Will I find my way back to you? 15. kapitola

24. února 2017 v 9:25 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

A opět nová kapitola, no snad se vám bude líbit:) svoje názory mi můžete psát do komentářů, budu jenom ráda:)


Ticho. Hrobové ticho se neslo celým domem. Moji rodiče odjeli někam do sousední vesnice a já tak zůstala doma sama. Nevadilo mi to. Vlastně pravdou bylo, že v tu chvíli jsem nevnímala vůbec nic. Skoro jakobych žila ve své vlastní bublině a nedostávaly se ke mně žádné podněty zvenčí. Nebylo to dlouho, co jsme se vrátili z oné mise... vlastně ani od pohřbu Kaita neuplynulo moc dlouho. Stále jsem totiž ležela ve své posteli v těch černých šatech, které dokonale zrcadlily i mou vlastní náladu.
Dokonce mě ani nepřekvapilo, když mi Tsunade-sama řekla, že bude ráda, když celý náš tým bude na chvilku odstaven ze všech misí... skoro jakoby mi to snad mohlo pomoct od toho, abych na něj nemyslela. Se Sasukem mi to rozhodně nepomohlo. Co mě ovšem překvapilo byl fakt, že bolest, kterou jsem cítila před lety kvůli Sasukeho odhodu a ta, kterou jsou prožívala nyní byly skoro totožné. Přišlo mi to zvláštní, i když jsem nad tím nijak hlouběji nepátrala. Opět jsem ztratila dalšího člověka, na kterém mi záleželo a to bylo to jediné na čem mi teď záleželo... nebo na co jsem byla schopná právě teď myslet.
Po chvíli jsem už nedokázala vydržet jen tak ležet. Ne snad, že byc byla schopná dělat něco jiného, ale věděla jsem, že takhle tu zůstat nemůžu. Musím se posbírat už jen kvůli němu. Tohle by nechtěl. To jsem věděla moc dobře. Ještě teď jakobych dokonale slyšela jeho hlas, který mě nabádal k tomu, abych se usmála a nemyslela na to. Jenže právě teď to bylo mnohem těžší než dřív. Zrovna když jsem se začala pomalu dostávat z jednoho, tak se objevilo tohle.
Bylo teplo. Nebrala jsem si tedy nic jiného na oblečení a jen tak jsem vykročila na ulici, která byla již nyní osvětlována pouličními lampami, které mi ukazovaly cestu až ke hřbitovu. Po cestě si jemný vítr hrál s mými růžovými vlasy. Přemýšlela jsem nad tím proč vlastně jdu právě sem, na tohle místo, které mi od bolestivých vzpomínek rozhodně neuškodí, ale... tak nějak jsem cítila, že možná potřebuju ještě trochu času, abych se s ním mohla sama za sebe nějak rozloučit bez dohledu ostatních.
Tiše jsem tedy kráčela mezi ostatními hroby, na kterých nyní plály svíčky. Zastavila jsem se až u toho jednoho, který byl ze všech nejčerstvější a opatrně jsem si klekla na trávu, která mě příjemně zastudila na kolenou. Mlčky jsem zvedla pohled k náhrobnímu kameny se znakem naší vesnice a vyrytým jménem. Zhluboka jsem se nadechla a prsty jsem zlehka přejela po písmenech.
"Omlouvám se," vydechla jsem najednou, "nedokázala jsem ti pomoct," šeptla jsem a svěsila jsem hlavu. Právě teď jsem se cítila zbytečná mnohem více než kdykoliv předtím. Pořád dokola jsem si to všechno přehrávala, přemýšlela jsem nad tím, co bych mohla udělat jinak, abych jej zachránila, ale právě teď mě nenapadalo vůbec nic. Nedokázala jsem si představit, co přesně by to mělo být, ale i tak jsem věděla, že něco takového přece muselo existovat. Nemohla to být bezvýchodná situace. Tomu jsem jednoduše uvěřit nechtěla a ani jsem nemohla.
"Promiň mi to," špitla jsem o něco tišeji. Nejspíš bych ještě pokračovala v omluvách, kdybych nedalo od sebe nezaslechla zakřupání větviček, na které musel někdo šlápnout. Prudce jsem sebou trhla a otočila jsem hlavu tím směrem, ale nikoho jsem tam neviděla. Nevěděla jsem jestli jsem již natolik paranoidní, a nebo co se děje, ale přesto jsem se pomalu zvedla. Hrobu svého kamaráda jsem věnovala jenom jeden poslední pohled a s příslibem, že ještě přijdu, jsem pomalu vykročila zpátky k bráně, kterou jsem vyšla ven ze hřbitova.
Svým způsobem jsem se cítila mnohem lépe... jakobych byla o něco lehčí. Možná, že mi tohle skutečně pomohlo, alespoň nepatrně a i když bych si teď nejspíš zasloužila odpočinek, tak jsem nebyla schopná vykročit domů. Místo toho jsem jen tak mlčky bloumala po Konoze s hlavou v oblacích.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem takhle chodila sem a tam. Kolem mě byla pořád stejná tma, a tak se dalo jen stěží od pohledu zjistit kolik bylo hodin. Ovšem vzhledem k tomu, že mě čas netlačil jelikož jsem ráno do práce nemusela vstávat, tak jsem se tím ani moc nezaobírala. Právě naopak. Něco jako čas jsem právě v tuhle chvíli nevnímala ani trochu.
Po několika dalších krocích jsem se ovšem přeci jen zastavila. O poznání silnější vítr mi rozfoukal vlasy kolem tváře a já najednou jako bych si něco uvědomila... v tu chvíli se mi opět vybavily útržky z toho dne, tentokrát se ovšem netýkaly Kaita, ale někoho zcela jiného... někoho komu jsem se od našeho návratu z části snažila vyhnout. Sasukeho. Jasně se mi vybavilo jeho podivné chování skoro jakoby tady bylo něco, co nám všem zatajoval.
Možná, že to byl snad ten nejhloupější nápad jaký jsem kdy mohla dostat, ale přesto všechno jsem nemohla odolat. Prudce jsem se otočila na patě a rychlým krokem jsem vyšla přesně k místu, kde jsem věděla, že jej najdu. Musela jsem s ním mluvit a zjistit tak, kde je ve skutečnosti pravda a jestli je tu snad skutečně něco, co nám zatajil a neřekl.
Jasně jsem si uvědomovala, že Kaita už zpátky nevrátí vůbec nic, ale navzdory tomu jsem byla ochotná na Sasukeho dorážet až dokud mi neřekne to, co potřebuju věděl. Byl tvrdohlavý, ale to já uměla taky a tentokrát jsem rozhodně nechtěla být ta, kdo to vzdá. Jednou to přijít muselo... a právě dnes jsem cítila, že je možná ta správná doba na to, abychom si my dva společně konečně pořádně promluvili... a možná, že to nezůstane jen u naší poslední mise. Cítila jsem totiž, že se ve mně hroadí jakási odvaha, kterou bych mohla využít nejen na to, ale taky na otázky, které mě trápily už dlouho předtím a na které jsem zatím sama nedokázala najít nějakou uspokojivou odpověď, která by mi mohla nějak vystačit, abych na to již nemusela dále myslet.

Trvalo mi to jen stěží několik minut, když jsem konečně stanula před těmi moc dobře známými dveřmi. Natáhla jsem ruku, abych zaklepala, ale v tu chvíli jako bych ztuhnula na místě. Najednou mě zaplnily obavy. Co když tam bude s ním? Na setkání se Sasukem jsem byla připravená, ale setkání s ní bych klidně oželela. Když jsem ovšem zevnitř zaslechla kroky, tak mi bylo jasné, že nemám na výběr. Nemohla jsem couvnout a utéct. Alespoň teď už ne.
Ani ne vteřinu na to, co mi hlavou přeběhla myšlenka na útěk se přede mnou otevřely dveře a v nich stál on. Můj bývalý pan dokonalý, jehož temné oči hleděly přímo na mě. Zdál se být snad i trochu překvapený z toho, že mě tam právě teď vidí a já jsem se mu ani nemohla divit. Na obyčejné návštěvy už bylo přeci jen trochu pozdě. To jsem věděla, i když jsem neměla ani ponětí kolik, že je to přesně hodin.
"Ahoj," vypadlo ze mě. Nervozitou se mi trochu chvěl hlas, "Zrovna jsem se chystala zaklepat," dodala jsem poté, když jsem si uvědomila, že ani to jsem nestihla, když mi Sasuke sám od sebe otevřel.
"jistě," řekl mi na to, nevypadalo to, že by se se mnou o tomhle chystal hádat, spíše jakoby čekal, co dalšího ze mě tentokrát vypadne. Ještě než jsem mu ovšem dala na tuhle nevyřčenou otázku odpověď, tak jsem se zlehka zhoupla na patách. Naposledy jsem se sama sebe zeptala jestli to skutečně chci udělat, ale když ta slova opustila má ústa, tak jsem věděla, že tady už ustoupit nemůžu ani kdybych chtěla.
"Potřebuju si s tebou o něčem mluvit," vydechla jsem poté s pohledem pevně upřeným do jeho tváře, ve které se mu při mých slovech nepohnul ani sval. Možná, žeto bylo dobře. Na jednu stranu byla nijaký reakce pořád lepší než ta negativní, "je to... důležité," dodala jsem poté, ve snaze mu naznačit, že bych to nerada řešila tady venku, kde by nás mohl kdokoliv slyšet. Kousek od místa kde bydlel jsem sice nezahlédla nikoho, kdo by snad měl chuť nás sledovat, a nebo něco podobného, ale i tak byla pro mě jistota povídat si uvnitř. Obzvlášť jestli to dopadne tak, jak jsem doufala.
Ani na tohle mi Sasuke nic moc neřekl, vlastně tentokrát se mnou neztratil ani slovo a na místo odpovědi mi rovnou uhnul z cesty. Neváhala jsem a pomalu jsem vešla dovnitř. Zula jsem si boty a poté jsem jej následovala dál do domu. Byla to doba, co jsem tady byla naposledy a už na chodbě mě zahltila vlna vzpomínek na dobu, kdy jsme byli ještě společně šťastní. V tu chvíli jsem snad i zalitovala, že jsem se sem rozhodla jít. Řekla jsem si ovšem, že musím zatnou zuby a vydržet to.
"Tak co se děje tak moc důležitého, že si šla až sem v tuhle hodinu?" Zeptal se mě nakonec. Trhla jsem hlavou jeho směrem, až potom jsem si uvědomila, že jsem se dost loudala, protože on už byl dávno v obýváku. Rychle jsem jej tedy dohnala a zlehka jsem pokrčila rameny.
"Nemůžu si za tebou přijít jen tak popovídat?" Zeptala jsem se ho poté jakoby nic. Překvapila jsem jej. Šlo to jasně vyčíst z jeho tváře. Ostatně nebylo divu.
"Nepovídej, nebyla jsi to ty, do mi ještě před chvíli říkal, že je to tak moc důležité? Hm? Nebo si sem snad šla z úplně jiného důvodu?" Zeptal se mě. Otevřela jsem svou pusu, abych se jej rovnou zeptala, co tím chtěl říct, ale raději sem se zastavila. Nejspíš by nebylo dobré a ani rozumné se pouštět do něčeho takového, obzvlášť ne teď. "navíc jsem měl pocit, že se mi vyhýbáš," dodal poté. Pozoroval mě. Jasně jsem to cítila, i když jsem se na něj zrovna nedívala.
"proč bych se ti měla vyhýbat?" Zeptala jsem se ho nechápavě a usadila jsem se na pohovku naproti němu v dostatečné vzdálenosti, "Navíc bych řekla, že kdybys chtěl, tak by sis cestu, jak si se mnou promluvit, našel," dodala jsem poté čímž jsem mu očividně sebrala vítr z plachet, protože nad tím jen pokrčil rameny.
"Co si mi tedy chtěla?" Zeptal se mě znovu, tentokrát opět k tématu.
"Jak už jsme řekla, chci si promluvit... ale je to trochu složitější... a nejspíš na dlouhé vyprávění," dodala jsem poté, abych jej už dopředu varovala, že jej hodlám zdržet dost dlouho. "tedy... to záleží i hlavně na tobě," dodala jsem.
"na mě?"
"Ano, na tobě, Sasuke, protože na tebe mám několik otázek, na které chci odpovědi," řekla jsem mu na rovinu. Notnou chvíli na to nic neříkal a jen se pohodlněji opřel do křesla, ve kterém seděl. Snažila jsem se v jeho tváři zapátrat po náznaku něčeho... čehokoliv. Chtěla jsem vědět na co myslí.
"Předtím... na té misi... zdál ses mi zvláštní. Byla bych ráda, kdyby si se mnou mluvil otevřeně, protože lži jsem sem poslouchat rozhodně nepřišla," upozornila jsem jej poté, "Ti, po kterých jdeme... které jsme měli za úkol najít. Znáš je? Nebo znal si je?" Zeptala jsem se ho potom.
"Proč se mě ptáš zrovna na tohle?" Odpověděl mi otázkou. "jak si na tohle přišla?" Zajímal se dál.
"Intuice... řekněme. Možná, že jsme se neviděli dost dlouho, ale i tak tě znám Sasuke. Troufám si říct, že poznám, kdy si to ty... a kdy něco skrýváš takže... jak to tedy je?" Zeptala jsem se poté. Žádná odpověď. "Nemusím ti snad připomínat, že to nikomu neřeknu, mě věřit můžeš..." Řekla jsem a na chvilku jsem uhnula pohledem od jeho tváře ke koberci, "ať už se mezi nám předtím stalo cokoliv, tak to pořád nemění fakt, že mi můžeš věřit... a říct mi cokoliv,"
"Kdybych o nich věděl něco víc, tak by jste to věděli i vy, vzhledem k tomu, že to byla naše mise, tak nemám sebemenší důvod vám cokoliv tajit... ostatně teď už na tom ani moc nezáleží," dodal lhostejně.
"Máš pravdu," pokrčila jsem nad tím rameny. "tobě na to nezáleží, ale mě ano. Chci vědět, co to bylo za lidi a kde je najdu... zaslouží si pykat za to, co provedli..." Řekla jsem poté a zvedla jsem se. "Ale pokud mi nechceš pomoct ty tak... tak si je najdu sama," řekla jsem. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale chytil mě za paži čímž mi to znemožnil.
"Proč trváš na tom, že vím něco víc?" Zeptal se mě.
"Vím to... jednoduše to vím Sasuke... nemůžeš se mě ptát jak, prostě tomu tak je," odmlčela jsem se. "a teď mě pusť," dodala jsem. Neudělal to.
"Takže to si za mnou přišla jen kvůli tomuhle? Aby si potom mohla utíkat a pomstít svého kamaráda?" Zeptal se, ne zrovna nadšeně. Vlastně z jeho hlasu byl cítit jasný odpor.
"A co je tobě do toho?hm? Možná, že pro tebe byl Kaito jen...ani nevím kdo, ale pro mě byl kamarád víš? Byl tady pro mě... a nemůžu to takhle jednoduše nechat být," zamračila jsem se.
"Měla bys, neměla by ses pouštět do věcí, o kterých nic nevíš.. Do věcí, které by tě mohly stát život,"
"A proč ne?" Zvýšila jsem hlas, i kdy jen nepatrně, "copak? Bojíš se snad o mě? Tohle je ono?" Naléhala jsem a dál pátrala v jeho očích, "pokud je tohle ten důvod... tak mi to jednoduše řekni..." Šeptla jsem.
"Nenechám tě, aby si udělala takovou hloupost... prostě ne," řekl. Cítila jsem z něho, jak moc je nekompromisní. Vlastně jsem si v tu chvíli byla jistá, že by mu nedělalo problém mi v tom zabránit tak, že by mě někde zavřel. To jsem ovšem nemohla dopustit.
"Dobře, pokud to vidíš takhle, tak se nemáme o čem bavit" řekla jsem. S tím jsem mu svou ruku vytrhla a rozešla jsem se zpátky k chodbě. Nestihla jsem dojít ovšem ani ke dveřím obýváku, když mě najednou silně chytl za ramena a přitiskl mě na stěnu. Najednou byl tak blízko... tak moc blízko, že jsem na tváři dokázala cítit jeho horký dech. I teď se mi z toho podlamovala kolena.
"Sasuke..." Vydechla jsem tiše, po jakémkoliv vzteku, nebo předchozí výměně názorů v mém hlase ovšem nebylo ani stopy.
"Hm?" Vydal ze sebe na odpověď,
"Jsi moc blízko," upozornila jsem ho a pokusila jsem se pohnout, ale marně. Nepustil mě. "myslela jsem to vážně... jednoduše to nech být... a mě taky... vždyť to je to, co si celou tu dobu chtěl ne? Zbavit se mě, tak proč..."
"ty jsi ale hloupoučká," vydechl tak tiše, že jsem až pochybovala jestli jsem skutečně slyšela správně. Ani jsem se nad tím ovšem nestihla pořádně zamyslet, když jsem najednou viděla, jak se přibližuje čím dál tím blíž a blíž ke mně. Automaticky jsem se víc přitiskla na stěnu, ale nebylo kam utéct. Skoro se mi překvapením zastavil dech, když jsem ucítila jeho rty na těch svých... vlastně bych přísahala, že v tu chvíli se mi doslova zastavilo srdce.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 24. února 2017 v 19:59 | Reagovat

Díl supr mega boží...ale TY jsi zlá! Takhle to utnout...ááá 😁😁😁 Prosím honem honem další dílek :)

2 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | Web | 7. listopadu 2017 v 16:57 | Reagovat

Áááá utnout to v tom nejlepším!!! *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama