Will I find my way back to you? 12. kapitola

5. února 2017 v 12:00 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?


Tak po velké a dluhé odmlce se zde opět objevuje další díl, tentkrát nejdelepší ze všech tak snad se vám bude líbit:)


Druhý den poté, co nám Tsunade sama oznámila, že máme misi jsme se vydali na cestu. Konečné sestavení našeho týmu bylo o něco větší než normálně, ale bylo to logické. Pokud ti, po kterých máme jít zvládli zabít naše Anbu, tak opatrnost byla na místě. Sama jsem ovšem musela přiznat, že bych byla možná raději, kdyby s námi šel Sai... ať už na místo Sasukeho, a nebo Kaita... moc dobře jsem viděla a vlastně i cítila, že ti dva se zrovna dvakrát v lásce nemají, a tak ani nebylo moc příjemné být v jejich blízkosti. Už jen cestovat... běžet mezi nimi bylo divné. Cítila jsem to napětí, i když jsem se jej snažila ignorovat.
Byla to dlouhá cesta. Běželi jsme bez odpočinku poměrně dlouho, ani jeden z nás nechtěl jako první přiznat, že je unavený, a tak nám nikdo nebránil v tom, abychom pokračovali dále. Podle toho, co řekl Sasuke, tak byl blízko jeden z Orochimarových starých úkrytů, o kterém věděl... nevěděla jsem jak a ani jsem se neptala. Nebyl na to prostor a navíc jsem pochybovala, že by se mi dostalo odpovědi. Od naší výměny názorů v nemocnici se ke mně choval snad ještě chladněji než předtím a i když jsem pochybovala, že je něco takového vůbec možné, tak evidentně bylo... a mě to štvalo. Dost.
Nakonec, když už jsme byli jen několik málo minut cesty od úkrytu, tak sensei konečně zavelel, že je čas k tomu, abychom si všichni v klidu odpočinuli. Neprotestovala jsem a ihned jsem si našla nějaké pohodlné místo ke spánku, kde jsem strávila večer.

Ráno, když mě probudily první sluneční paprsky, jsem pomalu otevřela oči. Jako první jsem uviděla modrou oblohu bez jakýchkoliv známek po mracích, které by nám mohly zkazit den, a nebo přinést déšť. Musela jsem se usmát. Mise, při kterých jsme museli spát pod širákem mi nevadily ani v nejmenším, právě naopak... vyhledávala jsem je. A navzdory tomu, že zrovna tahle nebyla podle mých představ, tak jsem si ji chtěla užít jak jen to šlo.
Pomalu jsem se tedy zvedla do sedu a rozhlédla jsem se po ostatních. Nepřekvapilo mne, když jsem viděla, že všichni, s výjimkou Naruta, jsou již vzhůru. Kakashiho spolu se Sasukem jsem viděla, jak stojí někde stranou a očividně o něčem diskutují. Napadlo mě, že to bude nejspíš součást strategie, a tak jsem se jen mlčky zvedla a sbalila jsem si do batohu deku, pod kterou jsem dnes spala.
Na místo toho, abych šla za Kaitem jsem vykročila za Narutem, kterého jsem probudila, dneska jsem ovšem zvolila poněkud méně násilný způsob, protože by nebylo nejlepší zbytečně dělat hluk.
"Naruto... Naruto vstávej... no tak je už ráno," mluvila jsem k němu. Snažila jsem se po dobrém, i když mě rozčilovalo, jak jsem viděla, že na mě očividně z vysoka kašle. Za každým jsem se ovšem zhluboka nadechla, abych se uklidnila a zkusila jsem to znova. Tentokrát jsem s ním ještě malinko zatřásla a vida. Skutečně se mi podařilo, že se alespoň malinko zavrtěl.
"Hmmm" vydal ze sebe a ohnal se kolem sebe rukou. Netrefil mě, ale bylo to těsné.
"Naruto..." Zaskřípala jsem zuby a prudce jsem z něho strhla přikrývku. To ho už probudilo, a tak se alespoň malinko nechápavě posadil do sedu a očima pátral kolem sebe. Jakmile jeho pohled padl na mě, tak sebou prudce škubnul skoro jakoby viděl ducha. "tsk" zamračila jsem se a hodila jsem mu nazpátek tu deku. "vstávej," dodala jsem ještě než jsem se rozešla k ohništi, kam se po chvíli vydal i Sasuke spolu s Kakashim.
Jakmile jsme se tam sešli všichni, tak se na chvilku rozhostilo ticho. Chvilku to už vypadalo, že jej nikdo nebude chtít přerušit, ale nakonec se toho stejně chopil Kakashi-sensei a tak spustil.
"máme to již jen kousek k jednomu z úkrytů, které podle všeho patřily Orchomarovi, měl by být opuštěný, ale snad vám nemusím vyprávět, že nic není jisté, a tak chci, aby jste byli opatrní a nedělali žádné zbrklosti," řekne poté přičemž věnuje speciální pohled právě Narutovi, který ovšem vypadá jakoby ho snad ani neslyšel... nebo spíš to jen dělal. "rozhodl jsem se, že nás rozdělím do dvou týmů, abychom to snadněji prošli... a hlavně i rychleji. Já budu s Narutem a taky s Kaitem vzhledem k jeho nedávnému zranění a Sakuro ty... ty budeš se Sasukem," dodal.
Jeho slova pro mě byla skoro jako rána palicí do hlavy. Skutečně to myslel vážně? Ve svém výrazu jsem se snažila, aby jakýkoliv nesouhlas nebyl znát, i když bych mu to nejraději řekla rovnou úplně na rovinu. Nemohla jsem. Nechtěla jsem, aby to působilo nějak špatně, a tak jsem se raději rozhodla, že úplně nejlepší bude, když budu mlčet a jen poslouchat rozkazy přesně tak, jak nám to již od mala vtloukali do hlavy.
"A kdy vyrazíme?" Přerušil senseiovu odmlku Naruto, který vypadal, že by se tam nejraději rozběhl ihned. Pohledem jsem na chvilku sjela ke Kaitovi, který se zdál být poněkud zamyšlený... Přišlo mi to zvláštní. Povahově jsem jej vždy přirovnávala k Narutovi, protože i on byl občas velmi zbrklý, ale taky veselý... přesně jako právě Naruto. Jeho dobrá nálada ovšem jakoby najednou byla ta tam.
Na chvilku mě kvůli tomu zachvátil pocit viny. Mohla jsem za to snad já? Bylo to jen výsledkem naší rozmluvy v nemocnici? Ten den mě tížil už hodně dlouho a vlastně jsem ani neměla nějak možnost si to s ním vyříkat což mě hrozně mrzelo, ale bohužel jsem sama nějak nenašla odvahu, abych zjistila, co a jak bude dál. Netušila jsem to... a bála jsem se to zjistit. Nevěděla jsem jestli bych zvládla unést fakt, že už mě třeba nechce vůbec nikdy vidět. Přeci jen s ním jsem se znala už hrozně dlouho a vždy tu pro mě byl. Ta představa, že by tomu tak nemělo být i nadále se mi zdála poněkud nepatřičná. Skoro jakoby se tam snad ani nehodila.
"tak pokud je vám vše jasné, tak můžeme vyrazit," přerušil tok mých myšlenek Kakashi. Malinko jsem se zastyděla, protože jsem opět přestala vnímat, co asi říkal. Jen jsem doufala, že to nebylo moc důležité. Vzala jsem si tedy svůj batoh, který jsem si hodila na záda a jakmile jsme po sobě zakryly stopy, tak jsme se všichni opět rozběhli lesem k místu, kde se měl nacházet vchod. Nikdo z nás, snad s výjimkou Sasukeho, nevěděl, kde přesně se nacházel, a tak jsme jej všichni následovali.
Až po čtvrt hodině jsme se konečně zastavili právě na tom místě, kde v zemi byla obrovská díra, kterou ohraničovaly kameny. Nepůsobilo to tak úplně nenápadně, i když pravda byla, že kdo by se nepřiblížil a nevěděl by kam jít, tak by to s největší pravděpodobností jistě nenašel.
Před vchodem jsme tedy všichni zpomalili a vytáhli jsme si naše provizorní baterky, se kterými jsme se rozešli dovnitř. Netrvalo dlouho a brzy jsme se dostali na rozcestí, o kterém museli nejspíš vědět, protože to tak akorát sedělo k našemu rozřazení do týmů.
"tady se rozdělíme, máte vysílačky, kdyby se něco dělo," řekl ještě Kakashi načež jsme si je všichni připevnili a nastavili kanál, abychom se slyšeli, kdyby bylo potřeba. "hodně štěstí" popřál nám ještě Kakashi těsně předtím než se nám ztratili ve tmě druhé chodby.
Sama jsem se potom otočila čelem k té chodbě, která čekala na mě a na Sasukeho. Nikdy jsem se tmy nebála, ale musela jsem přiznat, že právě teď mi běhala husí kůže. Skoro jako bych čekala, že se odtamtud každou chvíli vyřídí něco, a nebo někdo a vrhne se přímo na mě.
Ztracená ve svých myšlenkách jsem si až pozdě všimla, že Sasuke se už rozešel i beze mě a viděla jsem tedy jen světlo, které se pomalu zmenšovalo. Nevěřila jsem vlastním uším, ale raději jsem vyběhla rovnou za ním. Nebyl to sice zrovna tichý přesun, ale rozhodně jsem nechtěla dovolit, aby se mi jen tak vypařil. Jakmile jsem jej dohonila, tak se na mě jen ohlédl s nic neříkajícím výrazem ve tváři a pokračoval dál v cestě. Sama jsem jej tedy napodobila a kráčela jsem kousek za ním tou temnou černou chodbou, kterou osvětlovaly jen a pouze menší baterky, co jsme měli s sebou.
Šli jsme dál. Nevím, jak dlouho to bylo, a nebo kolik jsme toho už ušli. Chodba ovšem stále nevypadala, že by se chystala někde skončit, a nebo že bysme měli narazit každou chvíli na nějakou tu odbočku, a nebo popřípadě nějakou místnost, ve které by jsme něco našli. Ani jsem nedoufala, že by to mohlo být takhle snadné, ale... přesto by to tak bylo nejlepší. Navíc mě po chvíli začalo to ticho, které mezi námi panovalo poměrně tížit. Pochybovala jsem sice, že Sasuke to cítí stejně, ale navzdory tomu jsem si říkala, že oni jemu to snad nemůže připadat tak úplně normální.
"Um... víš kam jdeme?" Zeptala jsem se ho po chvíli. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího čí bych mohla prolomit to ticho mezi námi. Byl to možná jen chabí pokus, ale přesto jsem doufala, že bude úspěšný. I tak ovšem Sasukemu trvalo dost dlouho než mi odpověděl.
"Rovně... momentálně," zazněla odpověď, za kterou bych ho nejraději tou baterkou přetáhla po hlavě.
"To vím taky, ale něco... přesnějšího nevíš?" Vydechla jsem. Žádná odpověď. Brala jsem tedy jako ne a rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když se pokusím držet hubu a krok. Toho rozhodnutí mi ovšem vydrželo jen několik dalších metrů. Zrovna jsem zkoumala pohledem strop, který vypadal, že se skládá čistě jen z kamenů a že je vytesaný dovnitř do hory... byl to sice čistě jen můj odhad, který nemusel být správný, ale i tak. V klidu jsem tedy šla dál zatímco jsem se rozhlížela kolem. Najednou jsem ovšem kolem svého pasu ucítila něčí ruku. Vyjekla jsem a můj hlas se nesl chodbou v ozvěně. Ruku, ve které jsem držela baterku jsem ihned dala dopředu směrem k němu. Sasuke pod tím světlem jen otráveně odvrátil hlavu na druhou stranu.
"Co to děláš?" Vypadlo ze mě nechápavě a chtěla jsem se od něj odtáhnout. Nepustil mě.
"Příště se raději kousek pod nohy," řekl mi jen, když se mnou popošel o kousek dál a až potom mě postavil na nohy. Nechávala jsem dokud jsem baterku namířila na zem a nevšimla jsem si několika děr, které tam byly. Nebyly hluboké, ale stačily by na to, abych si ošklivě vyvrtla kotník.
"Děkuju," vydechla jsem bezmyšlenkovitě a tentokrát jsem to byla já, kdo uhnul pohledem. Cítila jsem se hloupě už jen kvůli tomu, že mě Sasuke prakticky zachránil a já mu málem dala pěstí.
"hm," odpověděl mi na to a očividně chtěl pokračovat dál, když jsem jej najednou chytla za rukáv, abych jej zastavila.
"už si tady byl," řekla jsem poté to první, co mě napadlo. Podívala jsem se mu přitom zpříma do očí. Vypadalo to jako bych ho na chvilku vyvedla z míry. Jen jsem nevěděla jestli to bylo tím, že jsem ho zastavila, a nebo zda za to mohla právě ta otázka.
"Proč myslíš?" Odpověděl mi otázkou. Nesnášela jsem to a on to moc dobře věděl. Nejspíš právě proto to taky udělal. Nedala jsem na sobě ovšem nic znát a jen jsem mu upřený pohled mlčky opětovala. Stejně jako vždycky jsem se i tentokrát snažila z něho něco vyčíst. Cokoliv.
"Nepřijde mi, že by si věděl o tomhle místě aniž by si tady už třeba jednou byl..." Dodala jsem potom s pokrčením ramen. Přijde mi to logické, i když potom, co jsem to řekla nahlas to taky může vyznít jako jen pouhá domněnka a nic víc. Sama jsem vlastně čekala, že se mi každou chvíli vytrhne a půjde si tak mlčky po svých, ale alespoň nyní se nepohnul ani o milimetr.
"Je to už dávno," odpověděl mi na oji otázku čímž pravděpodobně chtěl naši malou diskuzi na tohle téma uzavřít.
"Proč mám pocit, že je v tom všem ještě něco víc, ale ty mi to nechceš říct?" Zeptala jsem se ho na rovinu. Přemýšlela jsem nad tím už od toho okamžiku, co jsem viděla, jak se tvářil u Hokage v kanceláři, když nám zadávala tuto misi.
"Proč tě to vůbec zajímá?" Zase otázka. Zamračila jsem se. Nehodlala jsem to tak lehce vzdát. Tentokrát ne.
"Proč mi prostě neodpovíš? Bylo by to mnohem jednodušší než se se mnou hádat," poznamenala jsem. Očividně jsem mu tímhle sebrala vítr z plachet. Alespoň na chvilku totiž vypadalo, že se nad tím i on sám zamyslel.
"Jsi moc zvědavá," dodal poté. U kohokoliv jiného bych si myslela, že to myslí čistě a jen žertovně ať už by se u toho tvářil jakkoliv, ale ze Sasukeho tónu jsem jasně slyšela jakýsi varovný podtón. Nevěděla jsem ovšem jestli je to myšleno jako výhružka, a nebo spíše jako jakési doporučení, které pramení ze starosti o mě.
Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nechtěla jsem si raději nic domýšlet.
"Vždycky jsem byla a ty to víš až moc dobře, Sasuke," vydechla jsem poté. Přeci jen on sám mě znal mnohem lépe než kdokoliv jiný. Prožili jsme toho spolu hodně, i když jsme se to oba očividně snažili zapomenout, tak to byla skutečnost, kterou jsme vymazat nemohli. "prostě... jen... navzdory tomu všemu... já," zakoktala jsem se. "to nic," vydechla jsem nakonec a opět jsem náš oční kontakt přerušila. Tentokrát to byl ovšem Sasuke, kdo mě nenechal.
"Povídej," vybídl mě. Skutečně ho zajímalo, co jsem chtěl říct?
"Ne," řekla jsem a vzpurně jsem přitom zlehka pohodila hlavou, abych si odsunula vlasy z obličeje.
"Sakuro..." Vyslovil mé jméno s jakousi pečlivostí. Štvalo ho. Viděla jsem to na něm. Pustila jsem ho. Mlčky jsem jej obešla a tentokrát jsem já jako první vykročila vstříc té tmě. Ušla jsem ovšem jen několik kroků a když jsem neslyšela, že jde za mnou, tak jsem se zastavila a pootočila jsem hlavu do strany, ale ve skutečnosti jsem se na něj nepodívala. "jen jsem chtěla, aby si věděl, že i navzdory tomu všemu... mi můžeš věřit," vydechla jsem.
Lépe než kdokoliv jiný jsem si uvědomovala, jak moc je pro Sasukeho těžké komukoliv důvěřovat. Sama jsem si proto jeho důvěry cenila skoro tak moc jako jeho lásky. To už je sice nějaký ten rok zpátky, ale přesto všechno jsem cítila, že mu to musím říct a ujistit ho, že alespoň v tomhle se vůbec nic nezměnilo.
Nevěděla jsem jestli mi tenkrát přestal věřit, a nebo co všechno se mezi námi zničilo, ale sama jsem si chtěla svůj vlastní život urovnat. Nechtěla jsem se neustále ohlížet za minulostí a za tím, co se stalo. Chtěla jsem se konečně zvednout a zpříma hledět vstříc budoucnosti, která mě čekala a ve které Sasuke bohužel neměl tak důležitou úlohu, jak jsem si původně myslela. Potřebovala jsem to. Nový začátek... a proč by jím nemohla být tahle mise?
Možná, že jsem na ni už ze začátku nahlížela nesprávně. Možná, že jsem ji neměla brát jako trest, ale spíše jako něco, co mi pomůže ještě zesílit a nějak si dát vlastní život dohromady, protože přeci jen to bylo to o co mi celou tu dobu šlo. Již žádné slzy... žádné noční můry... žádné ohlížení se za minulostí a tím, co bylo, ale budu žít v přítomnosti.
Hlavu jsem tedy opět otočila zpátky před sebe a s dalším hlubokým nádechem jsem vykročila dopředu. Snažila jsem se, aby můj krok vypadal sebejistě a nepůsobil jako nějaké hloupé potácení. Jasně jsem na svých zádech cítila jeho pohled, který se mi tam doslova zarýval. Navzdory tomu, co mi před chvilkou proběhlo hlavou mi začalo docházet, že si to můžu malovat, jak jen je mi libo, ale bohužel ne všechno je úplně tak jak si to člověk vysní. Už jednou jsem zažila, jak se mi všechno rozsypalo pod rukama a rozhodně jsem nestála o to, aby se mi to všechno stalo znova. Musela jsem proto sama něco udělat, bude to sice těžké, ale musela jsem se o to sama nějak pokusit a nenechat ostatní, aby rozhodovali za mě. Tohle byl můj boj. Jen můj.






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 5. února 2017 v 19:47 | Reagovat

Parádní dílek, těším se na další!! :)

2 Masumi-san Masumi-san | Web | 5. února 2017 v 22:01 | Reagovat

[1]: Děkuju, jsem ráda, že se líbil:)

3 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 6. února 2017 v 14:37 | Reagovat

Skvělé!! :) Jsem ráda, že jsi zpět :)

4 Masumi-san Masumi-san | Web | 14. února 2017 v 20:15 | Reagovat

[3]: Děkuju!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama