Will I find my way back to you? 11. kapitola

12. listopadu 2016 v 23:50 | Masumi-san

A opět tu pro vás mám další kapitolu, doufám, že se vám bude líbit:)



V tom stejném okamžiku, kdy jsem ucítila bolest, jsem zároveň ucítila, jak mi něco teplého teče po ruce. Sykla jsem bolestí a automaticky jsem uvolnila stisk, jak jsem pevně v ruce svírala kunai, který nyní dopadl na zem a zabodl se do půdy kousek ode mě. Automaticky jsem se stáhne na stranu, abych se vyhnula dalšímu výpadu a pohled mi na moment padl na mou ruku, která nyní hrála v karmínově rudých barvách díky krvi, která mi tekla z rány. Na první pohled se jen těžko usuzovalo, jak špatná ta rána byla, protože krev mi naprosto zakryla výhled. Mohlo jít taky jenom o povrchové zranění... i tak jsem věděla, že bych si to měla dát co nejdříve do pořádku. Nyní tady ovšem byl úplně jiný problém, o který jsem se musela postarat. Pohledem jsem začala opět pátrat kolem sebe ve snaze jej najít.


Pohledem jsem se zastavila na druhém konci mýtiny, kde jsem jej konečně objevila. Všimla jsem si, jak mu z drápů ještě odkapává krev z toho, jak se setkaly s mou kůží. Tušila jsem, že se připravuje na další výpad, a tak jsem se sama pohnula. Nechtěla jsem být lehkým cílem, ale tohle bylo jako hrát si na kočku a myš... a bohužel v tuhle chvíli jsou byla tou myší já. Dařilo se mi uhýbat dokud mi opět nezmizel z dohledu. Stejně jako předtím jsem začala pohledem pátrat kolem sebe zatímco jsem tentokrát nestála na místě, ale místo toho jsem se snažila pohybovat. Jeho pozici prozradilo až další zavrčení, když se na mě opět vrhl. Stihla jsem se pouze automaticky otočit za tím zvukem, ale tušila jsem, že uhnout už nedokážu. Podvědomě jsem se již připravovala na další bolest, která ovšem stále nepřícházela.

"Juugo," ačkoliv jsem se nedívala, tenhle hlas bych byla schopná poznat naprosto všude. Dřív to pro mě byl ten nejkrásnější zvuk na světě, ale teď... ve chvíli, když jsem spatřila, že přede mnou stojí Sasuke, skoro jako tentkrát při naší první misi, kdy jsme měli za úkol ochránit stavaře mostu, tak se ve mě opět začalo mísit několik pocitů na jednou. Radost... zmatení... možná i vztek. Stále jsem byla ještě trochu rozčarovaná z toho, co se stalo předtím v nemocnici, ale přesto všechno jsem nyní vnímala jen to, že mě zachránil. Osoba před Sasukem totiž vteřinu na to padla na kolena a následně i obličejem k zemi jakoby snad ztratil vědomí. Nechápala jsem. Jeho tělo se zase rychle změnilo a démonická ruka byla brzy ta tam polu s drápy. Tušila jsem, že jestli mi má někdo dát odpovědi, tak je to právě Sasuke.

Naskytla se mi k tomu příležitost zrovna ve chvíli, když se ke mě otočil čelem. Jeho oči, ve kterých byl aktivovaný sharingan na krátko vyhledaly ty mé. Viděla jsem, jak se jejich barva postupně změnila na temně černou. Téměř ihned ovšem sjel pohledem k mé ruce, která mu stále krvácela. Až při jeho pohledu jsem začínala cítit i palčivou bolest, kterou jsem doteď navnímala, a tak jsem ruku trochu stáhla blíž k tělu v bolestném gestu.
"zranil tě," poznamenal klidně. Z jeho pohledu mi běhal mráz po zádech, a tak jsem sama raději sjela pohledem k mé vlastní ruce a začala jsem si léčit tu ránu.
"Nic to není," vydechla jsem aniž bych se nad tím nějak více pozastavila. Všimla jsem si ovšem, že z jeho tónu se dalo odhadnout, že není nijak vyvedený z míry přítomností toho muže. "ty ho... znáš?" zeptala jsem se trochu nejistě zatímco jsem zarytě sledovala, jak se mi pomalu hojí to zranění, které nakonec skutečně nebylo tak hrozné, jak by se mohlo zdát.
"Je to člen mého týmu," odpověděl mi. Překvapeně jsem zvedla pohled. Všimla jsem si, že tentokrát už Sasuke nesleduje mne, ale svého parťáka, který stále nehnutě ležel na zemi.
"Cože?" vydechla jsem nechápavě. Tohle jsem nečekala, "tak proč..." začala jsem, ale svou otázku jsem nedokončila. Věděla jsem, že pochopí, co jsem tím myslela.
"To je... trochu složitější," odpověděl mi snad i trochu vyhýbavě. Nevěděla jsem jestli je to tím, nebo jestli mi snad nechtěl nic říct, přesto jsem to nemohla jen tak nechat být.
"Sasuke... řekni mi to..." vybídla jsem jej.
"Proč to chceš vědět?" oplatil mi otázku otázkou.
"Prostě mě to zajímá... myslím, že mám právě to vědět," pokrčila jsem zdravým ramenem zatímco jsem se snažila tu druhou ruku držet v klidu.
"Nemůžeš prostě poděkovat a jít po svých?" sykl chladně.

Opět mě překvapilo, jak rychle dokáže přejít z normálního režimu do nevraživého, kdy to vypadá jakoby jej snad má přítomnost obtěžovala. Musela jsem mu ovšem v jedné věci dát za pravdu. Skočil mu do rány čímž mě zachránil. Mohl se zranit... všimla jsem si totiž, že ten muž nejspíš netušil, co dělá. Malinko kajícně jsem sklonila hlavu jakoby v omluvném gestu. Přesto všechno jsem se ještě nechtěla tak úplně vzdát a nechat to být, jak si Sasuke nejspíš přál.
"Děkuju..." řekla jsem po chvíli upřímně. Jindy jsem se možná musela přetvařovat, abych byla schopná s ním normálně mluvit, ale to, co jsem nyní řekla a jak jsem se tvářila bylo upřímné. "Ale nenechám to být," dodala jsem poté a do toho jsem zavrtěla hlavou. Všimla jsem si, že při mých slovech se na jeho tváři objevil úšklebek.
"Pořád si stejně tvrdohlavá," zamumlal jakoby sám pro sebe. Nevěděla jsem jestli je to výtka, nebo snad jen konstatování, a tak jsem se k tomu sama nijak nevyjadřovala a čekala jsem jestli se snad konečně dočkám odpovědi.

"Občas nad sebou ztrácí kontrolu," začal nakonec po chvíli s vyprávěním, "nestává se to nějak... zvlášť často. Tedy už dlouho k tomu nedošlo. Má prokletou pečeť stejně tak, jako jsem ji měl i já. Jenže u něj je to... jiné... nebudu moc zacházet do detailů, ale řekněme, že když se dostane do tohohle stavu, tak si ani sám neuvědomuje, co dělá nebo, že by snad mohl ublížit příteli. Je těžké ho uklidnit... tedy pro ostatní," vysvětlil. Nechala jsem ho přitom mluvit aniž bych jej přerušila. Přišlo mi to velmi zajímavé a všechno jakoby zase začalo zapadat do sebe. Pochopila jsem, že pro Sasukeho asi nemůže být úplně nejjednodušší o tom všem mluvit. I když na to totiž nevypadal, tak jsem měla za to, že tenhle Juugo je jeho přítelem.

"Mrzí mě to," šeptla jsem po chvíli ticha čímž jsem si od Sasukeho vysloužila nechápavý pohled.
"Nemá proč," řekl jakoby nic. Chtěla jsem něco namítat, ale nakonec jsem nad tím jenom zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem vyvolávat další hádku, a tak jsem se jen mlčky soustředila na svou ruku, kterou jsem se snažila si vyléčit. Brzy mi to zraněn přestalo krvácet, a tak jsem si ji přestala léčit a místo toho jsem si klekla a sundala jsem si ze zad batoh, ve kterém jsem měla bylinky, které jsem ještě před chvilkou v poklidu sbírala. Rozepla jsem přitom druhou kapsu, ze které jsem si vytáhla obvaz. Rychle jsem si jej přitom obmotala kolem ruku, alespoń provizorně. Věděla jsem, že doma se o to budu muset postarat o něco lépe, aby se mi do toho nedostala nějaká infekce nebo snad něco podobného.

"Půjdeš zpátky do Konohy?" zeptal se mě po chvíli. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem pomalu přikývla. Neměla jsem již důvod tady zůstávat, protože bylinky jsem už stejně měla a po tom, co se stalo jsem ani neměla chuť se tady dále procházet, i když na mě zpátky v Konoze žádná jiná práce nečekala.
"Ty nejdeš?" nedalo mi to a musela jsem mu tu otázku položit, protože mi to docela vrtalo hlavou.
"Ne počkám tady, než se probudí... bude to tak lepší. Ale ty by si měla jít," řekl směrem ke mě aniž by mi věnoval sebekratší pohled. "Bude to tak lepší," dodal.

Chápala jsem to. Nijak jsem tedy raději neprotestovala a vykročila jsem směrem odkud jsem přišla. Po několika krocích jsem se ovšem zarazila.
"ještě mám jednu otázku," řekla jsem po chvíli, "jak... jak si věděl, že je zrovna tady?" zeptala jsem se. Přišlo mi nemožné, aby jej Sasuke celou dobu nějak sledoval, protože kdyby ano, tak by přeci musel přijít dřív... jistě by to udělal. Nechtělo se mi věřit, že by tomu všemu snad jenom přihlížel. Vypadalo to, že nad odpovědí chvilku přemýšlí jakoby nevěděl, co mi na to odpovědět.
"Není to poprvé, co se něco takového stalo, a tak jsem si řekl, že bude lepší, když se po něm půjdu podívat... a očividně jsem udělal dobře. Zabil by tě, kdybych nepřišel," podotkl klidně. Mírně jsem při jeho slovech přimhouřila oči. Nevyvracela jsem mu to, ale spíš než to jsem měla pocit, že z kontextu plynulo něco úplně jiného... pokládal mě snad za slabou? Jak mohl s takovou jistotou vědět, že to bude skutečně takhle.
"Možná," připustila jsem pomalu, "ale to nemůžeš vědět... ani ty a ani já," řekla jsem trochu podrážděně. Zhluboka jsem se přitom nadechla, abych se uklidnila a nezněla nějak nevděčně. To bylo totiž to poslední, co bych v tu chvíli chtěla. "Každopádně děkuju..." zopakovala jsem. Nechtěla jsem se s ním rozejít ve zlém. Jistým způsobem mě potěšilo, že mi pomohl. Nemohla jsem z toho sice odvozovat, že by to snad udělal kvůli tomu, že mu na mě záleží, ale přesto všechno jsem se tím alespoń trochu utěšovala. Co jiného mi taky zbývalo? Většinou jsem se snažila být optimistka nebo alespoň realistka, ale trocha toho klamu ještě nikoho nezabila.

Otočila jsem se k němu tady zády a tentokrát jsem již skutečně vyšla směrem do Konohy, abych byla již co nejdřív za branami vesnice. Ještě jsem nevěděla, co přesně budu dělat, ale věděla jsem, že mojí prioritou by nyní mělo být to zranění, které sice není vážné, ale přesto si to zasloužilo alespoň lepš převázání, abych se s tím nemusela již později zaobírat. Navíc takhle jsem rozhodně nemohla chodit po vesnici. I teď za tu krátkou dobu mi obvaz nasákl krví, která předtím stihla z rány vytéct ještě než jsem krvácení zastavila, a tak to vypadalo dosti hrozivě jakobych se snad nějak oškliě pořezala. Rána ve skutečnosti vypadala jen jao trochu hlubší škrábanec od drápu což rozhodně nebylo něco tak hrozného, ale přesto.

* * *

Cesta do vesnice mi zbrala o poznání kratší dobu než cesta z vesnice. Netušila jsem jestli to snad bylo tím, že jsem tentokrát trochu spěchala, protože jsem již chtěla být zase zpátky doma, a nebo v tom bylo něco jiného. Tak nebo tak jsem za to byla ráda. Jakmile jsem se ocitla za Konožskou bránou, tak jsem nezamířila do žádné z restaurací, jak jsem si původně plánovala jako jednu z variant, ale rovnou jsem šla domů, kde jsem se zastavila až v kuchyni a ze skříňky nad linkou jsem si vytáhla lékárničku, kterou jsem otevřela a na linku jsem si vyskládala všechny věci, které jsem potřebovala jako například dezinfekci a nějaký čistý obvaz nebo dost velkou náplast. Podala jsem si taktéž mastičku, kterou jsem si před nějakým časem sama vyrobila a otevřela jsem ji. Z ruky jsem si omotala obvaz, který jsem rovnou vyhodila, protože byl celý od krve a já tak pro něj neměla žádné jiné využití. Přešla jsem ke dřezu, kde jsem pustila vodu a počkala jsem než začne téct trochu vlažnější. Až potom jsem pod proud tekoucí vody strčila vlastní ruku a sledovala jsem, jak se průhledná kapalina v mžiku zbarvila do ruda.

Trvalo mi jen chvilku než jsem svou kůži zbavila stop krve. Osušila jsem se a následně jsem sáhla po mastičce, kterou jsem si opatrně rozetřela přímo do rány, která mě začala sice pálit, ale zato jsem mohla sledovat, jak se mi pomalu, ale jistě začíná škrábanec zmenšovat a hojit. Nebyl to sice zrovna příjemný pocit, ale důležité pro mě bylo, že to funguje. Nakonec jsem usoudila, že nic jiného snad ani nebudu potřebovat, a tak jsem všechno zase uklidila a dala na své místo, abych to potom nemusela hledat. Rozhlédla jsem se přitom po kuchyni, zvažujíc jestli si již ohřeju jídlo, které jsem měla přichystané, když v tom jsem zaslechla zvonek.

Návštěvu jsem nečekala, a tak jsem byla zvědavá, kdo to asi přišel. Neotálela jsem a rovnou jsem se rozešla ke dveřím, které jsem otevřela.
"Ahoj, S-Sakuro-chan," pozdravil mě Naruto celý zadýchaný a rudý ve tvářích jakoby snad celou cestu sem běžel.
"Naruto?" vydechla jsem trochu nechápavě, protože jeho jsem zde skutečně nečekala, "děje se něco?" zeptala jsem se. Musel mít přeci důvod proč pospíchal.
"Máme misi!" vyjekl nadšeně o něco hlasitěji než předtím a napřímil se. "jdu rovnou od babči... máme se prý všichni sejít," vysvětlil mi. Při tom slově ´všichni´ jsem se trochu zarazila. Sasukeho jsem sice viděla ještě před chvilkou a nebylo to zase jedno z nejhorších setkáních, ale splečná mise pro mě byla něčím úplně jiným.
"Dobře... vezmu si věci a můžeme jít," řekla jsem a otočila jsem se, abych tak mohla učinit, když mě ovšem zastavila Narutova ruka.
"Na to se vykašli, jistě na to bude čas později, řekl bych, že nám chce jeno sdělit nějaké podrobnosti..." zamumlal trochu nespokojeně. Jak jsem jej znala, tak by jistě nejraději vyrazil na tu misi rovnou, aby nemusel zbytečně čekat. Vždycky byl hrozně zbrklý a občas to bylo dost nebezpečné. Obzlášť v případech jako je tento.
"Tak dobře..." řekla jsem a pomalu jsem přikývla. Obula jsem si tedy boty a spolu s Narutem jsem vyrazila směrem k budově, ve které sídlila Hokage.

"Co si vůbec celý den dělala?" nadhodil Naruto po chvilce tiché chůze.
"Procházela se... nic zvláštního, " řekla jsem zatímco jsem pohled upírala stále před sebe. Nechtěla jsem mu vyprávět onu příhodu, která se mi dnes stala a už vůbec jsem mu nechtěla zmiňovat, že jsem měla i příležitost potkat Sasukeho, i když mi nikdo nemohl zaručit, že se mu s tímhle nesvěří Sasuke. I když tohle bylo rozhodně málo pravděpodobné.
"Opravdu?" zeptal se trochu nevěřícně jakoby snad tušil, že mu neříkám pravdu.
"Byla jsem na nějaké bylinky a tak," odpověděla jsem opět klidně s pokrčením ramen.
"Sama?" Nenechal toho.
"Myslíš snad, že potřebuju doprovod?" vydechla jsem, na oko trochu podrážděně, aby toho už nechal. Po dnešku sice vypadalo, že když už jdu někam sama, tak to zrovna hezky nevypadá, ale přesto.
"Eh... to jsem neřekl," vzal ihned zpátečku. Očividně si myslel, že bych jej snad praštila, jako jsem to obvykle dělávala, kdyby nepřestal. Byla jsem ovšem ráda, že nemá už další otázky.
"Co ty?" otočila jsem na něj otázku a zvědavě jsem se na něj podívala. Viděla jsem, jak se v jeho očích znenadání objevily veselé jiskřičky.
"Byl jsem na rámenu," sdělil mi zasněně. Pochybovala jsem, že šlo jenom o jednu misku, vlastně jsem ani nedokázala pochopit, jak je možné, že toho Naruto dokáže tolik sníst... a hlavně, že se mu to všechno ještě neomrzelo. Nahlas jsem ovšem nic neříkala, protože jsem věděla, že by hned na to přišla nějaká přednáška na téma, jak moc je Ichiraku rámen dobrý a proč patří mezi nejlepší rámeny na světě.
"To si tam byl celé dopoledne?" zeptala jsem se ho, nepřekvapilo by mě to, i když jsem si myslela, že svůj volný čas tráví i jinak, "nebyl si dnes trénovat?" dodala jsem.
"Ne... no... ehm... to jsem tak nějak... ještě... ne... no nestihl," řekl pomalu a tentokrát to byl on, kdo uhnul pohledem. Trochu jsem se přitom zarazila, protože tohle rozhodně nebylo jeho běžné chování.
"Naruto? Co se děje? Povídej," vybídla jsem ho, protože jsem měla pocit, že má očividně ještě něco na srdci... a nebo spíš že se stalo ještě něco, co nezmínil.
"Ne... nic se neděje, jen... prostě jsem to dneska nestihl, doženu to," ujistil mě.
"Jak je možné, že si to nestihl? To si vstával tak pozdě, nebo si byl tak dlouho v Ichiraku?" zeptala jsem se. Samozřejmě Naruto byl pořádný jedlík, ale nikdy jsem si nevšimla, že by mu jídlo trvalo nějak zvlášť dlouho. Právě naopak. Mnohokrát jsem jej napomínala, aby jedl pomaleji a nebylo mu tak špatně od žaludku.
"Trochu jsem se tam dneska zdržel," vysvětlil. Pomalu mě začínalo trochu štvát, že neustále chodí kolem horké kaše, a tak jsem se zhluboka nadechla.
"Kdo tam ještě byl, že ses zdržel?" zeptala jsem se raději troch více přímo. Očidvidně jsem se trefila, protože jsem si nemohla nevšimnout, jak jeho tváře nabraly o něco červenější odstín. I z jeho postoje šlo poznat, že na moment znervózněl.
"Hinata," vydechl.
"Hinata?" zopakovala jsem, "myslela jsem si, že měla mít misi..." dodala jsem. Sama jsem přitom přemýšlela jestli jsem sama něco nepopletla, ale Naruto mě vyvedl z omylu.
"Měla, ale... no říkala něco o tom, že se to muselo posunout... neříkala mi přesně proč, teda alespoň si to nevybavuju," pokrčil rameny.
"Aha," přikývla jsem, teď už mi to dávalo rozhodně větší smysl.

Původně jsem se jej chtěla ještě na něco zeptat, ale nakonec sem usoudila, že bude mnohem lepší, když budou existovat i věci, o kterých nic nevím. Ne že by mne to snad nezajímalo... právě naopak. Byla jsem hodně zvědavá, jak to mezi nimi vůbec nyní je a jestli snad Naruto konečně pochopil jiné věci, ale zároveň jsem věděla, že to je věc, která je jen a pouze mezi nimi a mě do toho nic nebylo. Samozřejmě kdyb se někdo z nich chtěl dobrovolně svěřit, tak by to bylo něco naprosto jiného, ale z toho, co jsem vypozorovala jsem pochopila, že tohle nebude téma, které by chtěl Naruto rozebírat, a tak jsem mlčky pokračovala dál dokud jsme se nezastavili před budovou, ve které sídlila Hokage.

Sama jsem si ji chvilku prohlížela než jsem se rozešla po schodech nahoru přímo za Narutem a dlouhou chodbou jsem pokračovala až ke dveřím, které vedly do kanceláře. Zde jsme se oba opět zastavily a já zvedla ruku, abych zaklepala. Trvalo pouze několik vteřin než se zevnitř ozval ženský hlas, který nás zval dál. Společně jsme tedy vešli dovnitř a zastavili jsme se kousek ode dveří. Sama jsem se přitom podívala po kanceláři, ve které ovšem doposud kromě Tsunade-sama, Shizune a našeho senseie Kakashiho nebyl nikdo.
"Konečně jste tady," poznamenala Hokage jakmile nás uviděla. Mírně se ovšem zamračila, nejspíš když si všimla, že dalš člen týmu ještě stále chybí. Jen na kratičký moment jsem zapochybovala jestli třeba náhodou nebude ten čtvrtý právě Sai, který doposud za Sasukeho zaskakoval. Na jednu stranu k tomu nebyl důvod, kdy se Sasuke vrátil, ale... na druhou stranu jsem věděla, že Sasuke má již svůj tým.

"Takže? Co bude s tou misí?" spustil ihned Naruto čímž si vysloužil jen podrážděné zamručení a pohlavek, který sem mu věnovala. Nemyslela jsem si totiž, že je nutné, aby Tsunade ještě více provokoval, protože už tak vypadala, že by to nejraději měla z krku.
"Ještě nejsme všichni," vysvětlila jsem, když se na mě nechápavě podíval. V tu chvíli se ovšem opět ozvalo klepání a krátce na to dovnitř vešel právě poslední člen našeho týmu - Sasuke.
"Výborně," pronesla Tsunade, když viděla, že jsme konečně všichni. "Mám pro vás všechny misi... jde o jistou skupinu ninjů, kteří podle všeho odcizili nějaké informace, které měly být určeny nám. Bohužel Anbu, kteří tímto byli pověřeni jsou nyní mrtví... a právě proto chci, aby jste tyto informace získaly zpátky," řekla.
"O jakou skupinu ninjů se jedná?" Promluvil Sasuke vedle mne.
"Podle všeho jsou to někteří zběhové od Orochimara..." odpověděla mu Tsunade. Všimal jsem si, že při jejích slovech se Sasuke mírně zamračil. Mohla to sice být reakce na něco úplně jiného, ale přesto mě to zarazilo. Jakobych v tom snad viděla něco jiného... Bylo možné, aby se s nimi již setkal?


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 14. listopadu 2016 v 19:34 | Reagovat

Pěkné :)

2 Anetka Anetka | 20. listopadu 2016 v 19:45 | Reagovat

Super, těším se na pokráčko :)

3 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 22. listopadu 2016 v 21:02 | Reagovat

Kdy bude další dílek? Už několik dní tady pořád stalkuju a nic. :( :D

4 Anetka Anetka | 9. prosince 2016 v 6:09 | Reagovat

Heeej :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama