Will I find my way back to you? 18. kapitola

18. března 2017 v 7:00 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

A opět tu mám další kapitolu téhle povídky. Nemůžu říct, že by byla poslední, a nebo předposlední, ale pomalu se blížíme ke konci:)


Při tomhle zjištění praštila Hokage do stolu. Nejspíš zlostí. Poté zvedla pohled k oběma příchozím chlapcům, bylo jí moc dobře jasné, že ji budou muset najít pokud možno co nejdřív to jenom půjde, protože jinak by to mohlo mít dosti špatné následky. "hledali jste ji?" Zeptala se jich poté, doufajíc, že se třeba její žačka jen někde zatoulala a ve skutečnosti ji nikdo neunesl.
"Byli jsme u ní doma, ale tam není, navíc... je to jasné," pokrčil nad tím Sasuke rameny. Vypadalo to, že v tomhle má úplně jasno. To se samozřejmě neobešlo bez nechápavého pohledu Tsunade, která jej už jen pohledem vyzývala k tomu, aby tuhle svou informaci a hlavně svůj postoj trochu rozvedl a řekl jí, co to má vlastně znamenat. Sasuke ovšem jen svým pohledem uhnul do strany směrem k Narutovi a dál zarytě mlčel.
"Naruto... zajdi najít Kakashiho a poté se spolu s ním vraťte," rozhodla nakonec Tsunade, které nejspíš došlo, že o tomhle si s ní chce Sasuke promluvit pouze mezi čtyřma očima. Blonďák na ni překvapeně vykulil oči. Nemohl uvěřit tomu, že jej skutečně posílá pryč. Došlo mu, že se očividně chtějí bavit o něčem důležitém a i on sám byl zvědaví, co asi tak má Sasuke na srdci, že nechce, aby to slyšel někdo další. Problém byl ovšem v tom, že odporovat Tsunade v tomhle stavu by dost možná mohlo být to poslední o co by se v životě pokusil.
"O co tady jde?" Zeptal se jich. Jasně sice pokoušel své vlastní štěstí, ale nechtěl to jen tak nechat být. Nemohl. Pořád tady šlo o jeho kamarádku, která měla právě teď problémy.
"Naruto, jdi," řekl, tentokrát Sasuke. Ani jeho upřený pohled ovšem nedokázal blonďáka přinutit k tomu, aby se pohnul coby jen o několik centimetrů.
"Naruto! Udělej co jsem řekla nebo zůstaneš tady ve vesnici," zvýšila na něj hlas blondýna, musela sice sáhnout až k takovému vyhrožování, ale očividně to zabralo, protože hned na to se Naruto odebral ven z její kanceláře. Neobešlo se to sice bez jistých poznámek, ale jakmile se za ním zavřely dveře, tak to oběma bylo již jedno.
"Tak, co se tedy děje Sasuke? Mluv," vybídla jej Tsunade a usadila se na židli, čekajíc na to až jí to černovlasý chlapec vysvětlí.
"Domnívám se, že to byli ti, po kterých jsme nedávno šli a které jsme měli hledat," jal se tedy vysvětlování černovlasý chlapec. Nebyl sice zrovna dvakrát nadšený, že to musí vyprávět, ale... když ne jí, tak komu? Potřeboval, aby se jednalo rychle a k tomu měla kompetence jen a pouze jejich Hokage, která ovšem zase nemohla jednat bez toho, aby věděla proč vlastně.
"Lidé od Orochimara?" Ujistila se jestli jeho slova pochopila správně. Na to Sasuke pomalu přikývl na znamení souhlasu a nadechl se, aby mohl tedy pokračovat.
"Ano. Je to hrozně dlouhá historie proč udělali to co udělali, co je k tomu vedlo a obávám se, že na to právě teď nemáme čas, nemůžu vám to právě teď vysvětlit, ale potřebuju, aby jste mě nechala odejít," řekl poté čímž ji překvapil. Viděl to už jen z výrazu v jejím tváři. "udělali to kvůli mně, kvůli mně vzali Sakuru. Jestli po nich půjde i někdo další, tak by to mohlo špatně skončit. Dejte mi čas a povolení a já ji přivedu zpátky," dokončil nakonec svou řeč. Napůl byl už připraven k odchodu, ale stále ještě čekal na její vyjádření. Její souhlas by mu totiž mnoho věcí ulehčil.
"Odešel by si, i kdybych ti své povolené nedala," řekla po chvíli se zamyšleným výrazem ve tváře. Na to jí Sasuke nic neřekl, oba ale moc dobře věděli, že to byla pravda. To povolení pro něj byl jen pozitivní bonus, aby poté nemusel nést nějaké vážné následky, ale... nebyla to nutnost. "nemůžu tě jen tak poslat na cizí území... nevíme kolik jich je, je to příliš riskantní,"
"To je mi jedno. Jde jim pouze o jednu jedinou věc... ne o Sakuru, ale o mě. Když jim dáme, co chtějí, tak ji pustí a já se s nimi poté vypořádám," odpověděl jí na to Sasuke sebevědomě. Tsunade byla z jeho řečí značně na vážkách. Nedalo se říct že by se to chystala hned zatrhnout, protože to by udělala již dávno. Bohužel sama moc dobře věděla, že vzhledem k tomu, že nemají přesnější informace, tak tím pádem ani neví jestli je Sakura v pořádku. Samozřejmě, že se snaží zůstat v tomhle případě pozitivní, ale... jde to těžce. "Dobrá... běž..." Svolila nakonec. Když se ovšem podívala na místo, kde předtím mladý Uchiha stál, tak jej tam již nezahlédla. Pohodlněji se nakonec opřela zády o opěradlo křesla. Věděla, že teď bude muset vymyslet něco, čím vymyslí, jak udržet Naruta pokud možno co nejdál od tohohle konfliktu alespoň do doby než Sasuke zvládne udělat to, co slíbil.

*opět ich forma, pohled Sakury:*
Netušila jsem, jak dlouho jsem tam seděla a mlčky koukala na dveře před sebou. Cítila jsem se hrozně. Moc dobře jsem věděla, že prakticky nemám vůbec žádnou možnost, jak se odsud dostat. Byla jsem slabá. Musela jsem bojovat o každičkou minutu, kdy jsem mohla držet oči otevřené, protože víčka mi neustále klesala dolů.
Měla jsem tak dost času na to přemýšlet, jindy bych to sice ocenila, ale tentokrát ne. Mé myšlenky se totiž točily kolem jedné jediné události... tušila jsem, že nebýt toho, že jsem se ten večer rozhodla navštívit a konfrontovat Sasukeho, tak jsem tady možná ani neskončila. Tohle všechno se seběhlo kvůli jednomu hloupému polibku, který... proč vlastně byl?
Ať už jsem se nad tím snažila přemýšlet, jak jsem chtěla, tak jsem pořád nebyla schopná přijít na to, co k tomuhle Sasukeho vedlo. Myslela jsem si, že měl přítelkyni... že chodil s tou červenovlasou dívkou z jeho nového týmu, ale po té noci jsem se cítila ještě mnohem zmatenější. Místo toho, abych získala odpověď na otázky, tak jsem získala jen další a další otázky, které mi ovšem nic nového nepřinesly. Právě naopak.
Povzdechla jsem si. Byla jsem zmatenější než obvykle, ale upřímně jsem doufala, že se to možná vyřeší a že jednou najdu požadovanou odpověď na všechno, co jsem chtěla vědět... bohužel právě teď se to všechno zdálo být až příliš nereálné.
Po chvíli jsem opět uslyšela kroky. Pomalu jsem zvedla hlavu. Věděla jsem, že jednoduše musím zůstat při vědomí, nemohla jsem to nechat jen tak. Najednou se dveře přede mnou opět otevřeli a já uviděla toho stejného muže jako předtím.
"tak co? Co? Měla si dost času k tomu, aby si přemýšlela?" Zeptal se mě. Zamračila jsem se, když jsem si všimla toho úšklebku na jeho tváři. Nelíbil se mi ani v nejmenším.
"Přišel jsi, aby si mě konečně pustil?" Zeptala jsem se ho na oplátku, ještě pořád jsem nedošla do stádia, kde bych musela jen mlčky sedět a prosit...
"Ne..." Řekl naprosto vážně, "ale řekl bych, že si dost chytrá na to, aby si na tohle došla už i ty sama," pokrčil nad tím rameny. "Jenže...pomalu mi začíná docházet trpělivost takže... myslím, že je čas přeci jen, aby si šla," řekl nakonec. Nechápavě jsem se na něj podívala. Nechtěl mě pustit, tak kam sem měla jít?
"Uvidíme jestli to budeme moct trochu urychlit," dodal potom zamyšleně, došlo mi, že teď očividně ani nemluvil ke mně jako spíš sám se sebou. Bylo to trochu zvláštní... možná tedy trochu hodně, ale raději jsem se nad tím ani moc nepozastavovala, věděla jsem, že by mi to stejně k ničemu nebylo. Musela jsem počkat abych se dozvěděla, co se tedy bude vůbec dít.
"tak pojď krásko..." Mrknul na mě. Trhla jsem sebou na protest, ale poté jsem raději zůstala klidně sedět, když jsem cítila, jak mě pomalu rozvazuje. Nejdřív ruce a potom i nohy. Pomalu mi pomohl se postavit. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Trvalo mi než jsem byla schopná zase normálně stát.
Ušla jsem několik kroků... jeden... dva... když sem si byla jistá, že může znovu chodit, tak jsem použila poslední zbytky síly k tomu, abych se mu vysmekla a povedlo se. Rozběhla jsem se chodbou pryč z toho pokoje, kde mě drželi, ale nebyla jsem schopná utíkat moc daleko... pořád jsem na to byla dost slabá. Brzy se mi podlomila kolena a já spadne na zem. Opět se mi zatmělo před očima...
Neměla jsem nejmenší ponětí, jak dlouho jsem ve skutečnosti byla opět mimo. Bohužel jsem věděla, že mohlo být jen otázkou času než doplatím na to, že jsem se snažila být vzhůru, jak nejdéle sem mohla. Poněkud se mi totiž příčila představa, že bych tam měla jen tak spát. Jen málokdy se sice stalo, že by tam někdo přišel... a konkrétně za mnou přišel pouze dvakrát, ale přesto tohle pro mě nebyla jistota.

Když jsem se začala probouzet, tak jsem byla zase svázána. Čekala jsem to. Pomalu jsem otevřela oči a na značně dlouhou chvíli me oslepilo světlo... slunce. Rychle jsem si uvědomila, že jsem byla vlastně venku. Musela jsem se alespoň mírně pousmát. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout čerstvého vzduchu.

"Dobré ráno Šípková Růženko," opět to byl jeho hlas. Natočila jsem hlavu do strany a podívala jsem se na něho. Ležérně se opíral bokem o strom kousek ode mě. Chvilku jsem na něj upírala pohled než jsem se opět rozhlédla. Me pozornosti neuniklo několik dalších mužů kteří zde byli. Museli to být nejspíše jeho kumpáni. Jiné vysvětlení jsem k tomu nemohla.

"Proč jsme tady?" Vypadlo ze mě po chvíli ticha. Stále ještě mi malinko unikal důvod proč mě přesunuli někam na kraj lesa. Několik metrů přede mnou to vypadalo, že je tam velká a očividně i značně hluboká propast. Zamračila jsem se. Ani v nejmenším se mi to nelíbilo.

"To brzy poznáš," dodal poté, "museli jsme to trochu urychlit...také nemáme času na zbyt," pokrčil nad tím rameny. Nad jeho odpovědi jsem se jen ušklíbla a pomalu jsem zavrtěla hlavou. Najednou jsem si to uvědomila. Byl to jen nepatrný pocit, ale i tak jsem cítila, že mi něco chybí. Moje ochranná čelenka.

"Kam jste dali moji čelenku?" Zavrčela jsem. Nebyl problém si ji znovu opatřit doma v Konoze, ale... pro každého shinibiho měla ta jeho určitý emoční význam. Já tu svou dostala od Tsunade-sama, když jsem dokončila svůj základní trénink, abych se mohla stát medic ninjou.

"Čelenku?" Zopakoval, skoro jakoby nechápavě. Hrál si se mnou. Kdybych byla v jiné pozici, tak bych nejspíš již dávno stálá a zlostně s ním třásla. Teď jsem bohužel nemohla udělat vůbec nic... maximálně tak na něj koukat vražedným pohledem. "Ale no tak... tenhle pohled ti nesluší..." ušklíbnul se na mě. "Poslali jsme ji... jasná výzva. Ultimátum pokud chceš. Nerad bych zkřivil vlásek na té tvé roztomilé hlavince, ale... možná nebudu mít na výběr," dodal poté.

Povzdechla jsem si, tušila jsem, že to nebude jen tak, ale alespoň jsem o ni úplně nepřišla.
"Pořád ještě čekáte, že ten váš... žádaný přijde?" Nadhodila jsem po chvili. Netušila jsem kolik času mi ještě zbývalo než skutečně splní to, co chtěl a rozhodne se mě jednoduše zabít.
"Ale přijde... musí přijít," odpověděl mi. Pomalu se mi zdálo, že touží po jeho příchodu mnohem víc než já sama. Bylo to směšné. To ano, ale na druhou stranu to asi dávalo svým způsobem i smysl... možná.

"Možná, že jste prostě jen vzali tu špatnou osobu..." nadhodila jsem po chvilce. Konec konců bych se tomu ani nedivila. "Možná proto tady ještě není... a možná proto ani nepřijde... přepočítali jste se," ušklíbla jsem se nad tím. Má slova ho vytáčela. To bylo více než jasné. Neměla jsem už moc co ztratit...maximálně jsem jej mohla zkusit vyprovokovat a pokusit se toho využít k tomu, abych se odsud dostala. Jediné co mi to ovšem ztěžovalo byl fakt, že kolem bylo mnohem víc ninjů než jen ten, se kterým jsme doposud přicházela do kontaktu.
"o co se tady snažíš?" Prsknul mi nakonec do tváře. Přešel ke mně o něco blíž a vytáhl mě na nohy, dost surově. "myslíš si, že mě přesvědčíš, že to bylo všechno zbytečné a že tě potom nechám jít?" Zeptal se mě s úšklebkem na tváři. Tentokrát byl ovšem jiný... mnohem jiný. "nemysli si, že jestli tomu tak skutečně je, tak tě jednoduše nechám jít... to ne... ale možná, že ještě než tě zabiju, tak si spolu užijeme trochu zábavy... co na to říkáš, hm?" Navrhl mi.
Moc dobře jsem věděla jaký druh návrhu jsem právě teď dostala a ani v nejmenším se mi to nelíbilo. Upřímně bych v tomhle případě rozhodně preferovala smrt než spát s někým takovým. Sama jsem měla v hlavě představu koho bych si k sobě představovala a i když můj hrdina byl poněkud... nedosažitelný, tak to neznamenalo, že skočím po prvním muži, který o mě projeví zájem. Ne.
Přimhouřila jsem oči nad jeho nabídkou, očividně viděl jistou vzpurnost v mých očích. Nevěděla jsem proč udělal to, co udělal, ale začal se ke mně naklánět o něco blíž. Tušila jsem, že mě nejspíš chce políbit. Chytil mě za bradu, abych mu nemohla ucuknout, a tak mi nezbývala jiná možnost než mu plivnout do obličeje.
Výraz v jeho tváři se v ten moment změnil na šokovaný... a poté na naprosto nepříčetný. Jeho ruka vyletěla vpřed a než jsem se stačila uvědomit, tak přistála na mé tváři a zanechala mi tam pěkný červený otisk. Kousla jsem se do rtu. Štípalo to a já cítila, že se mi trochu zaslzily oči, ale to jsem rychle rozmrkala. Pomalu jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila.
"to bylo naposledy, co si něco takového udělala, rozumíš mi? Nebo ti ještě ukážu, že si se mnou nemáš zahrávat..." Sykl se zamračeným výrazem ve tváři. Otevřela jsme ústa, abych mu na to něco řekla, ale v další chvíli se mnou prudce smýkl směrem k místu, kde se nacházela ta prospat. Odmítala jsem spolupracovat, ale byl silnější. "varuju tě... neprovokuj mě nebo-"
"Pusť ji," tentokrát to byl zcela jiný hlas, který jsem ovšem poznala. Šokovaně jsem vzhlédla. Kousek od nás na druhé straně oné propasti tam stál... a kolem něj ležela dvě mrtvá těla ninjů, kteří nejspíš měli za úkol hlídat tamní oblast.
"Sasuke?" Vydechla jsem nechápavě. Srdce mi poskočilo radostí, že přišel... ale záhy jsem si začínala uvědomovat i širší souvislosti. Všimla jsem si, že ve své pravé ruce svíral něco lesklého... mou ochranou čelenku. Copak on byl ten koho sem chtěli dostat?
"Přišel si..." Ozvalo se od muže vedle mě. Opět měl na tváři ten sebestředný úšklebek jako již mnohokrát předtím. "Dal sis pěkně načas... tady slečna se už skoro proletěla..." Ušklíbl se a nepatrně se mnou přistoupil kousek k propasti. Nebyla jsem schopná, abych sama držela rovnováhu... věděl to... a Sasuke nejspíš taky. Právě teď jsem byla prakticky závislá jenom na tom jestli mě pustí nebo ne.
"Řekl jsem, aby si ji pustil.... " zopakoval Sasuke, " přišel jsem jak si chtěl, tak si to můžeme vyřídit... ale ji z toho vynech. Nemá s tím vůbec nic společného," dodal poté. Navzdory své situaci jsem pozorně poslouchala jejich rozhovor, zajímalo mě co ti dva měli asi tak společného, že to dospělo až k tomuhle.
"Pleteš se... ostatně je dobře, že si přišel, protože... chtěl jsem, aby si tohle viděl..." Odpověděl mu na to a následně mírně kývnul hlavou. Znenadání se kolem Sasukeho objevila jakási stěna... která mu očividně měla zabránit v tom, aby se pohnul.
"poslední slova?" Stočil svůj pohled tentokrát na mě. Usmíval se. Srdce se mi v ten moment málem zastavilo. Otočila jsem hlavu a pohlédla jsem na Sasukeho, který nás zamračeně pozoroval. Viděla jsem na jeho obličeji, že se nemůže moc hýbat... možná přeci jen bylo pozdě... usmála jsem se. Navzdory tomu všemu jsem se usmála. Mohla jsem ho ještě vidět... nevydala jsem ze sebe ani hlásku, ale přesto má ústa zformovala jednoduché slovo... "Sbohem" přesně v tu chvíli jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a řítila jsem se dolů do dlouboké... temné propasti.






 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 19. března 2017 v 19:19 | Reagovat

Skvělý díl!!! :)

2 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 21. března 2017 v 6:44 | Reagovat

Super, super, super!! :) <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama