Will I find my way back to you? 17. kapitola

10. března 2017 v 10:10 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

Tak a opět pro vás mám další kapitolu, ve které se dozvíte, jak to bylo se Sakurou... a taky se začnou pomaloučku odkrývat i starší záležitosti...


Netušila jsem, jak dlouho jsem byla mimo. Jediné, co si pamatuju od doby, co jsem ucítila palčivou bolest bylo, jak jsem se začala pomalu probouzet do tmy. Trvalo než si moje oči konečně přivykly na sporé osvětlení v místnosti, která byla osvětlená jen jednou pochodní. Pomalu, jak jsme začínala procitat jsem víc a víc začínala vnímat bolest hlavy, která mi doslova pulzovala a s každým dalším pulzem se bolest zvýšila a poté zase malinko klesla.
Pokusila jsem se pohnout, ale brzy jsem zjistila, že ruce mám svázané za zády a nohy mám za kotníky přivázané k židli, na které jsem seděla. Nebylo to pohodlné ani v nejmenším, ale když jsem se s tím pokusila něco udělat a nashromáždit chakru do rukou, tak jsem zjistila důvod, proč jsem se cítila tak slabá. Téměř všechna moje chakra byla vyčerpaná. Nemohla jsem odhadnout jestli to bylo nějakým jedem, kterým mi dali, a nebo co to bylo, ale věděla jsem, že je zle.
Bez své chakry jsem se odsud jen stěží mohla sama dostat. Bez ní jsem toho totiž moc prakticky udělat nemohla. Už teď jsem totiž cítila, jak moc se mi klíží oči a padá na mě únava přičemž jsem ještě nemohla být vzhůru déle než pět minut.
Rozhodla jsem se využít trochu času, abych se zmátořila a mezitím jsem se rozhlédla kolem sebe ve snaze se podívat, kde to vlastně jsem. Nebylo tam ovšem moc co prohlížet. Zevnitř to vypadalo jako obyčejná místnost vykládaná kamením s jednou obyčejnou pochodní na stěně. Dávala sice poměrně dostatečné množství světla, aby tam nebyla úplně velká tma, ale co jedna pochodeň nedokázala bylo vyhřát to místo. Díky kamenným stěnám jsem totiž cítila jasný chlad, který z nich sálal a ze kterého mi naskakovala husí kůže.
Bylo to sice mnohem lepíš než kdybych ležela na podlaze, ale ani tohle nebyla žádná výhra. Potřebovala jsem se zvednout a trochu se probrat, ale mohla jsem se stěží posunout o centimetr. Něco takového jako protažení nepřipadalo v úvahu.
Nemohla jsem tam jen tak sedět, a tak jsem se alespoň snažila povolit utažení provazů, které mi svazovaly ruce. S každým dalším pohybem jsem cítila, jak se mi víc a víc zařezávají do holé kůže. V duchu jsem si přála, abych si byla předtím nasadila svoje rukavice... ale pomyšlení na to již bylo zbytečné.
Po chvíli když jsem si byla jistá, že mám ruce rozedrané do krve jsem to na chvíli vzdala, sklopila jsem hlavu a ztěžka jsem vydechla. Snažila jsem se poskládat zpátky útržky z toho večera, kdy se to stalo. Ráda bych totiž věděla, kdo že to má tohle celé a svědomí a co se ve skutečnosti stalo. Naštěstí se ukázalo, že odpověď není vůbec tak daleko, jak jsem si původně myslela.
Slyšela jsme kroky. Původně jsem si myslela, že možná nebudu mít to štěstí a že mě obejdou, protože záhy utichly a poté bylo zase ticho. Další zvuk, který proťal ticho byly ovšem klíče, které zacinkaly v zámku dveří, které se následně otevřely. Z chodby dovnitř začalo proudit více světla. Musela jsem přivzít oči, protože jsem si již přivykla na to přítmí.
"Ale, takže Šípková Růženka se nám probudila?" Promluvil na mě něčí hlas. Byl to muž. To jsem poznala ihned. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala jsem se na něho. Neznala jsem ho. To jsem věděla ihned. O to víc mě zajímalo, proč zrovna já.
"Co jste zač?" Zeptala jsem se rovnou bez jakékoliv reakce na jeho předchozí poznámku. Přešel ke mně asi o pět kroků. Musela jsem opět zvednout hlavu, protože takhle byl jeho obličej v podstatně vyšší výšce.
Hned na první pohled jsem si všimla ošklivé jizvy, která mu hyzdila pravou polovinu tváře. Musela být z boje. Tím jsem si byla jistá. Jinak na něm ovšem nebylo nic čeho bych se mohla chytit jako vodítka, abych zapátrala v paměti a zjistila, kdo to je.
"Copak nevíš, že zvědavost se nevyplácí holčičko?" Oplatil mi otázkou. Zamračila jsem se. Nesnášela jsem když mě takhle oslovovali vlastní rodiče, natož aby to dělal nějaký cizí muž.
"Slušnost je odpovědět," poznamenala jsem. Ano možná jsem nebyla v situaci, kdy bych si mohla dovolit takhle mluvit, ale to jsem tam měla zůstat jen ustrašeně sedět na židli a čekat než mě někdo zachrání? Ne. Tohle jsem nebyla já. Už ne.
"Šššš... myslím, že by sis měla dávat pozor na jazyk, jestli o něj samozřejmě nechceš přijít," doporučil mi poté s slizkým úsměvem, který se mu usadil na tváři.
"Předpokládám, že po mě něco chcete, když jste mě přivlekli z naší vesnice až jsem..." Řekla jsem s pokrčením ramen, jak jen mi to provazy dovolovaly.
"Jsi bystrá..." Přikývla s patřičnou dávnou ironie v hlase, "ale v jedné věci se mýlíš... ty nejsi náš cíl," řekl poté. "Jak bych to jen vysvětlil..." Dodal zamyšleně a otočil se ke mně zády. Přešel o tři kroky dopředu, poté o sejný počet doprava a nakonec se opět otočil čelem ke mně. "řekněme, že si jen prostředek, jak dostaneme to, co chceme... nebo koho chceme," dodal poté.
"Koho chcete?" Zopakovala jsem. Přemýšlela jsem nad tím koho tak asi mohli myslet... a nalezení odpovědi mi ani netrvalo tak dlouho. "takže jdete po Narutovi?" Vydechla jsem. Že by tohle byla další skupinka ninjů, kteří se rozhodli ukrást Kyuubiho? Odpovědí mi ovšem byl jenom smích. Že bych se snad spletla?
"Hmm... musím přiznat, že chápu pročpak tě asi tohle napadlo, ale ne... ten liščí kluk není naším cílem, nemusíš se bát. Tvému kamarádovi se nic nestane... ostatně... myslím si, že je tady ještě jedna osoba, která jistě přijde, když zjistí, že jsi zmizela," dodal.
"A když ne?" Zeptala jsem se. Samozřejmě jsem nevěřila, že by mě mí přátelé mohli nechat na holičkách. Tušila jsem, že už v téhle chvíli se nejspíš baví o tom, co se stalo, ale... nechtěla jsem, aby padli do pasti, a nebo do rukou někoho takového. Právě proto jsem svým způsobem doufala v zázrak, který by mě mohl nějak dostat odsud. Jakkoliv.
"Potom je odpověď snadná... je odsud jenom jediná cesta..." Pokrčil rameny. Smrt. Pochopila jsem to. Ani jsem nevěřila, že by mohli pustit až dostanou co chtějí.
"Nikdo z Konohy se nenechá nějak napálit, právě naopak... dostanou vás a potom za to zaplatíte," řekla jsem, "uvidíte... pořád máte ale šanci mě pustit..." Dodala jsem poté. Nedoufala jsem, že by snad na můj návrh mohli přistoupit. I mě samotné se to zdálo neskutečně nereálné.
"myslím, že nevíš o kom mluvím," odpověděl mi a s tím se otočil na patě a rozešel se ke dveřím, které za sebou zase zavřel a následně i zamknul. Nedostala jsem sice odpovědi, které jsem chtěla, ale minimálně jsem mohla přemýšlet a zkusit hádat, kdo asi tak mohl být jejich cílem, když to nebyl Naruto.

Mezitím v Konoze
Pozn. Psáno er-formou pro lepší přehlednost

Ráno v Konoze probíhalo jako každé jiné. Nikdo netušil, že by se snad v noci mohlo stát něco zlého až dokud hlídky, které měly vystřídat ty večerní nenašli několik mrtvých. Bylo jasné, že se někdo dostal do vesnice, ale co už jasné nebylo byl účel. Kromě mrtvých se totiž na první pohled nezdálo, že by se něco ztratilo. Bylo to velmi zvláštní a vlastně i z tohoto důvodu to bylo to první čím se Hokage-sama dnes zabývala.
Byla to pro ni rozhodně vítaná změna po všem to papírování, které musela vyřizovat za podstatné pomoci své asistentky Shizune. Vyslala několik jouninů, aby se porozhlédli po okolí a hlavně, aby zjistili, co se v noci vlastně událo. Zatím to ovšem nevypadalo, že by snad někdo mohl něco zjistit.
Zvěsti o tom, co se v noci stalo se nakonec dostali i k blonďatému ninjovi, který jako každé ráno procházel ulicemi Konohy ke svému oblíbenému stánku s jídlem, aby si dal vydatnou snídani v podobě vepřového rámenu. Tentokrát ovšem nebyl sám. Po jeho boku byl i černovlasí muž, který sice nevypadal nijak zvlášť nadšeně, ale dalo by se říci, že tohle u něj bylo naprosto normální.
"Takže... jsme to potom zakončili večeří v Ichiraku a bylo to," dopověděl blonďák, který se svému kamarádovi snažil nějak popsat, jak probíhal jeho nedávný den strávený s tmavovlasou kunoichi. Navzdory tomu, že bylo ovšem očividné, že byli přátelé, tak to nevypadalo, že by blonďák chytil pozornost černovláska. Právě naopak.
Ten svýma očima skenoval okolí skoro jakoby snad něco hledal... nebo spíše někoho.
"Sasuke? Děje se něco? Vypadáš nervózně," nedalo to nakonec Narutovi. Ano, možná že byl někdy natvrdlý, ale když chtěl, tak byl i velmi všímavý a to se nedalo popřít. "myslíš na to, co se stalo včera večer?" Zeptal se ho nakonec.
"Hm,"To byla jediná odpověď, kterou dostal. Nezdálo se ovšem, že by s tím mohl být spokojený.
"Hele, mám v plánu jít za babčou Tsunade hned jakmile se najíme... řekl bych, že bude potřebovat každou volnou rukou, kdo ví, co se vlastně stalo a taky- eh, Sasuke co to děláš?" Vydechl nechápavě čímž přerušil svůj původní monolog, když viděl, jak se jeho společník pro něco sklání na zem. Neotálel a ihned přešel k němu.
"Hezký..." Okomentoval, když v jeho rukou viděl řetízek ve tvaru hvězdy s jedním červeným hrotem. Pohled, který mu Sasuke následně věnoval byl doslova nevraživý. Kdyby mohl zabíjet pohledem, tak by byl blonďák jeho další obětí.
"Eh... co jsem řekl?" Zazněla nechápavá otázka. Sasuke už ovšem na nic nečekal a na místo toho se rovnou rozešel jiným směrem.
"Sasuke... počkej, chtěli jsme se přeci jíst najíst," zamumlá Naruto značně podrážděně. Neměl rád, když se něco stavělo mezi jeho a jeho jídlo, pokud ovšem nešlo i nějakou hrozně důležitou a zajímavou misi zároveň.
Takhle šla dvojice zhruba několik minut za neustálého mumlání a stěžování od blonďatého chlapce dokud se společně nezastavili před domem, který oba moc dobře znali.
"Proč jsme tady?" Zeptal se blonďák, když se zastavil před domem. Moc dobře věděl komu patří. "Jestli si chtěl mluvit se Sakurou, tak si mi to mohl rovnou říct a ne mě sem zbytečně tahat," dodal nabručeně.
Sasuke ovšem nevypadal, že by ho nějak poslouchal a na místo toho se rozešel ke dveřím, na které zaklepal. Čekal. Dost dlouho. Vypadalo to, že s každý další minutou čekání je čím dál tím víc netrpělivější.
"Tsk," sykl nakonec naštvaně, když mu nikdo neotevřel, ale samozřejmě to nehodlal jen tak vzdát. Všiml si stromu, který stál opodál. Vlastně... sám jej kdysi v minulosti používal. Bez problému vylezl nahoru, aby se podíval dovnitř do pokoje, které patřil růžovlasé kunoichi, ale ani tam ji neviděl.
"Nejspíš bude v nemocnici nebo u Tsunade..." Mávl nad tím Naruto rukou, nechápajíc, co se tady vůbec děje.
"Možná..." Odpověděl mu na to Sasuke, když seskočil ze stromu a vrátil se zpátky ke svému společníkovi. "jdeme," rozhodl a opět vykročil.
"Kam zase? Na jídlo?" Zeptal se Naruto s nadějí v hlase, ale Sasukeho odpověď jej zase schladila.
"Ne, k Hokage," Nikdy nebyl zrovna moc hovorný, ale tentokrát to Narutovi vadilo snad ještě víc než kdykoliv předtím.
"Hele," řekl nakonec a rozhodl se zastavit načež chytl Sasukeho za paži, aby i on zastavil. "můžeš mi laskavě vysvětlit, co se děje? Jestli chceš mluvit se Sakurou, tak ti v tom samozřejmě nebráním, ale k čemu potřebuješ mě?" Nechápal.
Na chvilku se mezi nimi rozhostilo ticho. Skoro jakoby ho snad ani jeden z nich nechtěl přerušit. Naruto chtěl svou odpověď a Sasukemu se zrovna dvakrát nechtělo vysvětlovat, co to mělo znamenat.
"Nemyslím si, že Sakura je ještě v Konoze," dodal poté a s tím se k němu otočil v hlavě. Nikdo nemohl tušit, co se mu v tu chvíli honilo hlavou, ale výraz v jeho tváři, když k němu stál zády mluvil za vše.
"No... včera jsem ji viděl... ještě večer a potom šla domů takže..." Pokrčil nad tím Naruto rameny.
"Naruto... tohle je její řetízek," vysvětlil a zvedl ruku se svým nálezem, "pochybuju, že by si ho jen tak nechala spadnout z krku a nehledala by ho. Navíc... víš co se říká. Podle všeho nic nevzali... ale očividně to nebude tak úplně pravda. Bezdůvodně by sem jistě nešli," dodá poté.
"No... i kdyby to byla pravda, tak pročby unášeli zrovna ji? Tohle mi moc nesedí Sasuke, určitě je v nemocnici, u Tsunade a nebo třeba s Ino a Hinatou," zavrtí nad tím hlavou. Nechce si připustit, že by snad mohl mít pravdu a že ji snad skutečně mohl někdo unést. Vůbec ho nenapadá důvod, který by k tomu mohl snad někdo mít. Sakura mu svým způsobem sice přišla rázná, ale z jiného pohledu i nekonflikní... tedy alespoň ne v takovém míře, aby ji chtěl někdo unášet.
"A přesně proto teď jdeme za Hokage..." Odpověděl mu na to Sasuke, který již by dávno ve předu. Narutovi tedy nezbývalo nic moc jiného než jej dohonit.

Cesta jim trvala sotva pár minut než stanuli před kanceláří, kde nejdříve zaklepali. Oba dva by tam sice nejraději rovnou vtrhli, ale moc dobře věděli, co by je za to čekalo a to nechtěl ani jeden z nich riskovat. Když je Hokage konečně vyzvala ke vstupu dovnitř, tak jeden po druhém vešli.
"tak copak se děje? Mám práci, doufám, že je to skutečně důležité..." Ozvala se ihned blondýna sedící za stolem s hromadou papírů kolem sebe.
"Jde o včerejší návštěvníky... myslím si, že vím kdo to byl... a taky vím, co udělali. Unesli Sakuru," promluvil Sasuke s pohledem upřeným na ženu před sebou. V jejím obličeji se vystřídalo hned několik emocí najednou. Strach o studentku, hněv... ty nejspíš převažovaly. Sama moc dobře věděla, že se něco musela stát, ale doufala v nějakou maličkost...



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 10. března 2017 v 19:29 | Reagovat

Krááása, jen tak dál! :)

2 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 10. března 2017 v 21:28 | Reagovat

Super dílek! Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama