Will I find my way back to you? 13. kapitola

9. února 2017 v 13:28 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

Opět tu mám pro vás další kapitolu, tak snad se vám bude líbit:) Jinak pokud se podaří, tak by kapitoly měly vyházet nejpozději týden po sobě, záleží na tom, jak je budu stíhat psát hlavně kvůli škole:)



Ušla jsem několik kroků, které mě dovedly až ke dveřím na mé pravé straně. Zastavila jsem se u nich a ohlédne jsem se na Sasukeho, který mě mezitím dohonil. Ten jen mírně přikývl, a tak jsem zkusmo vzala za kliku a dveře jsem otevřela. Nepředpokládala jsem, že zde někdo bude, protože kdyby ano, tak by jej Sasukejistě již dávno zaznamenal pomocí svého sharinganua dal by mi tak vědět.
Vkročila jsem tedy do temné místnosti a baterkou jsem se přitom snažila osvětlit pokud možno co největší část. Hned od prvního pohledu jsem poznala, že se jedná o jakousi laboratoř, a nebo něco podobného. Svým způsobem to byl můj šálek kávy, a tak jsem se rozhodla, že půjdu na pravou stranu směrem ke stolu a podívám se jestli tady zanechali něco užitečného.
Nejhorší na tom všem bylo, že tohle veškeré hledání by se klidně dalo přirovnat k hledání jehly v kupce sena. Sama jsem ani tak úplně přesně nevěděla, co vlastně hledám a co bych tedy měla najít. Věděla jsem, že pátráme po lidech, kteří mají informace, které by mohly být užitečné pro Konohu a hledáme je, ale... tak nějak jsem pochybovala, že pokud tady nenajdeme přímo je, tak tu najdeme něco užitečného. Přeci jen někdo, kdo dokázal zabít Konožské Anbu musí být dost chytrý na to, aby zde po sobě zanechával nějaké stopy.
"Máš něco?" Promluvila jsem po chvíli ticha, kdy jsem soustředěně prohledávala šuplík po šuplíku ve snaze něco najít. Otočila jsem se přitom k Sasukemu, který jen zavrtěl hlavou... tedy alespoň se mi tak zdálo, protože jen s tímhle osvětlením bylo těžké rozeznat i to, co právě teď dělá.
"ne," dodal na odpověď, proč případ, že bych se snad jeho směrem nepodívala. Sám se potom zastavil u jednoho ze stolů, skoro jakoby ho něco zaujalo.
"Já taky ne," dodala jsem aniž by se zeptal. "Nevím... jsou tu jen nějaké spisy... zápisy o nějakých pokusech, jestli se to tak dá říct, ale upřímně se v tom moc nevyznám. Většina z nich je jako vytržená z kontextu" zamumlala jsem a ještě jednou jsem prolistovala stoh papírů, které jsem momentálně měla před sebou na stole. Šlo to těžko, když jsem měla volnou jen jednu ruku, ale šlo to.
Než jsem si je ovšem mohla ještě jednou prohlédnout, tak jsem uslyšela spěšné kroky a než jsem se nadála, tak se po mém levém boku objevil Sasuke, který mi je vytrhl a strčil si je před vlastní obličej. Zamračila jsme se.
"můžeš mi říct, o co se snažíš?" Vybídla jsem ho po chvíli a jednu volnou ruku jsem si dala v bok. Nedávalo mi to smysl. Ani trochu. I když tohle jeho podivínské chování mi k němu vůbec nesedělo, tak jsem tomu nepřikládala zase tak velký význam. Ono... každému z nás jednou přepne. "Sasuke mluvím s tebou... posloucháš mě?" Zkusila jsem to znova a dotkla jsem se jeho paže, ve které držel ony dokumenty. Ucukl. Skoro jako bych ho něčím popálila. S povzdechem jsem svou ruku tedy spustila na zem.
"Tsk," zamračil se nakonec a mrštil s těmi papíry někam před sebe. Mě přitom zůstaly jen malinko vytřeštěné oči. Nikdy se takhle neprojevoval... nikdy až doteď.
"našel si tam snad něco?" Zeptala jsem se ho, již po druhé. Chvilku neodpověděl, skoro jakoby pečlivě zvažoval, co se chystá vypustit z úst. Já ovšem trpělivě vyčkávala na jeho odpověď až dokud se na mne znovu nepodíval.
"Ne," jednoslovná, krátká, ale za to velmi výstižná odpověď. S tím se ke mně opět otočil zády. Nechtělo se mi tomu tak úplně věřit, ale na druhou stranu... proč bych to měla zpochybňovat? Sama jsem tam nic podezřelého neviděla. Tedy alespoň ne něco, co by mi dávalo smysl. Sama jsem nad tím tedy trhla rameny a přesunula jsem se dál k dalšímu kousku laboratoře, který bylo třeba prohledat, aby se zjistilo jestli třeba tam nebude něco zajímavého. Konec konců, i kdybychom nedonesli nic k věci, tak jakékoliv informace by se mohli vesnici hodit. Jenže zatím jsem tady neviděla vůbec nic použitelného.


Trvalo to. Nevím přesně jak dlouho, ale tušila jsem, že jsme se Sasukem v té laboratoři museli být hned několik minut. Jakmile jsem vyšla na chodbu, tak jsem se rozhlédla a potom jsem se natočila, abychom mohli pokračovat dál. Něco mi říkalo, že tady stejně nic moc nenajdeme, ale nemohli jsme to jen tak vzdát.
"Jak je to tady vlastně velké?" Zeptala jsem se po chvíli a se zájmem jsem zvedla pohledem směrem k Sasukemu. Rychle jsem se ovšem podívala zase zpátky na cestu před sebou, už jen proto, aby se nestalo to, co předtím a Sasuke mě tak nemusel zachraňovat. Zase.
"Dost," odpověděl mi, "za chvíli by se měly ty cesty spojit," dodal poté. Díky této nové informaci jsem se zastavila s malinko nechápavým výrazem ve tváři.
"Spojit? Jak to myslíš?" Zeptala jsem se. Samozřejmě jsem měla představu o tom, co tím asi chtěl říct, ale chtěla jsem se ujistit než něco vypustím z úst, abych rovnou neplácla nějakou blbost, které bych mohla později třeba litovat.
"Jsme rozděleni na dva týmy a pokud Kakashi a ostatní nešli dál, tak bysme se tady měli sejít," pokrčil nad tím rameny skoro jakoby to ani nebylo něco podstatného.
"A to si mi nemohl říct rovnou?" Zeptala jsem se malinko naštvaně.
"A záleží na tom?" Oplatil mi otázkou. Otevřela jsem pusu, abych mu na to odpověděla, ale záhy jsem ji zase zavřela. Měl pravdu. Zase tolik bys se toho nezměnilo, a tak nebyl důvod k tomu, abych se na něj kvůli něčemu takovému zbytečně zlobila. Raději jsem tedy dál mlčky pokračovala dokud jsem nezaslechla tlumené hlasy. Ani mě nepřekvapilo, že ten nejhlasitější z nich patřil právě Narutovi. Musela jsem nad tím jen zavrtět hlavou. Vždycky byl hlasitý... a popravdě řečeno někdy až moc.
Stačila nám jen jedna zatáčka a ocitli jsme se ve stejné chodbě jako ostatní. Ušli jsme jen pár metrů a světla jejich baterek se zdála být čím dál blíž až dokud jsme nespatřili i jejich majitele.
"Tak tady jste," přivítal nás Kakashi s kývnutím hlavy. "našli jste něco?" Zeptal se nás ihned.
"Ne," odpověděla jsem za nás oba, "po cestě jsme narazili jen na jednu jedinou laboratoř, ale ta... no nebylo tam nic, co by odkazovalo na to, že zde před nedávnem někdo byl a vlastně ani žádné použitelné materiály. Řekla bych, že tam nejspíš musel být již někdo předtím a postaral se o to, abych všechno použitelné bylo zničeno," vysvětlila jsem.
"Takový je Orochimaru... je opatrný," přikývl na to Kakashi, "ani my jsme neměli o nic větší štěstí. Po těch které hledáme jsme nenašli ani stopu," dodal.
"Právě proto bychom měli jít dál a ne se tady zbytečně flákat a postávat," vložil se do našeho rozhovoru Naruto, nutno podotknout, že byl značně podrážděný.
"Naruto, ne vše se dá řešit s horkou hlavou," zklidnil ho Kakashi a věnoval mu krátký pohled než se podíval opět na nás. "Ale je pravda, že tady nemůžeme jen tak ztrácet čas... půjdeme tedy dál, ale tentokrát bych trochu poupravil složení týmu," řekl.
Znervózněla jsem. Nevím jestli to bylo jen normální reakce na jeho slova, a nebo za tím bylo snad něco víc... možná touha dostat se od něj... a nebo naopak strach, že budu muset.
"Kaito teď půjde na zbytek cesty s vámi..." Dodal Kakashi a podíval se přitom na chlapce, který doposud stál opodál. Přikývli jsme. Neměli jsme důvod k tomu, abychom nějak nesouhlasili, a tak jsme vyrazili.
Bylo to zvláštní. Mlčky jsme ušli několik metrů čímž jsme se podstatně vzdálili od Kakashiho a od Naruta. Ani jeden z nás ovšem nechtěl to ticho prolomit. U Sasukeho mě to ani nijak nepřekvapilo, protože ten nikdy zrovna dvakrát výřečný nebyl, hlavně když byl kolem ještě někdo třetí. Jenže překvapovalo mě to hlavně u Kaita... vlastně bych spíš měla říct znepokojovalo. Nebylo to dobré. Měla jsem z toho takový zvláštní pocit, který se mi moc nelíbil. Nevěděla jsem čím to je. Jindy jsem se v něm dokázala vyznat, číst z jeho reakcí a jeho mimiky, ale dnes ne. Skoro jakoby se mi snad poslední dobou vůbec nic nedařilo.
Hlasitě jsem vydechla. Kromě naših kroků to byl jediný hlasitý zvuk, který nás doprovázel. Oba dva na mě přitom šlehly pohledem, ale ani jeden nic neřekl. Zase. Protočila jsem očima. Věděla jsem, že bych si měla s Kaitem promluvit, ale... tak nějak jsem nevěděla, kdy by snad mohla být ta správná chvíle pro něco takového. Pomalu jsem se tedy loudala asi dva kroky za nimi než jsme přišly k dalším dveřím, které jsme měli tentokrát po levé straně.
Jako první šel dovnitř tentokrát Sasuke a já s Kaitem jsme jej následovali za světla našich baterek. Tenhle pokoj vypadal dosti podobně tomu předhozímu, alespoň co do velikosti. Jenže tentokrát to nebyla žádná laboratoř, nýbrž něco jako knihovna tedy... tak to alespoň vypadalo. Hlavně mi to připadalo jakoby se tudy někdo prohnal a všechno, co mohl tak zničit. Nedivila jsem se tomu, ale nepotěšilo mě to. Rozdělili jsme se každý jsme se tedy rozhodli prohledat jeden z regálů jestli se nám snad podaří mezi těmi kousky papírů najít něco užitečného.
Sama jsem procházela ten, který byl nejvíc u zdi, nejdál ode dveří. Prohledávala jsem jednotlivé papíry, ale na žádném z nich nebylo nic použitelného. Kousky textů byly buďto vytržené z kontextu, nebo byly prázdné. Některé z nich byly dokonce i prázdné. Po chvíli jsem tedy raději zkusila sáhnout po jedné z knih, která vypadala, že má dosti pevnou vazbu, ale jakmile jsem ji otevřela, tak se na mě zevnitř vysypalo něco, co nejspíš byl dříve papír. Povzdechla jsem si. Pomalu jsem vzhlédla a zkrze mezeru v regálu jsem si všimla Kaita, který ke mně stál nyní zády.
Zaváhala jsem jen na kratičký moment, poté jsme ovšem vykročila jeho směrem, obešla jsem regál, který nás nyní dělil a zastavila jsem se až metr před ním. Věděla jsem, že mě musel zaregistrovat, ale přesto nevzhlédl od kousku papíru, co měl v rukou.
"Našel jsi něco?" Nadhodila jsem po chvíli se zájmem a udělala jsem krok k němu přičemž jsem se zhoupla na patách, jak jsem se snažila malinko zvýšit, abych mu mohla nakouknout přes rameno. V tu chvíli ovšem spustil ruku s papírem podél těla a podíval se na mě. Musím podotknout, že ne zrovna dvakrát přívětivě.
"Ne" odpověděl mi stručně. Očividně se nechystal k další odpovědi. Vlastně to vypadalo, že se spíš chystá změnit pozici, ale já ho nenechala. Chytla jsem ho za ruku a tím jsem jej zastavila.
"Kaito počkej, můžeme si prosím promluvit?" Zeptala jsem se ho prosebně. Snažila jsem se mu přitom naznačit, že bych s ním ráda prohodila několik slov... a snad vyřešila to, o zůstalo nevyřešeno.
"O čem chceš se mnou mluvit?" Zeptal se neústupně. Štvalo mě to. Přeci jen... oba jsme byli dospělí, a tak jsem si myslela, že tohle budeme moct úplně stejně vyřešit, ale... očividně jsem se spletla a to hodně. Dokonce jsem na chvíli i zaváhala jestli by nebylo nejlepší to jednoduše nechat být.
"Nechci tě ztratit," vydechla jsem po pravdě a sklopila jsem pohled k podlaze. Bylo mi jedno, kdo všechno nás může slyšet a jestli nás třeba neposlouchá právě Sasuke. Přeci jen... on na mě taktéž nebral s Karin žádné ohledy, tak proč bych měla já? Ještě když o vůbec nic nejde.
"Ani já tě nechci ztratit, Sakuro, ale... není to pro mě jednoduché... být tady... stát takový kousek vedle tebe, ale nemoci se tě dotknout," vydechne. "Víš... přemýšlel jsem nad tím," odmlčí se, "jednoduše si teď neumím představit, že by to mohlo být jako dřív. Tedy alespoň ne pokud bychom byli jen kamarádi," vysvětlí.
Překvapeně jsem zamrkala. Zdálo se mi to, a nebo se mi skutečně právě teď snažil naznačit něco tak... tak hrozně nefér?
"Snažíš se mi snad říct, že jestli... jestli nemůžeme být něco víc, tak je konec? Konec přátelství... všeho?" Podívala jsem se mu do očí. Bolelo to.
Přikývl. Viděla jsem na něj, že mu to není lhostejné. Nejspíš jej to bolelo tak jako mě, ale... co jsme nevěděla bylo proč to vlastně dělá. "Koukni, Kaito já... já moc dobře vím, jak se cítíš. A vím, že to víš. Takže si myslím, že bychom to možná mohli nějak zkusit já... " odmlčela jsem se. Uhnula jsem pohledem někam do boku a chvilku jsem nad tím přemýšlela než jsem se zhluboka nadechla. "Nemůžu ti dávat nějakou naději, když ani nevím jestli bych byla schopná to splnit. Nechci ti dávat planou naději, nechci ti ublížit ještě mnohem víc, věř mi, že to jde... jde to. Pořád mezi námi nic nebylo, ale kdyby nakonec ano a já zjistila, že to prostě nejde a musela bych se s tebou rozejít, tak by ta bolest byla stonásobně větší," vydechla jsem.
"takže ti mám být teď jako vděčný? Za to že mi ani nedáš šanci?" Obořil se na mě ihned. Otevřela jsem pusu, ale naprázdno. Hned jsem ji tedy zase zavřela. Zamotávala jsem se do toho. Věděla jsem, že moje zkušenosti se Sasukem nemůžu tak úplně vztahovat i na Kaita, protože oba dva byli naproto odlišní. Jenže já mu jednoduše nechtěla na rovinu říct, že k němu necítím nic víc než přátelství... nechtěla jsem mu to opakovat a více mu tak ublížit. Nemohla jsem. I když jsem otevřela pusu v snaze mu to říct, tak z mých úst nevyšla ani hláska. Mé hlasivky se mnou jednoduše nespolupracovaly.
"Takhle to není," namítla jsem po chvíli a podívala jsem se na něj. Přímo do jeho obličeje, "proč si to hned všechno takhle vztahuješ? Snažím se to rozumně vyřešit... tedy alespoň jak jen to jde, ale vypadá to, že tohle ti nejspíš vyhovuje," napadlo mě po chvíli. Možná, že to takhle chtěl. Že chtěl, abychom se nějak oddělili.
"Poslyš. Celé ty roky jsem se díval na to, jak se ničíš kvůli nějakému nevděčnému kreténovi, čekal jsem na tu správnou příležitost, kdy se ti přiznat s tím, co k tobě cítím, ale jednoduše k tomu asi nebyla dobrá příležitost a jak tak koukám, tak nejspíš ani nebude," řekne, tentokrát z jeho tónu bylo jasně poznat, že je naštvaný. "Ale mě je to už jedno," dodal poté. Předstíral to. Viděla jsem to na něm. Ale proč...? "A teď... teď po celé té době by ses k němu nejraději zase vrátila..." Zavrtěl nad tím hlavou. "ne Sakuro, už se na to nemůžu dívat, dělej jak myslíš," řekne poté a s tím ode mě udělal několik kroků.
Sama jsem tam zůstala stát skoro jako přimrazená. Bolelo to. Zhluboka jsem se nadechla, ale do plic jsem přesto nedokázala dostat požadované množství kyslíku. Cítila jsem, jak mě v očích začínají štípat čerstvé slzy. Prudce jsem nad tím zavrtěla hlavou a setřela jsem je. Možná, že to takhle mělo být. Až moc dlouho jsem si nalhávala, že všechno bude v pořádku. Možná, že ani nebude. Přeci jen sledovat mého kamaráda, jak ode mě odchází, možná už nadobro, tedy samozřejmě symbolicky, mi rozhodně nepřišlo v pořádku.
A potom se to stalo. Nejdřív se ze stropu na zem uvolnilo trochu prachu a byla slyšet tlumená rána. Trhla jsem s sebou a automaticky jsem se podívala ke dveřím, před kterými se nyní objevil Sasuke. Podíval se na mě, ale já jsem se jeho pohledu vyhnula a raději jsem se rozešla ke dveřím. Chtěla jsem odejít... pryč odtud.
Už jsem natahovala ruku po klice. Položila jsem ji na ni, stiskla a zmáčkla. Pootevřela jsem dveře, ale v tu chvíli jsem zaslechla ohlušující ránu a všechno kolem nás se začalo třást jako při zemětřesení. Nestihla jsem ze sebe vydat ani hlásku, když jsem cítila, jak mě chytl za ruku a tahal mě zpátky k sobě. Musel se mnou nejspíš dost prudce cuknout, protože jsem najednou viděla rozmazaně. Všechno mi splynulo do jedné velké černo fialové šmouhy a jediné, co jsem slyšela bylo kamení, které padalo na další a další a hrozivé rány, které se vším otřásaly.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 9. února 2017 v 19:34 | Reagovat

Skvělý dílek, jsem zvědavá, jak bude povídka pokračovat :) Musím přiznat, že je mi Kaita i trochu líto :( :D

2 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 9. února 2017 v 20:01 | Reagovat

Souhlasím, naprosto skvělý díl - nejen díl, ale také celá povídka! :)

3 Masumi-san Masumi-san | Web | 14. února 2017 v 20:16 | Reagovat

[1]: Děkuju^^

[2]: Děkuju moc, jsem ráda, že se líbí:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama