Will I find my way back to you? 16. kapitola

3. března 2017 v 22:26 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

S maličkým zpožděním vám přináším další kapitolu:) doufám, že si ji užijete!:)


Neměla jsem nejmenší ponětí, co tímhle svým chováním Sasuke asi tak sledoval, a nebo o co mu šlo. Část mého já totiž ještě stále nechtěla uvěřit tomu, že jediným jeho cílem je mi ublížit. Proč by to dělal? Přeci jen se mě zbavil už dávno, a tak... přeci nemohl být tak špatný... nechtělo se mi věřit tomu, že by se Sasuke dostal takhle daleko. Od toho milujícího člověka, co jsem znala a milovala se dostal k někomu takovému. Nabádalo mě to hlavně k tomu, abych nad tím víc a víc přemýšlela. Chtěla sem tomu přijít na kloub, ale... zároveň jsem neměla nejmenší ponětí, jak to udělat, abych se se Sasukem už nemusela dál vidět. Potřebovala jsem od něho odpovědi, ale ty jsem musela získat i nějak jinak... nějak nepřímo...
V tu chvíli mě napadlo, že bych se snad mohla zeptat ještě i členů jeho nového týmu, ale tu myšlenku jsem zaplašila, jak rychle to jen šlo.
Zastavila jsem se až několik metrů od Sasukeho domu odkud jsem se snažila, tak rychle zmizet. Skoro jakobych se snad bála, že se Sasuke chystal k tomu, aby mě mohl sledovat. Věděla jsem, že kdyby moc chtěl, abych zůstala, tak by se o to postaral. Možná, že si konečně uvědomil, že něco takového mu už neprojde. Už nikdy. Nedovolím mu, aby mě dál takhle trápil. Tohle byla poslední kapka.

Netušila jsem kam přesně jsem šla, ale věděla jsem, že se pokud možno potřebuju dostat co nejdál odsud... někam, kde bych se v klidu mohla věnovat svým vlastním myšlenkám bez toho aniž by mě snad někdo rušil, i když to šlo poměrně obtížně. Navzdory tomu, že bylo již docela pozdě, tak se v ulicích stále ještě pohybovalo několik lidí... převážně to byli shinobi, kteří buďto měli hlídku, vraceli se z ní, a nebo se jednoduše rozhodli, že si vyjdou ven na procházku.
Rozhodla jsem se tedy, že se půjdu podívat na místo, o kterém jsem věděla, že tam zrovna moc lidí v tuhle hodinu nebylo. Zamířila jsem tedy k hlavám Hokage. Po vysokých a širokých schodech jsem vystoupala až úplně nahoru kam se většina obyčejných lidí ani nedostane, nebo tam spíš nechodí kvůli tomu, že je to tam až příliš nebezpečné.
Posadila jsem se na samý kraj, abych si mohla spustil nohy dolů a chvilku jsem mlčky pozorovala celou vesnici pod sebou. Všechno se zdálo být tak maličké odtud... shora... přála jsem si, aby i moje problémy mohly být takové.
Mlčky jsem přemýšlela nad tím, co asi teď udělám. Nevěděla jsem jestli bych se snad měla chovat jakoby se vůbec nic nedělo, a nebo bych si s ním o tom měla zkusit promluvit... nemohla jsem to brát tak jakoby se snad chtěl dát opět dohromady. To vlastně ani nebylo tak dobře možné, ale... nevěděla jsem, co se v hlavě honilo Sasukemu, a tak jsem vlastně jen stěží mohla odhadnout, co tím vším myslel. Rozhodně nevypadal, že by se chystal mi podat nějaké to smysluplné vysvětlení, které by mi dalo odpovědi na otázky, které jsem tolik potřebovala mít zodpovězené. Tušila jsem, že kdyby se o tom dozvěděla ta členka jeho týmu, tak by nadšením pravděpodobně neskákala, ale co jsem mohla dělat? Byla jsem v tom nevinně... tedy alespoň teď jsem si neuvědomovala, že bych snad mohla udělat něco, co by ho k tomuhle vyprovokovalo. Nikdy jsem nechodila zrovna moc vyzývavě oblečená... a ani jsem na tohle nijak nenaráželo. Možná, že je pravda, že muži neřeší tolik věcí jako ženy a nepotřebují na určité věci nějaký specifický důvod... možná. I když tohle vysvětlené mi na někoho jako je Sasuke přišlo až moc jednoduché. Nesedělo mi to, ale co jsem asi tak mohla dělat?

O samotě jsem zůstala sedět bez mála několik minut než jsem za sebou zaslechla tlumené kroky.
"Nemůžeš spát, Sakuro-chan?" Ozval se za mnou tichý, ale známý hlas. Nechtělo se mi Narutovi všchno vysvětlovat, a tak jsem jen pomalu přikývla.
"vidím, že nejspíš ani ty ne," odpověděla jsem a natočila jsem hlavu jeho směrem zrovna, když si sedal vedle mě.
"Tak nějak... rád sem chodím přemýšlet," vysvětlil, "řekl bych, že tebe sem asi přivedlo to samé... stalo se něco?" Zeptal se mě. Myslel to upřímně. To jsem věděla. Vždycky se zajímal víc o ostatní než o sebe. Bylo to zvláštní... a hlavně hodně ušlechtilé na někoho, kdo si zažil něco takového. Přeci jen ještě do nedávna jej většina vesničanů považovala za netvora a vyhýbala se veškerému kontaktu s ním a dnes? Dnes byl oslavovaný jako hrdina a všichni jej přijímali. Měla jsem z něj radost. Skutečně ano.
"nic se neděje," odpověděla jsem, uvědomovala jsem si, že vzhledem k tomu, že jsme se od pohřbu neviděli, tak mu zrovna tohle jen tak stačit nebude.
"opravdu?" Naléhal na mě, "nevypadáš na to..." Dodal potom. Stál si za svým. Ostatně jako vždycky.
"Naruto..." Vydechla jsem, snažíš se do svého hlasu dát dostatek důrazu na to, že to rozebírat nechci. "co kdyby si mi raději řekl, jak je možné, že ty nemůžeš spát?" Nadhodila jsem potom, abych trochu odklonila pozornost od sebe. Vypadalo to, že jsem jej svou otázkou zaskočila, protože se zatvářil jaksi vyhýbavě což u mě přirozeně vzbudilo jen větší a větší zvědavost.
"Ale tak... nejde o nic důležitého-ttebayo," zavrtěl nad tím hlavou a mávl nad tím rukou, "je to fajn místo, kde si můžeš pročistit hlavu... je to fajn sem chodit i tak bez nějakého důvodu," řekl ve snaze to zamluvit.
"Hm... když to říkáš," řekla jsem nakonec a na chvilku jsem svůj pohled spustila jen na své nohy, které jsem měla ve vzduchu. Stačilo mi jen málo k tomu, abych spadla dolů... trochu bych se posunula a bylo by to. Nejspíš bych s sebou ovšem vzala i kousek tohohle památníku. V tu chvíli se mi v hlavě objevila jedna vzpomínka... z ničeho nic.

Bylo to před několika lety, jen stěží si pamatuju širší souvislosti, ale na tenhle den jsem jen tak zapomenout nemohla. Jakožto každý shinobi jsem se musela naučit překonat svůj strach z určitých věcí a i když mým největším strachem bylo, že ztratím své milované, tak tam bylo ještě něco... výšky. Ne snad, že bych měla problém s lezením po stromech... to se ještě dalo jakž takž zvládnout, ale co se týkalo něčeho mnohem vyššího, to už problém byl. Dělalo se mi z toho špatně. Samozřejmě kdybych neměla na výběr, tak bych nejspíš musela skočit... samozřejmě, ale představa, že bych něco takového udělala dobrovolně mě doslova děsila.
Zastavila jsem se a zadívala jsem se nahoru na velkou skálu, do které byly vytesány hlavy všech Hokage, které jsme zde zatím ve vesnici měli. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem stoupat po širokých schodech nahoru. Nebýt toho, že jsem do toho, kdo na mě čekal, byla beznadějně zamilovaná, tak bych si to pravděpodobně dobře promyslela než bych něco takového udělala.
Čím výš jsem byla, tím víc jsem se snažila přinutit se nedíval se dolů. Pevně jsem se přitom držela zábradlí a s pohledem pevně upřeným vzhůru jsem stoupala stále výš a výš než jsem se dostala až nahoru. Následně jsem se rozhlédla, ale osobu, která tam na mě měla čekat jsem nikde nezahlédla. Najednou mi něčí ruce zakryly oči takže jsem nemohla nic vidět. Usmála jsem se, protože jsem jasně věděla kdo to je. Ta vůně i chakra mi byly povědomé.
"Sasuke..." Vydechla jsem tiše a položila jsem své ruce na ty jeho, které měl na mých očí a jemně jsem je sundala.
"Hm," odpověděl a přistoupil ke mně o krok blíž přičemž jedna jeho ruka se omotala kolem mého pasu. Natočila jsem hlavu, abych na něj viděla,
"Děje se něco, že ses tady chtěl sejít?" Zeptala jsem se ho potom, ne že by mě to překvapilo, ale tohle nebylo úplně obvyklé.
"Je tady klid," odpověděl mi jednoduše než mě pomalu pustil a poodešel ke kraji, kde se posadil a otočil se na mě. Kývnul, abych se k němu přidala, ale já zůstala stát na místě jako přikovaná. Chtěla jsem jít za ním, ale moje nohy jakoby odmítly spolupracovat.
"Jo... je tady vážně krásně," přikývla jsem a koukala jsem přitom nad sebe na množství mraků, které se pohybovaly po nebi.
"Sakuro?" Oslovil mě. Nepodívala jsem se na něho.
"Hm?" Odpověděla jsem mu.
"Pojď sem," vybídl mě, tentokrát slovně.
"Proč nejdeš ty za mnou?" Navrhla jsem poté, mnohem příjemnější variantu. Tedy alespoň pro mě.
"ty se bojíš...?" Sakra. Odhadl mě až moc dobře. Jak je možné, že ve mně četl tak jednoduše a já v něm ne? Nebylo to fér.
"Ne... jen... jen je mi takhle fajn," pokrčila jsem rameny ve snaze danou situaci ještě zachránit, ale bylo mi jasné, že jakákoliv snaha je tady již naprosto zbytečná.
"Bojíš se," řekl poté, tentokrát již tím svým sebejistým tónem.
"Nebojím se výšek," dodala jsme bojovně a podívala jsem se na něho. Pomalu se postavil, ale zůstal stát jen několik centimetrů od volného prostoru. Točila se mi hlava už jenom z toho pohledu.
"tak čeho se tedy bojíš?" Zeptal se mě na rovinu. Mlčela jsem. Nedokázala jsem to úplně přesně popsat. Vlastně jsem nedokázala spustit oči z něho a z toho, jak málo mu chybí k tomu, aby spadl.
"Můžeš jít prosím sem?" Poprosila jsem jej.
"Proč?" Oplatil mi to škodolibě, nepatrně přitom popošel dozadu.
"Sasuke... prosím," zaskuhrala jsem skoro jakoby se snad chystal skočit do jámy plné divé zvěře. Bála jsem se, že mě s tímhle bude škádlit ještě dlouho... a očividně to měl taky v plánu.
"pokud se nebojíš, tak pojď za mnou," přemlouval mě.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Tak čeho se tedy bojíš?" Zeptal se mě opět, "když ne výšek,"
"Pádu," vydechla jsem.
"Pádu?" Zopakoval po mě. Nakonec konečně podešel ke mně a obejmul mě kolem pasu. Nechtěla jsem se ani hnout, ale pro něj to nebyl nejmenším problém.
"Co to děláš? Sasuke... Sasuke ne!" Vyjekla jsem, když jsem zaznamenala, že se spolu se mou blíží k okraji. Trhla jsem sebou, ale poté jsem zůstala klidná jako beránek. Věděla jsem, že kdybych se mu náhodou vytrhla, tak spadnul. Když mě opět postavil na nohy, tak jsem se jen otočila zády k tomu krásnému výhledu a hlavu jsem si zabořila do jeho hrudi ve snaze se nekoukat.
"Sakuro," promlouval ke mně tiše, "věř mi no tak..." Naléhal na mě a nakonec se ode mě malinko odtáhnul. Nechtěla jsem jej pustit, ale neměla jsem na výběr. Dvěma prsty mi zvedl hlavu, abych se mu podívala do očí. "Jsem tady... a nikdy tě nepustím,"

Ta vzpomínka mi vyplynula na mysli... a v danou chvíli pro mě byla jako facka. Prudce jsem sebou trhnula a zvedla jsem se.
"myslím, že si půjdu zkusit lehnout a prospat se... dobrou noc, Naruto," řekla jsem rychle a než mohl blonďák stihnout něco namítat, tak jsem se rychle otočila a rozešla jsem se dolů. Jakmile jsem se dostala na tu upravenou část schodiště, tak to už šlo prakticky samo. Pořád jsem nedokázala vyhnat ty jeho slova z hlavy... k něčemu to skutečně bylo. Donutil mě postavit se mému strachu a díky němu jsem to dokázala... přeci jen jsem byla teď tady. Stála jsem na nejvyšším místě naší vesnice beze strachu z toho, že bych mohla spadnout. Věděla jsem sice, že už tady není, aby mě chytil, ale přesto... přesto všechno mě ale tohle neopustilo. Byla to jen a pouze jeho zásluha, to jsem věděla a svým způsobem jsem mu byla vděčná.
Teď jsem nad tím ovšem jen zavrtěla hlavou a sešla jsem posledních několik schodů, které mě dělily od normálního zemského povrchu. Rozešla jsem se jednou ulicí k sobě domů, vzala jsem to menší zkratkou přes okrajovou část vesnice, protože jsem chtěla být rychle doma.
Po několika krocích jsem začínala mít divný pocit v zádech. Otočila jsem se, ale navzdory tomu jsem nikoho neviděla. Pokrčila jsem nad tím tedy rameny a pokračovala jsem. Po dalších několika metrech jsem ovšem uslyšela kroky... tentokrát jsem si byla jistá, že někdo tam musí být, protože nebylo možné, abych slyšela něco takového jen tak bez vnější příčiny. Otočila jsem se, tentokrát prudčeji, ale jediné, co jsem viděla byla prázdná ulice, ve které nebylo ani živáčka. Tohle už bylo divné... hodně divné. Zamračila jsem se, ale udělat jsem s tím nic nemohl. Mohla jsem sice začít křičet, kdo si ze mě dělá srandu, ale nejspíš bych tím docílila jen toho že by si přišli ostatní obyvatelé stěžovat a to jsem nechtěla. Otočila jsem se tedy opět o sto osmdesát stupňů, když v tu chvíli se přede mnou něco mihlo... Najednou jakobych zavřela oči... viděla jsem jen tmu... tmu a nic jiného.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 3. března 2017 v 22:53 | Reagovat

Krásný dílek, těším se na pokračování! :)

2 SasuSaku SasuSaku | 4. března 2017 v 13:09 | Reagovat

Boží!! :) Těším se na pokráčko ;)

3 Masumi-san Masumi-san | Web | 9. března 2017 v 19:57 | Reagovat

[1]: Děkuju, to jsem ráda:)

[2]: Díky, zítra bude^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama