Will I find my way back to you? 14. kapitola

17. února 2017 v 8:35 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

Tak opět tu pro vás mám další kapitolu slibovaného příběhu, doufám, že se vám bude líbit:)



Vteřiny... minuty... netušila jsem. Neměla jsem ani ponětí, jak dlouho to celé mohlo trvat. Vlastně jsem skoro nic neviděla. Jakmile se kolem nás začalo vše sypat, tak se do vzduchu zvedla vlna prachu, která mi znemožnila cokoliv vidět. Zavřela jsem oči. V první chvíli jsem čekala, kdy se něco stane a já ucítím, jak na mě něco spadlo, ale nestalo se tak. Až když jsem malinko pootevřela oči, tak jsem spatřila nějakou fialovou záři, která mne obklopovala a nejen mě. Nevěděla jsem sice přesně, co to, ale právě teď jsem potom pátrat nechtěla... a vlastně jsem ani neměla možnost.
Nějakou dobu po výbuchu nebylo v okolí slyšet nic jiného než jen kameny, které padaly a sypaly se dolů jako domeček z karet, do kterého foukl vítr. Takhle se mi to alespoň zdálo. Sama jsem tam jen tak stála a vyčkávala než se do všechno přežene... a nakonec přeci. Po chvíli nastalo ticho. Až bolestně hluboké. Jasně jsem slyšela, jak rychle mi boje srdce. Nevěděla jsem, co se stalo s ostatními, a nebo co mohlo tohle všechno spustit. Vlastně jsem nevěděla jen vůbec nic... snad jen dvě věci. Přežila jsem a to Sasukeho zásluhou. Cítila jsem ho za sebou, i když jsem se na něho neotočila.
"Mohla to být..." Začala jsem, ale jakmile ona fialová záře zmizela, tak jsem se nadechla a spolu s kyslíkem sem do plic nasála i trochu toho všudypřítomného prachu, kvůli kterému jsem se okamžitě rozkašlala ve snaze jej dostat zase zpátky ven z plic.
"Nehoda? Nemyslím si," odpověděl mi Sasuke, který i přes mou nedokončenou otázku pochopil na co jsem se chtěla zeptat. Na to jsem už nic nedodala a jen jsem pomalu přikývla.
"musíme najít ostatní," šeptla jsem a rozhlédla jsem se kolem sebe po sutinách, které tam zůstaly. Byla to velká spoušť, ale kolem jsem nezahlédla nikoho a nic. Vlastně by se dalo říci, že jsme právě teď byli uprostřed nějakého velkéh kráteru, který tam zůstal.
Pomalu jsem tedy vykročila ve snaze vyjít nějakým směrem a pustit se do hledání, když jsem se zarazila v půlce pohybu. Oči se mi přitom zjištění rozšířily zděšením. "Kaito..." Vydechla jsem tiše. Nevěděla jsem, kde jsou teď Naruto, a nebo Kakashi-sensei, ale tak nějak jsem cítila, že jsou v pořádku. Přeci jen jsem věřila v mistrovi schopnosti, ale... to Kaito byl ten, kdo od nás odkráčel jen chviličku předtím než se nám to všechno sesypalo na hlavu. Neměla jsem z toho dobrý pocit. V duchu jsem se, ale modlila, aby to všechno dopadlo dobře a nakonec to nic nebylo. Přeci jen mohl to být jen a pouze špatný pocit, který neznamená vůbec nic.Rozešla jsem se. Rychleji než jsem měla původně v plánu. Rozhlížela jsem se kolem ve snaze někoho zahlédnout,nebo alespoň nějaké znamení, podle kterého by se dalo určit, kde jsou ostatní. Čím déle to trvalo tím zoufalejší jsem byla až jsem se po chvíli zastavila několik metrů od místa, kde jsem předtím stála spolu se Sasukem.
"Nevidíš ho?" Vydechla jsem, doufajíc, že mě uslyší. Věděla jsem, že pomocí sharinganu by pro něj mohlo být o poznání jednodušší někoho najít, a tak jsem doufala, že snad...
"Nekřič," řekl mi na místo odpovědi. Nechápavě jsem se na něh zamračila a jen jsem nad tím zavrtěla hlavou a otočila jsem se k němu zády s tím, že vykročím dál a budu pokračovat v hledání, ale nestihla jsem ujít ani dva metry, když jsem cítila, jak mě někdo chytil za ruku a stáhl mě zase zpátky. Nadechla jsem se, abych protestovala. Obzvlášť, když mě Sasuke začal tahat dozadu zpátky na místo, kde jsem byla. Nakonec jsem to ovšem neudělala. Malinko mě totiž zarazil výraz v jeho tváři.
Nečekala jsem sice, že se mu ve tváři objeví nějak starost o ostatní, protože tohle jednoduše nebyl on, ale přesto jsem na něm poznala, že se něco vážného děje. Skoro jakoby uvnitř bojoval sám se sebou, ale já netušila jaký vnitřní boj by asi tak právě teď mohl svádět. Zastavil se. Já také.
Opět nastalo ticho. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ještě jednou rozhlédla kolem v tu chvíli jsem si všimla něčeho, co se lesklo mezi kameny. Rovnou jsem k tomu tedy vykročila. Sklonila jsem se a uchopila jsem onu věc do ruky. Když jsem si ji pečlivěji prohlédla, tak jsem si všimla že se jedná o ochrannou čelenku se znakem Konohy, která je ovšem značně poškrábaná. Pohled mi přitom padl na místo odkud jsem ji sebrala a všimla jsem si menší skulinky, která se pod jedním kamenem nachází. Sehnula jsem se. Kleknula jsem si na kolena, abych se podívala, ale byla příliš malá na to, abych tam něco viděla. To mě ovšem nezastavilo.
Vyžadovalo to sice trochu chakry, kterou jsem musela soustředit do svých rukou, ale přesto se mi nakonec povedlo několik kamenů uklidit z cesty, abych se tam dostala. Musela jsem si přitom dávat dobrý pozor, protože to vypadalo, že se všechny tak nějak navzájem podpírají a kdybych náhodou vytáhla nějaký špatný, tak by se to na mě mohlo všechno sesypat.
Jakmile jsem tedy odsunula jeden větší kámen na stranu, tak jsem si všimla, že ta skulina, kterou jsem předtím viděla je mnohem větší. Musela jsem chvilku počkat než klesne vrstva prachu a následně jsem se malinko zarazila. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, že skutečně vidím to, co vidím. Chtěla jsem se tedy raději ujistit na vlastní oči, a tak jsem se stáhla a pro změnu jsem dolů spustila nohy, abych si při skoku dolů neublížila.
"Sakuro..." Jeho hlas ke mně dolehl jakoby z dálky. Věděla jsem, že nestojí hned za mnou, ale v tuhle chvíli jsem se ani neotočila. Na místo toho jsem skočila rovnou dolů.
"Kaito?" Šeptla jsem do ticha. Chvilku mi trvalo než si mé oči přivykly na to náhlé přítmí, protože paprsek světla, který sem proniká neosvětluje úplně celou "místnůstku" která se tam vytvořila.
Odpovědí mi bylo jen nějaké trhané zachrčení. Šla jsem za zvukem až dokud jsem jej nespatřila. Ležel na zemi. Kolem něj jsem viděla jen tmavou skvrnu, ale moc dobře jsem věděla, co to je. Jednu nohu měl zaklíněnou pod kameny, a tak nebylo divu, že se nemohl pohnout.
Klekla jsem si na zem k němu. Upřímně jsem ani nevěděla, kde začít. Natáhla jsem k němu ruku a dotkla jsem se jeho tváře. Trhl sebou. Skoro jakoby se lekl. "Ššš, to nic, to jsem já" hlesla jsem konejšivě. Ucítila jsem, že má i vlasy slepené krví. Nelíbilo se mi to ani v nejmenším. "dostaneme tě odsud..." Slíbila jsem a opatrně jsem se pohmatem pokusila zjistit, kde je ještě zranění a co všehno spěchá s ošetřením. Jasně jsem cítila, jak se pod mými dotyky napíná, ale silně zasykl až když jsem se dotla jeho pravého boku. Na pohmat jsem sice necítila, že by krvácel... nebo spíše že by se krev dostávala ven z těla. Já se ovšem bála pravého opaku. Vsadila bych se, že to teklo dovnitř.
"promiň, " hlesla jsem tiše, věděla jsem, že jej to bolí a způsobovat mu další bolest jsem rozhodně neměla v úmyslu, ale... ta omluva nepatřila jen tomuhle, ale i tomu, co se předtím stalo. "uzdravím ti to," šeptla jsem následně a natáhla jsem ruce nad jeho bok. Prostor kolem nás na chvilku ozářila zelená záře léčivé chakry, kterou jsem mu pouštěla přímo do jeho rány. Pomalu to ještě ani nemohlo začít účinkovat, když mě chytil za ruce a pokusil se je odtáhnout od něj pryč.
"Sakuro..." Hlesl tiše. Z jeho hlasu byla znát velká únava. Zvedla jsem k němu pohled.
"Co to děláš?" Šeptla jsem, "no tak nech mě ti to vyléčit, potom vymyslíme, jak tě odsud dostaneme, dobře?" Vydechla jsem. Netušila jsem o co se to tady právě teď snaží, ale možná jsem to ani vědět nechtěla.
"nech to být, " Zarazila jsem se. Nechápavě jsem se na něj podívala následně jsem nad tím prudce zavrtěla hlavou.
"Co blázníš?" Zeptala jsem se ho nechápavě, ale zavrtěla jsem nad tím hlavou a dala jsem ruce zpátky jako předtím, ale opět mi je odtáhnul. Zamračila jsem se.
"nech to být," zopakoval, tentokrát o poznání naléhavějším tónem. "Vím, že to nemá smysl," dodal potom, "možná, že nejsem lékař, ale vím to. Cítím to," zašeptal. Vypadalo to, že mi chce říct ještě něco, ale místo toho se rozkašlal. Malinko se naklonil do strany. Nemohla jsem si nevšimnout, že vykašlává krev. Nadechla jsem se. Kdybych se na to musela podívat objektivně, tak bych skutečně věděla, že tenhle případ je poměrně těžký, ale... nechtěla jsem to vzdát. To ne. Nemohla jsem na to ani pomyslet.
"O čem to mluvíš? Co po mně vůbec chceš? Abych tě tady nechala umřít?!" Podívala jsem se na něho naprosto nechápavě. Ticho. Měl to být souhlas? Nepotvrdil to, ale ani mi to nevyvrátil, a tak jsem si nemohla pomoct, ale jednoduše jsem to brala tak, že tohle si nejspíš skutečně přeje.
"Zasloužil bych si to," vydal ze sebe po chvíli. Nechápala jsem. Ani trochu.
"O čem to mluvíš?" Podívala jsem se na něho, "Kaito... poslouchej mě, takhle to není, ano? Vím, že... že jsem ti ublížila, ale... tohle přeci není důvod k tomu, aby si chtěl..." Přerušil mě.
"Nerozumíš tomu," řekl mi na to.
"A čemu nerozumím? Víš co, můžeš mi to úplně klidně vysvětlit v Konoze, v nemocnici," řekla jsem poté a chtěla jsem se zvednout, abych došla alespoň pro ostatních, ale zastavil mě. Chytil mě za zápěstí.
"Nenechávej mě tady," zaprosil. Zmrzla jsem na místě a opět jsem klesla na kolena vedle něho.
"nenechám tě umřít," řekla jsem naprosto vážně a navzdory jeho protestům jsem jej opět začala léčit. Věděla jsem, že mám jen omezený čas, a tak jsem jej chtěla pokud možno co nejlépe využít. Nadechla jsem se a snažila jsem se z hlavy vytěsnit cokoliv jiného, co by mě mohlo rozptýlit, ale navzdory své snaze jsem nedokázala vytěsnit všechno. Trhla jsem s sebou, když se země pod a nad námi opět otřásla a ze stropu se uvolnilo několik kousků kamení a zároveň i pořádná vrstva prachu. Rozkašlala jsem se a automaticky jsem si jednou rukou přikryla ústa.
"Musíš jít... dřív než se nám to tady sesype na hlavu," nabádal mě Kaito opět. Nechtěla jsem jej poslechnout, navzdory tomu, že jsem věděla, že má pravdu. Potřebovala bych čas k tomu, abych jej dostala do stavu, ve kterém by jsme jej mohli přenést do nemocnice do Konohy a hlavně jsem věděla, že jakmile bysme jej vytáhli zpod kamene, který mu tlačil na ránu, aby nevykrvácel, tak by to klidně mohlo být to poslední.
"Ne dokud tě odsud nedostanu," odpověděla jsem mu tvrdohlavě. Nemohla jsem to jen tak vzdát a nechat jej tam. Neuměla jsem si to představit. Ani v nejmenším.
"Sakuro..." Vydechl, ale zbytek toho, co chtěl říct se ztratil v záchvatu kašle. "Jdi, nechci, aby... aby ses tady snažila o něco, co... co stejně nemá význam," zašeptal. Jednu ruku poté zvedl ze země a jemně se prsty dotkl mé tváře. Zarazila jsem se, když se na jeho tváři objevil šťastný úsměv. "vždycky jsem si tohle přál... moci se tě dotknout... tvé tváře..." Zašeptal. "Nechci tě vidět plakat..." Dodal poté. Až poté jsem si sama všimla, že se mi oči opět plní slzami. Prudce jsem nad jeho slovy zavrtěla hlavou.
"Neblázni," vydechla jsem. Těžko se to poslouchalo. Právě teď jsem si moc dobře uvědomovala, jak moc jsem mu musela celou tu dobu ubližovat... bolelo to. A možná právě i kvůli tomu jsem tak moc trvala na tom, že mu jednoduše musím pomoct. Musím jej odsud dostat a nějak mu pomoci začít nový život... nechtěla jsem, aby to skončilo takhle a rozhodně ne mojí vinou.
"Vím, že je to zbytečné... jsi úžasná lékařka... ale nemůžeš mi pomoct. Oba dva moc dobře víme, že není dostatek času na to, aby si měla čas mě odsud kousek po kousku dostat, abych mě alespoň nepatrnou šanci... a já ani nechci. Nechci, aby si mě odsud dostávala na úkor vlastního bezpečí," řekne. S jeho slovy se na zem snesla další vrstva prachu a spolu s dalším zaduněním. Skoro jakoby tam nahoře vybouchlo ještě něco dalšího, ale právě teď jsem neměla čas to zjišťovat.
"Poslouchej mě..." Zašeptal po chvíli. O něco blíže se ke mně natáhl a na tvář mi položil celou dlaň. "Vždycky... vždycky jsem si říkal, že možná jednou... jednou až se odprostíš od vzpomínek na Sasuke, tak... tak možná," odmlčel se. Věděla jsem co myslí, ani to nemusel dokončovat. "ale teď... jednu věc nechápu. Nechápu, jak k němu pořád po tom všem můžeš něco cítit. Nemusíš to zapírat, vím o tom. Je mi to naprosto jasné, už jen z tvého chování," řekl.
Nadechla jsem se a otevřela jsem ústa ve snaze mu na to něco říct, ale sama jsem nevěděla, co by to tak mělo být, a tak jsem jen dál mlčela s pohledem upřeným právě na něj.
"ale jednu věc mi slib..." Řekl po chvíli. "Slib mi, že budeš šťastná... nemůeš se už dál utápět v myšlenkách na to, co bylo, protože to je už minulost. Vím, že si zasloužíš být šťastná... a když nemůžu být já ten, kdo ti vykouzlí úsměv na tváři tak," opět se odmlčel. Tentokrát jsem ovšem nemohla zůstat mlčet.
"Kaito tohle... tohle mi neříkej, ano? Nějak to zvládneme ano?" Řekla jsem ve snaze jej o tom alespoň ujistit, i když sama jsem měla pocit, že je to zbytečné a že to stejně může dopadnout pouze jednou jedinou cestou...
"Sakuro!" Slyšela jsem, jak na mě někdo shora křičí, ale neozvala jsem se.
"Běž," vybídl mě Kaito, ale já jen zavrtěla hlavou na znamení, že nikam nejdu.
"Nemůžu... nemůžu tě tady nechat Kaito," vydechla jsem. "Je to moje vina, co se stalo... kdybych... kdybychom se nepohádali, tak to mohlo všechno dopadnout jinak nemusel si skončit tady a-" odmlčela jsem se jelikož se mi na konci zlomil hlas. Byla jsem zoufalá. Tolik let jsem na sobě pracovala, abych byla schopná zachraňovat ty, na kterých mi záleží a mnoho dalších, ale právě teď jsem byla bezmocná což mě ničilo. Přechozí optimismus mě totiž začínal pomalu opouštět a já byla pomalu schopná vidět nastálou situaci naprosto reálně.
"Nic z toho, co se stalo není tvoje chyba, dobře? Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že by bylo nejlepší, kdybych se od tebe držel dál... mrzí mě to, hrozně moc," hlesl téměř neslyšeně. "Gomenasai..." Zašeptal. Jeho ruka najednou sklouzla z mé tváře dolů na zem. Opět nastalo ticho, tentokrát mučivě dlouhé.
"Ne... ne," zavrtěla jsem hlavou. Cítila jsem, jak se mi slzy začínají pomalu koulet po tvářích. Navzdory tomu, že jsem cítila, že je to zbytečné, tak jsem si nemohla pomoct, ale opět jsem do jeho těla zčala pouštět svou chakru, ve snaze jej zachránit... vrátit jej zpátky.
"Sakuro!" Volali na mě. Tentokrát jsem dokázala rozpoznat i Narutův hlas, ale ani jsem se nehnula. Přes slzy, které mi smáčely tváře jsem viděla značně rozmazaně, ale ani to mě nezastavilo. Nepotřebovala jsem vidět.
Následně jsem opět ucítila, jak se všechno otřáslo. Zdálo se, že kameny, které byly nad námi toho již o moc více nezvládnou. Věděla jsem, že mě to zde může zasypat, ale navzdory tomu jsem se nepohnula. Dusila jsem se. Vlivem všudypřítomného prachu, který se stále víc a víc snášel dolů až ke mně. Po chvíli jsem opět musela jednu ruku stáhnout, abych si zakryla pusu. Kašlala jsem. Vlastně jsem stěží dokázala vidět a tentokrát nejen kvůli slzám.
Opět se pode mnou zatřásla zem, tentokrát jsem zavrávorala a ztratila jsem rovnováhu. Naklonila jsem se na stranu a dopadla jsem na bok. Čekala jsem, že se na mě každou chvilkou něco sesype, ale... nestalo se. Na místo toho jsem ucítila, jak mě někdo tahá za paži.





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 17. února 2017 v 9:32 | Reagovat

Tak táhle kapitola se mi líbila. Už se těším na další díl :)

2 Aneta Aneta | 17. února 2017 v 21:27 | Reagovat

Krásný, smutný dílek :'( :)

3 SasuSaku SasuSaku | 19. února 2017 v 19:17 | Reagovat

Skvělý díl, honem další, prosííím :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama