem cítila, jak se mi krev hrnula do tváří.
"Sasuke..." Vydechla jsem tiše a nevěřícně zároveň. Nevěděla jsem, jak je možné, že je tady když ještě před chvilkou byl tam nahoře a to rozhodně nevypadalo, že by se někam chystal... nebo spíš mohl chystat. Nic na to neřekl, ale v tu chvíli výraz v jeho tváři mluvil za vše. Na chvilku jakoby to byl ten stejný Sasuke, kterého sem znala... alespoň ten něžný pohled, který mi věnoval jsem poznávala.
Než jsem ze sebe byla schopná dostat jakési poděkování za záchranu svého života, tak jeho jestřáb prudce zamával křídly a my se pohnuli nahoru. Vítr mi prudce narazil do tváře a vlasy mi rozfoukal kolem obličeje. Přivřela jsem oči a odvrátila jsem pohled. Čím víc jsme se blížili k okraji propasti, tím hlasitěji k nám doléhaly zvuky z povrchu. Bojovalo se. To jsem slyšela až moc dobře.
Stačilo jen několik mávnutí křídel a ocitli jsme se zase nahoře. Slunce mi osvítilo do obličeje a já pocítila značnou úlevu. Opět se nestalo to, co jsem čekala... opět jsem vyvázla... díky němu. Nemohla jsem mu ani poděkovat, protože sotva jeho jestřáb přistál na zemi, tak měl Sasuke již zcela jinou práci. Ninjové, kteří mě unesli si nejspíš mysleli, že jej měli, ale byla to chyba.
Sasuke, kterého jsem předtím viděla a který se chytil do jejich pasti byl pouho pouhý klon, kterého pravý Sasuke poslal za sebe. Byl to chytrý tah... ani mě to nenapadlo. V tu chvíli jsem se soustředila jen na jednu jedinou věc... a nebyla jsem schopná přemýšlet nad čímkoliv jiným.
Sama jsem na sem slezla až o něco později. Bylo jich tam dost na to, aby se o ně všechny Sasuke postaral sám, ale sama jsem cítila, jak se mi trochu podlamují kolena. Pořád ještě jsem byla značně slabá, a tak jsem neměla ponětí jestli byl dobrý nápad se tam plést. Kdysi jsme byli skvělý tým...
Kousla jsem se do rtu. Chvilku jsem sváděla boj sama se sebou než jsem se rozhodla, že ani v nejmenším není potřebné, abych tam jen tak stála a čekala na to než to skončí. Chtěla jsem mu pomoct. Musela jsem. Jinak už jsme rozhodně více nevyčkávala a vykročila jsem. Většina nepřátel by teď soustředěná kolem Sasukeho, který vypadal, že má situaci plně pod kontrolou, ale... přesto jsem tušila, že pomocí rozhodně nepohrdne.
Kousek od mě dopadl na zem přesně ten muž, který mi předtím dělal společnost. Sasukeho útok jej odmrštil dostatečně daleko... přímo ke mně. Byla to zvláštní náhoda, nebo možná Sasukeho záměr, ale tak nebo tak, když se opět postavil, aby šel zpátky k Sasukemu, tak jsem mu zastoupila cestu.
"Uhni mi z cesty..." Prsknul mi do obličeje s jasným zamračeným výrazem ve tváři. Překážela jsem mu, to bylo očividné. Zamračený pohled jsem mu oplatila.
"Přinuť mě" vybídla jsem ho poté. Byla to jasná výzva, kterou snad ani nemohl odmítnout, a tak se s kunaiem v ruce vrhl přímo na mě.
V jistých případech o mě bylo známo, že jsem pro ránu nikdy nešla daleko. Hlavně Naruto moc dobře věděl, jak to se mnou a s mým temperamentem je. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Tenhle muž mě jednoduše unesl z mé vesnice k tomu, aby vylákal Sasuke... tohle jsem jen tak nechat nemohla. Nechtěla jsem ho zabít... spíš svázat a přivést do vesnice, ale... už po chvíli boje jsem pochopila, že tak jednoduché to nebude.
Nebyla jsem při své plné síle, abych si sama mohla určovat, co s ním udělám. Kdyby ano, tak by to bylo mnohem jednodušší, ale teď, když jsem byla prakticky bez chakry jsem měla jen velmi omezené možnosti. Cítila jsem sice, že jsem na tom už trochu lépe, ale za tak krátkou dobu se mi ani v nejmenším nemohlo obnovit dostatečně velké množství chakry, abych ji mohla k něčemu použít... tedy k něčemu smysluplnému.
Stačilo mi jen pár minut, abych byla u konce s dechem, ale u něj to vypadalo, že je tomu právě naopak.
"Copak, krásko?" Ušklíbl se na mě. Musel vidět, nebo si hlavně myslet, že s největší pravděpodobností tohle vyhraje... ale já mu tu radost nechtěla ani v nejmenším dopřát. Sasuke mě nezachránil proto, aby se tohle stalo. Ani v nejmenším. Ohnal se po mě kunaiem, jako již několikrát předtím ve snaze mě zasáhnout. Sehnula jsem se, ale ne dost rychle. Ostří mi projelo tváří. Nebyla to hluboká rána, ale bolelo to. Tvář se mi na moment stáhla do bolestného úšklebku.
K tomu, aby tohle mohl udělat se ke mně musel dost přiblížit, a tak jsem se rozhodla, že nemám jinou možnost. Vrhla jsem se na něho celou svou vahou ve snaze jej alespoň strhnout na zem. Povedlo se. Tedy alespoň z části, protože jsem ho pod sebou nedokázala udržet moc dlouho.
"Dochází ti dech?" Zeptal se mě opět posměšně. Nechala jsem ho, aby se posunul ještě trochu výš. Ušklíbla jsem se. Očividně jsem z nás dvou byl jediná, kdo si uvědomoval, že to on byl ten, kdo se nacházel ve špatné pozici. Když jsem vycítila, že nedává pozor, tak jsem mu svou nohou uštědřila ránu do slabin, při které jen zaúpěl a chtě nechtě se ze mě musel odvalit na stranu, kde zůstal chvilku ležet. Využila jsem toho, abych se od něj trochu stáhla.
"Mrcho," prskl mi to tváře, jeho hlas byl o několik oktáv vyšší než předtím. Opět se po mě ohnal, ale tentokrát zmrzl v polovině pohybu. Vykašlal spršku krve a já si až poté všimla hrotu katany, který mu čouhal z hrudi. Vzhlédla jsem. Moc dobře jsem věděla čí to byla práce, ale přesto... Sasuke se nad ním tyčil jako nějaký bůh pomsty, alespoň podle výrazu ve tváři tak vypadal.
Všimla jsem si ovšem i dalších věcí... menší šrámů, škrábanců a odřenin, které utržil při bojích, které musel absolvovat. Stejně jako já i on zrychleně oddechoval. Jedním pohybem vytáhl z toho muže svou katanu a krev z ní si otřel o jeho oblečení. Poté pomalu klesl na zem.
Bylo po všem. Zdálo se to být skoro až neuvěřitelné, ale... skončilo to. I když... když jsem se tak rozhlížela kolem sebe o všech těch mrtvých, které za sebou Sasuke zanechal, tak jsem si začínala uvědomovat jednu jedinou věc... tohle všechno se stalo kvůli němu. Ti lidé od něj něco chtěli, ale já nevěděla co. Netušila jsem, co společného s nimi Sasuke tak asi mohl mít, ale toužila jsem po tom to zjistit.
V hlavě jsem měla potom všem zmatek. Nejdřív se ke mně choval jako k cizí, odešel, poté se vrátil, snažil se mi kecat do toho, co můžu a co ne, políbil mě a teď... Zamračila jsem se. Pomalu mě z těch myšlenek začínala bolet hlava. Raději jsem se pomalu po kolenou doplazila k němu zezadu a ruce jsem si položila nad jednu z jeho ran, která stále ještě krvácela. Byla od kunaie, to bylo jasné, ale nic vážného to nebylo. Přesto jsem se pevně soustředila na svou chakru, která poté v podobě zelené záře začala vyzařovat z mých rukou a léčit ho.
Bylo to mnohem namáhavější než kdy jindy, protože jsem měla sotva dostatek chakry na to, abych se mohla postarat i o něco tak banálního, ale měla jsem v úmyslu to dokončit... pokud by se na mě Sasuke ovšem neotočil a nachytil mě za ruce, které mi od sebe odtáhl, ale nepouštěl. Zmateně jsem zamrkala a se zamračeným výrazem ve tváři jsem pohlédla do jeho obličeje.
"Co to děláš?" Zeptal se mě dřív než jsem stihla promluvit a položit mu to stejnou otázku.
"Léčím tě," odpověděla jsem prostě s trhnutím ramen. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to. Na to, co měl za sebou byl ještě stále při síle a bylo očividné, že se nechystal k tomu, aby mě pustil. Právě naopak. Mou odpověď již nijak nekomentoval a nakonec, když jsem se tedy rozhodla vzdát svou snahu se vysvobodit z jeho sevřené, tak mě pustil, ale jen jednou rukou, kterou zvedl k mé tváři a jemně mi setřel krev, která mu mezitím stihla stéct po líci dolů.
Kousla jsem se do rtu. Ne že by to tak moc bolelo, ale to místo bylo citlivé a já cítila, že vlivem jeho doteku se mi do tváří nahrnulo mnohem víc krve, což způsobilo, že se mi tváře zabarvily do růžova.
"Bolí to?" Zeptal se mě pro změnu. Svýma onyxovýma očima stále ještě studoval mou tvář. Zavrtěla jsem hlavou.
"ne," odpověděla jsem jednoduše. Tohle nebylo vůbec nic oproti jiným zraněním, které jsem měla v minulosti. Prakticky jsem to ani nevnímala, kdyby na to neupozornil, tak bych na to nejspíš zapomněla.
On sám na mou odpověď jen pomalu přikývl, skoro jakoby to bylo úplně všechno, co mi na to chtěl říct, ale... pro mě to ještě neskončilo. Stále tam byly otázky, na které jsem chtěla... ne potřebovala jsem na ně jednoduše znát odpověď.
"Proč..." Vydechla jsem tiše. Věděla jsem, že Sasuke pochopí mou otázku, i když nebyla celá... a hlavně jsem viděla na jeho tváři, že to čekal. Přivřel oči skoro jakoby sám ještě přemýšlel nad tím, co mi na to všechno má vůbec říct. Nechtěla jsem po něm nic jiného než pravdu... zasloužím si ji znát. Konec konců to málem dopadlo špatně nejen pro něho, ale s tímhle jsem se neodvážila na něj vyrukovat. Neměla jsem v úmyslu jej vydírat navíc... nechtěla jsem, aby nabyl dojmu, že jej z toho, co se stalo snad obviňuju. Nebylo tomu tak ani v nejmenším. Věděla jsem, že on s tím neměl přímo nic společného a to, že si ti lidé náš vztah vyložili nějak špatně.. Nebo měli staré informace už nebyl ani v nejmenším jeho problém. Kdybych to byla čekala, kdybych věděla, že je tu možnost, že se něco takového stane, tak bych neváhala. Jindy bych si možná myslela, že si mě mohli splést s tou červenovlasou dívkou z jeho týmu, ale... na to mezi námi byl až moc velký rozdíl než, aby k tomuhle mohlo dojít. Dávalo mi to jen víc a víc otázek, na které jsem chtěla odpovědi.
"Já vím," řekl po chvíli s pohledem, který zamyšleně upíral nahoru na nebe. "že chceš znát pravdu," odmlčel se jakoby teprve teď volil další slova. "a vím, že ti ji nemůžu již dále upírat," vydechl poté. Ani jednou se na mě přitom nepodíval. Čekala jsem jenom, kdy přijde nějaký háček... "Ale... nejdřív ze všeho bychom se měli vrátit zpátky do vesnice. Stmívá se." Dodal potom a pomalu se přitom zvedl na nohy. Bylo očividné, že i to mu jaksi dává zabrat. Musel být hodně unavený. Kdybychom na tom oba dva nebyli takhle a bylo nás třeba víc, tak by se odvážila navrhnout, abychom někde přespali, ale teď bylo skutečně nejrozumnější, když se vrátíme domů... do Konohy.
Natáhl ke mně ruku a já ji ochotně přijala. Postavila jsem se na nohy a spolu s ním jsem vyšla k obrovskému jestřábovi, který na něj ještě stále čekal. Měla jsem z toho zvířete respekt už na první pohled... znala jsem ho, ale vlastně dnes to bylo po dlouhé době poprvé, co jsem na něm zase seděla.
Nebyla jsem si vůbec jistá jestli i on si pamatuje mě, ale jakmile jsme se se Sasukem přiblížili, tak nevydal ani hlásku, což bylo znamení, že si pamatuje. K jiným lidem, kteří se k němu chtěli přiblížit měl totiž tendenci se chovat velmi agresivně...klovat zobákem a nebo hůř... a u takhle obrovského tvora mnohdy nechybělo málo k tomu, aby to bylo to poslední.
Stále ještě trochu váhavě jsem natáhla ruku a jemně jsem ho pohladila po peří, které měl na krku. Bylo zvláštně hebké... příjemné na dotek. Přála jsem si, abych teď mohla jen zavřít oči... otevřít je a zjistit, že jsem v Konoze. Bylo by to o tolik jednodušší.
"Pořád bojíš výšek?" Zazněla otázka, která mě donutila vzhlédnout. Rty se mi automaticky zvedly do mírného úsměvu, když jsem spatřila ten úšklebek v jeho tváři. Možná, že se ani jeden z nás nakonec nezměnil. Přijala jsem jeho nabízenou ruku a s jeho pomocí jsem se posadila na záda obrovského jestřába, který se záhy na to vrhl střemhlav dolů do propasti a poté se vznesl k nebi a mířil domů... do Konohy.







 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 26. března 2017 v 12:47 | Reagovat

Luxus!! Moc se těším na poslední díl, až zjistíme, jak to vlastně celé bylo :)

2 SasuSaku SasuSaku | 26. března 2017 v 22:05 | Reagovat

Supeeer! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama