Will I find my way back to you? 10. kapitola

6. listopadu 2016 v 0:22 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

Tak týden opět uplynul a já zde pro vás mám nový díl téhle povídky, který si, jak doufám, užijete:) Vaše názory i případnou kritiku mi určitě nezapomeňte napsat do komentářů:3



Netrvalo mi to nijak dlouho a již brzy jsem naprosto ztratila pojem o tom kolik je hodin a jak douho zde již sedíme. Bylo to dlouho, co jsme se naposledy takhle spolu sešly a já si to setkání patřičně užívala. Dokonce se mi po tom všem podařilo na chvilku zapomenout na mé vlastní problémy, které se týkaly mého bývalého přítele, a dokázala jsem se soustředit na problémy ostatních. Stačila mi ovšem jen chvilička, abych zjistila, že mé kamarádky ve svých životech neřeší mnoho vážných záležitostí a pokud ano, tak jsou to převážně ty radostné za což jsem byla sama velmi vděčná. Nikomu jsem nikdy totiž nic zlého nepřála.


"Počkej, takže ještě jednou..." řekla jsem po chvíli, protože jsem se trochu ztratila v tom, co ostatní říkaly. "Šli jste spou na oběd? A dál?" zeptala jsem se zvědavě přičemž jsem svůj pohled upírala na modrovlsou dívku nedalo mě.
"N-nic dalšího n-nebylo," bránila se Hinata, bylo jasně viditelné, že ji tenhle rozhovor uvádí do rozpaku. "byl...byl to jen o-oběd," špitla poté. Nad tímhle jsem ovšem prudce zavrtěla hlavou.
"Hin... neber to hned takhle," řekne jsem a povzbudivě jsem se na ni usmála. Samozřejmě jsem věděla, že je dost předčasné z toho všeho vyvozovat nějaké zvláštní závěry, ale přesto. Chtěla jsem svou kamarádku povzbudit, protože jsem věděla, že co se týče Naruta, tak její sebevědomí zrovna vysoké není.
"Sakura má pravdu," připojila se Ino, "možná, že je to jeho způsob, jak ti naznačit, že se mu taky líbíš," nadhodila. Sama jsem s tímhle ovšem nemohla tak úplně souhlasit. Naruta jsem znala již několik let a o jeho natvrdlosti jsem věděla své. Fakt, že je do něj Hinata zamilovaná totiž bylo něco, co věděl snad naprosto každý, kdo ji znal, ale zatím to vypadalo, že Naruto je ten jedný komu to uniká. Na jednu stranu to bylo zvláštní... ale na druhou jsem si říkala, že je to pořád Naruto, a tak se není čemu divit.

"Je těžké z toho něco vyvozovat," řekla jsem po chvíli, "Ale kvůli tomu přici nemusíš věšet hlavu," řekla jsem povzbudivě a usmála jsem se na ni. "Myslím si, že je to krok dobrým směrem," nadhodila jsem. Sama jsem si již uvědomila, že jídlo, tedy hlavně rámen u Ichiraku, je pro Naruta něco dost důležitého a sám nad tím jen tak rukou nemávne. "jste přeci přátelé Hin... znáš ho tak dlouho jako já a sama víš jaký je," pokračovala jsem. Věděla jsem, že mě Hinata poslouchá, i když očima těkala kolem sebe jakoby nevěděla kam se dívat dřív. "Je natvrdlý a možná si to ani sám nijak neuvědomuje, ale to přeci neznamená, že je nemožné, aby tě měl taky rád," řekla jsem. Nemohla jsem mluvit za něj a rozhodně jsem nechtěla dovolit, aby byla Hinata další, kdo se bude trápit kvůli lásce. Sama jsem měla někdy sto chutí Naruta za jeho ignorantství nakopat, ale na druhou stranu je pravda, že je dost možné, že za to jednoduše nemůže. Přesto jsem věděla, jak se Hinata musí cítit... jak těžké to pro ni je. Sama jsem znala ten pocit. Věděla jsem jaké to je být zamilovaná do někoho, koho nemůžu mít. Právě kvůli tomu jsem nechtěla, aby na tom byla podobně.

"A... asi máte pravdu," pípla po chvíli Hinata a trochu se pousmála. Nevěděla jsem jestli to neřekla jen tak, nebo zda mým slovům skutečně uvěřila, ale dál jsem se v tom šťourat nechtěla, protože jsem viděla, jak je jí to nepříjemné. Nedivila jsem se. Ani já bych nebyla nadšená kdyby se někdo začal vrtat v mém vztahu se Sasukem. Kdo ví, jak by tohle nakonec dopadlo... tušila jsem ovšem, že jsou pouze jen dva způsoby a ani jede z nich se mi nelíbil.

"V kolik je zde vůbec zavírací doba?" zeptala jsem se čímž jsem převedla pozornost trochu stranou od Hinaty a Naruta. Jasně jsem na sobě cítila vděčný pohled modrovlásky. "Tedy ne že bych už chtěla domů, ale... spíš mě zajímá do kdy tady budeme moct zůstat," dodala jsem s pokrčením ramen. Pravdou bylo, že se mi nyní odtud zrovna dvakrt nechtělo. Moc dobře jsem totiž věděla, že jakmile odsud vyjdu ven, tak na mě opět padne všechno, co se dneska stalo... spolu se všemi ostatníi vzpomínkami a já budu zase tam kde jsem byla uvězněná mezi svými vlastními problémy. Nechtěla jsem na to myslet... ne teď. Raději jsem se tedy natáhne ke skleničce, kterou jsem si přiložila k ústům a napila jsem se.
"No, pokud vím, tak zde zavírají o půl jedenácté," odpověděla mi následně Ino s pokrčením ramen, "Ale to neznamená, že to musíme poté rozpustit," dodala poté. Překvapeně jsem k ní vzhlédla. Tušila jsem, že dnešní večer bude pořádná jízda, ale tohohle náhradního programu jsem se docela bával, obzvlášť když jej organizovala Ino.
"Plán je asi takový, že bychom mohly klidně ještě zajít někam jinam a trochu popojet," osvětlila nám Ino.
"Počkej... co přesně myslíš tím "trochu popojet?" a kam jít?" zeptala jsem se jí poté trochu nechápavě.
"Snad si nemyslíš, že zůstaneme jenom u tohohle," zavrtěla nad tím hlavou blondýnka, "tedy... no řekněme, že tohle by mělo být překvapení," řekne vážně. Z jejího pohledu i tónu mi bylo jasné, že nám rozhodně nic dalšího neřekne, a tak jsem to raději nechala být.

V tomhle jsem si ovšem už tak moc jistá nebyla. Samozřejmě odreagování se mi hodilo, ale zvažovala jsem jestli by nebylo lepší, kdyby je opustila ve chvíli, kdy budeme muset jít odsud pryč, protože půl jedenácté je pro mě docela dobrá doba na to, abych si mohla trochu odpočinout a pořádně se prospat. Obzvlášť potom, co se mi včera všechno zdálo. Neměla jsem totiž nějak zvlášť dobrý a dlouhý spánek, a tak bych si jej dnes ráda nahradila.
"Nejsem si jistá, že s vámi budu potom pokračovat," vyjádřila jsem nakonec své myšlenky slovy a omluvně jsem na ně pohlédla.
"Počkej, jak to?" skočila mi do toho Ino než jsem stihla cokoliv dodat. Nadechla jsem se, abych mohla odpovědět, ale tentokrát mě opět předběhla moje blonďatá kamarádka. "Nebo snad máš na později už jiný program?" Dodala. Zamračila jsem se. Jasně jsem poznala na co naráží a to se mi ani v nejmenším nelíbilo. Její slova totiž jasně naznačovala jestli snad nemám rande nebo něco podobného. Musela jsem se v tu chvíli držet abych jí na to něco neodsekla. Věděla jsem, že Ino si neuvědomuje, co se mnou takovéhle narážky dělají, protože takhle jsme se škádlily vždycky. Tentokrát bylo ovšem vše jiné.
"Myslím, že...že ani já se nepřidám," vložila se do toho po chvíli Hinata. Tentokrát jsem to byla já, kdo k ní hodil vděčný pohled, protože Ino se toho ihned chytla.
"Jak to?" zeptala se i jí.
"Máme ráno misi, bohužel se to nedalo odložit... nemám sice sraz hned brzy, ale i tak to nevidím na nějaké dlouhé... ponocování," odpověděla jí Hinata pomalu.
"No tak... v tom případě bychom si to měly pořádně užít dokud to jde... " rozhodla nakonec Ino a všem nám nalila další skleničku saké.


* * *

Ani jedna z nás v tu chvíli nevnímala kolik je hodin, a tak nás na to upozornila až mile vypadající slečna, která přišla k našemu stolu s částečně omluvným výrazem ve tváři.
"Omlouvám se, ale již budeme zavírat," oznámila nám. Naše pohled se přitom přesunuly na hodiny, které skutečně ukazovaly skoro půl jedenácté. Nezbývalo nám tedy nic jiného než se zvednout, vyrovnat účet a skutečně se odebrat ven. Vycházely jsme postupně, ale i přestože jsme již dál nikam nepokračovaly, tak jsme na sebe ještě všechny čekaly před budovou.
"Doufám, že si to zase brzy zopakujeme," nadhodila Tenten s úsměvem ve tváři. Přikývla jsem. Původně jsem přemýšlela nad tím, jak se z tohohle vykroutit, ale nyní jsem musela uznat, že to, že jsem sem šla bylo snad to nejlepší, co jsem dneska mohla udělat. Bylo neuvěřitelné je všechny zase vidět a na chvilku se chovat jako normální dívka aniž bych musela přemýšet nad tím, co udělám s vlastním životem.
"Určitě ano, měly bychom se takhle scházet častěji," přikala Ino. Sama jsem udělala několik kroků vzad, přesto jsem se ještě dívkám neotáčela zády.
"Moc jsem si to užila.... určitě si to ještě někdy zopakuje, tak se mějte. A Hinato... hodně štěstí na misi," řekla jsem a věnovala jsem jim ještě jeden poslední pohled než jsem se k nim skutečně otočila zády a pomalu jsem vykročila ulicí k domu. Za sebou jsem ještě slyšela, jak na mne všechny volají na rozloučenou, ale již jsem se neotočila, protože jsem bzy zašla za roh jedné budovy a odtamtud jsem již pokračovala dál.

Už potom, co jsem vyšla ven jsem v obličeji cítila chladný večerní vzduch, který ne dokonale probral. Tušila jsem, že za jiných okolností bych možná byla schopná i po cestě usínat. Pomalu na mě totiž začala doléhat únava spolu s zážitky dnešního dne. Nemohla jsem se jich zbavit. Netušila jsem, co bylo horší... jestli dnešní setkání se Sasukem a následně s Karin, a nebo snad Kaitovo přiznání. Přemítala jsem nad tím většinu cesty než jsem si uvědomila, že vlastně ani není nad čím přemýšlet. Dnešní rozhovor s Kaitem totiž mohl znamenat definitivní konec našeho přátelství a ačkoliv jsem si tohle rozhodně nepřála, tak jsem cítila, že nemám na výběr a že jej možná budu muset nechat jít. Záleželo mi na něm, to ano, ale rozhodně jsem nechtěla, aby kvůli mě nějak trpěl. Ne vždy je totiž jednoduché odsunout takovéhle city do pozadí. Nechtěla jsem ztratit přítele, ale v tuhle chvíli jsem věděla, že je to všechno pouze v jejich rukou a jediné, co můžu dělat je čekat.

Byla jsem tak hluboce ponořená ve svých myšlenkách, že jem téměř přešla místo, kam jsem měla namířeno. Naštěstí jsem se uvědomila včas, a tak jsem se zastavila přesně před vchodem, kde jsem udělala ještě několik dalších kroků blíže ke dveřím. Jednou rukou jsem přitom začala pátrat ve své tašce, hledajíc klíče, které se mi ovšem očividně jako naschvál někam schovaly, a tak mi trvalo dobrých pět minut než jsem konečně na bříšních prstů ucítila jeden z nich. Rychle jsem je tedy vytáhla a odemkla jsem dveře. Co nejtišeji jsem přitom vklouzla dovnitř a zavřela jsme za sebou dveře, které jsem následně zamkla. Byla úleva být zase vevnitř, kde bylo o několik stupňů více než venku. Klíče jsem následně odložila stranou a zula jsem se. Pohlédla jsem poté do chodby před sebou, která byla celá prohroužena ve tmě. Díky tomu jsem pochopila, že mé rodiče očividně již dávno spí, a tak jsem pomalu přešla chodbou až ke schodišti. Šla jsem pomalu, abych o něco nezakopla, ale vzhledem k tomu, že tohle bylo místo, kde jsem vyrůstala jsem zde znala moc dobře každý kout.

Bezpečně jsem se tedy dostala až do prvního patra, kde jsem zalezla k sobě do pokoje a po paměti jsem přešla až ke stolku, kde jsem rozsvítila lampičku, která spoře osvětlila celou místnost. Následně jsem si to namířila do koupelny, po cestě jsem přitom na stůl odložila svou tašku, a poté jsem rychle vklouzla do sprchy, kde jsem na sebe pustila proud teplé vody abych se nějak moc neprobrala. Ve sprše jsem zůstala jen chvilku, poté jsem se ryhle osušila a vklouzla jsem do věcí, které jsem měla na spaní. Na chvilku jsem se taky zastavila u umyvadla se zrcadlem, kde jsem si několika tahy kartáče pročesala vlasy a umyla zuby.

Poté, co jsem měla nezbytnou hygienu za sebou jsem vyšla ven a zhasla jsem. Přešla jsem ke své posteli, na kterou jsem se posadila a ruku jsem natáhla k lampičce, kterou jsem zhasla. Místnost se ihned na to opět ponořila do tmy a mě již nezbývalo nic jiného než se jen položit do postele a zabalit se do měkké přikrývky. K mému štěstí se má únava po ulehnutí nesnížila, právě naopak. Poté, co jsem zavřela oči jsem cítila, jak se pomalu propadám do říše snů, která mě plně pohltila několik minut poté.


Druhý den ráno jsem se probudila až kolem deváté hodiny. Přesto jsem ovšem ještě zůstávala v posteli. Včera jsem měla jasně stanovený plán, co dnes budu dělat. Chtěla jsem jít do nemocnice, abych si zkontrolovala pacienty a převzala službu za toho, kdo ji dnes měl mít. Nyní jsem si ovšem pohrávala s úplně jinou myšlenkou, která byla méně náročná, ale která by mě spolehlivě zaměstnala. Chtěla jsem si totiž snažit brát k srdci Kaitovu radu, abych se nesnažila všechno řešit tím, že se opět ponořím do práce. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že si dnes udělá menší výlet do lesa, který obklopoval Konohu, protože právě ten byl místo, kde jsem mohla nasbírat bylinky, které jsem používala nejn do čaje, ale taktéž při výrobě nejrůznějších mastí, kde se hodili při misích, nebo když se někdo nějak zranil při tréninku.

Hbitě jsem tedy vstala z postele. Po dlouhém spánku jsem se cítila odpočatá a plná energie za což jsem byla ráda. Prvním místem kam jsem zamířila byla koupelna, kde jsem se převlékla do normálního oblečení a zároveň jsem spáchala rychlou ranní hygienu. Neplánovala jsem totiž dnes snídat, i když snídaně byla nejdůležitějším dnem. Rozhodla jsem se, že ji raděj nahradím obědem, který bych si mohla dát až se vrátím z lesa, což by časově odpovídalo. Vlasy jsem si přitom ještě stačila stáhnout do copu, aby si při sběru nepletly do očí a následně jsem z koupelny vyrazila rovnou na chodbu, kde jsem se potichu rozešla dolů po schodech.

Nezdržovala jsem se, a tak jsem šla rovnou do předsíně, kde jsem vklouzla do svých bot a spolu s klíčemi, které jsem si uložila do tašky, jsem vyšla ven a namířila jsem si to rovnou ke Konožské bráně, která nebyla nejblíž, ale mě to nevadilo. Ráda jsem se procházela, jediný důvod proč jsem z toho neměla takovou radost jako obvykle byl ten, že tentokrát jsem měla mnoho věcí nad kterými byh mohla přemýšlet, ale nechtěla jsem. Bohužel jsem se jim tak úplně ubránit nemohla. Nebylo před nimi útěku a ani místa, kde se schovat. Přesto jsem se svou smysl snažila rozptýlit nejrznějšími způsoby, jakoby například pozorování okolí a lidí, které jsem míjela.

Trvalo mi zhruba deset minut než jsem se dostala ke Konožské bráně a vyšla jsem ven. Nevydala jsem se ovšem po široké cestě, která směřovala dopředu, nýbrž jsem zabočila rovnou do lesa. Už od pohledu zde bylo jasné, že je to místo kde se člověk může vlemi rychle ztratit... sama jsem se tohohle ovšem nebála, protože v tohle lese jsem trávila mnoho času již od mala, a tak jsem mohla říci, že zde znám každou mýtinku a nejrůznější zákoutí. Navíc místo, kam jsem se dnes vydala nebylo nijak zvlášť daleko od vesnice.

Kráčela jsem tedy po úzké, špatně viditelné cestičce skrze stromy. Dávala jsem si přitom dobrý pozor na nohy, abych neupadla a neublížila jsem se. Kořeny stromů zde totiž občas dosahovaly až nad zem a dalo se o ně snadno zakopnout, obzvlášť nyní, když se skrývaly pod listy stromů, které nazemi tvořily různobarevný koberec. Cekový pohled na zdejší přírodu mi opět sebral dech. Sama jsem neměla nějaké oblíbené roční období, protože všechna mají své pro a proti a i když nyní mou procházku nedoprovázel zpěv ptáků, jako tomu bývá na jaře a v létě, tak jsem si to patřičně užívala a pkračovala jsem dál pomalým, vycházkovým krokem.

Právě to mělo největší vliv na tom, že jsem se na požadovanou mýtinu dostala až o několik minut později. Když jsem konečně zastavila na mýtině, tak jsem se nedříve rozhlédla kolem sebe a zhluboka jsem se nadechla. Líbilo se mi tu a v teplejších dnech jsem se zde mnohy zastovala a chvíli se vystavovala slunci, které bylo ovšem nyní schované pod mrakem a ani teplota nebyla nijak vysoká. Právě proto jsem se zaměřila hlavně na to proč jsem zde a rovnou jsem si to namířila k místu, kde jsem spatřila ony byliny, pro které jsem měla namířeno. Právě tyhle totiž rosty převážně v tohle období, a tak jsem jich chtěla mít do zásoby. Dnes jsem zde sice jistě nebyla naposledy, ale chtěla jsem jich mít dostatek do zásoby, protože léčivých bylin není nikdy dost. To jsem již věděla.

Zastavila jsem se tedy kousíček od místa, kde rostly a sundala jsem si ze zad batoh, se kterým jsem si klekla na zem a opatrně jsem do něj začala jednotlivé byliny trhat, abych jim snad nějak neublížila, protože se z nich dají využít různé části k různým věcem. Přestože jsem si nikdy nevšimla, že by zde chodil na tyhle byliny ještě někdo jiný, tak jsem se rozhodla, že jich zde ještě pár nechám. Ostatně tohle nebylo jediné místo poblíž Konohy, kde rostly a já je zase nějak obzvlášť nutně nepotřebovala. Důvod proč jsem je sbírala byl hlavně ten, abych měla všeho dost do zásoby, protože věci jako například mastičky se rozhodně neztratí ani v nejmenším.

Chvilku jsem nerušeně trhala a ukládala bylinky do batohu, když jsem se ovšem najednou zarazila. Přísahala bych, že jsem doteď byla naprosto sama. Nemohla jsem si tím být sice stoprocentně jistá, ale přessto jsem měla pocit, že jsem nyní něco zaslechla. Mohlo to sice být nějaké zvíře, ale já měla takový divný pocit jakoby se snad mohlo něco stát. Mírně jsem se zemračila a otočila jsem se. Očima jsem přitom pátrala mezi stromy, snažila jsem se najít cokoliv, co by snad mohlo vydat ten zvláštní zvuk, ale nic jsem nenašla. Už jsem si začínala myslet, že začínám být paranoidní, skoro jakoby mě dokázala vylekat třeba i srnka. Necítila jsem se sice nijak zvlášť vyděšeně... spíše jsem měla zvláštní pocit. Věděla jsem totiž, že nyní nejsem daleko od Konohy a že celá tahle oblast je pod kontrolou místních shinobi.

Nakonec jsem nad sebou jen zavrtěla hlavou a pomalu jsem pohled stočila zase hezky zpátky ke své tašce která byla již skoro plná. více bylinek jsem již nesbírala, a tak jsem ji zavřela a přehodila jsem si ji přes záda načež jsem se postavila. Zamyšleně jsem se poté podívala kolem sebe. Znala jsem zdejší místa, kam bych ještě mohla zajít na dašlí druhy bylinek, ale jistým způsobem jsem nevěděla jestli by nebylo lepší, kdybyh se vrátila zpátky domů. Cítila jsem se totiž poněkud nejistá navzdory tomu, že strach jsem neměla. Přes všechny své pochyby jsem s ovšem zhluboka nadechla a otočila jsem se zády k cestě, po které jsem přišla a čelem k další mezi stromy, kam jsem pomalu vykročila a prodrala jsem se úzkou mezerou mezi stromy. Cítila jsem, jak se mi větvičky otírají o tvář a oblečení. Na moment jsem zavřela oči, abych si neublížila a otevřela jsem je až ve chvíli, kdy jsem se dostala za ty stromy.

Stoupala jsem stále dál, ale pocit, která jsem dostala na mýtině ne a ne zmizet. Dokonce se po chvíli začal stále zvyšovat. Co mě ovšem překvapilo bylo, kdy jsem to uslyšela znova. Křupání větviček, které jsem ovšem nemohla způsobit já, protože tohle se zdálo být mnohem vzdálenější. Svraštila jsem obočí. Mohli to být nějaké děti, jak si tu hrají, nebo dokonce geninové,které plní nějaký úkol... přesto jsem ovšem nemohla vyloučit, že jde o někoho zcela jiného, kdo ani nemusí patřit k naší vesnici. Nedokázala jsem to již nadále ignorovat, a tak jsem se zastavila a ještě jednou jsem se rozhlédla mezi stromy, které s v tu chvíli zdály mnohem temnější než předtím. Věděla jsem, že se nemůžu nechat ovládnout svými pocity, protože to by poté mohlo dopadnout špatně. Jednou rukou jsem zlehka sjela dozadu k místu, kde jsem měla schovaný svůj kunai. Byla jsem sice medic, ale přesto jsem nechodila nikam neozbrojená, protože jeden nikdy neví, co by se snad mohlo přihodit. Jakmile jsem jej nahmatala, tak jsem prsty sevřela jeho rukojeť a ve stejné pozici jsem ještě chvilku vyčkávala. Pohledem jsem opět přejela nejbližší stromy a pomalu jsem se otáčela, jak jsem se rozhlížela dál, když jsem ovšem najednou ztuhla.

Zarazila jsem se, když jsem při pohledu mezi stromy skutečně spatřila postavu, která rozhodně nepřípomínala lidskou. Neviděla jsem ji sice nijak zřetelně, ale tohle jsem dokázala říct i z té vzdálenosti. Opět jsem přitom zaslechla ten zvuk, jak mu pod nohama praskaly větvičky. Přibližoval se a já si po chvíli mohla prohlédnout s kým mám tu čest. Jeho tělo rozhodně nevypadalo lidsky... tedy jen z malé části. Jeho kůže byla tmavě šedá a fakt, že se nejedná o člověka podporovala i jeho pravá ruka, která byla několikrát vetší než jeho levá. Všimla jsem si, že ji tvořilo něco, co připomínalo široký štít, ale jistá jsem si tím být nemohla. Co jsem ovšem jasně rozpoznala byly drápy, které měl na obou rukou a rezavé vlasy.

Zastavil se jen několik metrů ode mě a bylo vidět, že si mě přeměřoval pohledem. Sama jsem dělala to samé. Zvažovala jsem přitom hned několik věcí. Kdo to byl? Co tady dělal? A co mám dělat já?
"Zabít," jeho hluboký nevraživý hlas se mi dostal až pod kůži. Přejel mi z toho mráz po zádech. Tušila jsem, že si sem nepřišel jen povídat, ale přesto jsem tak nějak doufala, že se možná boji vyhnu... to bych ovšem musela utéct a já si nebyla tak úplně jistá, že by to nyní byl nejlepší nápad. Přeci jen jsem zde byla úplně sama a neměl mi tak kdo krýt záda. Zároveň jsem ovšem nebyla ten typ shinobi, který byl určen k boji. Navzdory všem pro a proti jsem se ovšem rozhodla, že útěk nepřipadá v úvahu ani v nejmenším. Nebyla jsem slabá... ty časy již dávno pominuly a já si nemohla dovolit o sobě opět začít pochybovat.

Pohnul se. Jen tak tak se mi podařilo uskočit vzad, protože v místě, kde jsem ještě před chvíli stála, se do země zabořila jeho obrovská ruka a zanechala v zemi menší díru. Bylo mi jasné, že by stačil jeden jediný úder a mohla jsem skončit. Jedním pohybem jsem si vytáhla svůj kunai a postavila jsem se do bojové pozice zrovna ve chvíli, kdy se na mě opět vrhl. Byl rychlý... to jsem mu upřít nemohla. Byla to pro mě rozhodně nevýhoda, a tak jsem se soustřeďovala hlavně na to, abych mu zvládla uhýbat a nenechala jsem se přitom zahnat do kouta.

Už jsem si myslela, že jej začínám mít pod kontrolou, protože jsem z něj stále nespouštěla oči. Najednou ovšem z čista jasna z mého zorného pole zmizel, což mě značně rozhodilo. Okamžitě jsem se přitom začala rozhlížet kolem sebe, ve snaze jej najít. Cítila jsem, jak mi srdce zběsile tluče do žeber jakoby se snad chystalo vyskočit mi z hrudi ven. Utekl? I tahle možnost tu byla... přesto jsem cítila, že takhle to není. Utvrdil mě v tom následný řev a následná bolest, která se mi rozlila po ruce.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Devil Lunneamora┼ Devil Lunneamora┼ | Web | 6. listopadu 2016 v 0:48 | Reagovat

Narutoooo :3 boží

2 SasuSaku SasuSaku | 6. listopadu 2016 v 8:53 | Reagovat

Hezké, akorát už bych to trošku "zakčnila." Ten konec je opravdu skvělý a nutí člověka přemýšlet, co bude dál. Ale nepopisovala bych třeba, věc po věci, když jde domů, a tak dále. :) Je to můj názor, i tak to je nejlepší povídka, kterou právě čtu :) Tak to, prosím, neber nějak špatně :D

3 Anetka Anetka | 6. listopadu 2016 v 11:08 | Reagovat

Moc hezký dílek, těším se na další!! :)

4 Mayu Uchiha Mayu Uchiha | 7. listopadu 2016 v 16:42 | Reagovat

super :)

5 Masumi-san Masumi-san | Web | 12. listopadu 2016 v 23:54 | Reagovat

[2]:Neberu, právě naopak. Jsem ráda za jakoukoliv radu, která mi pomůže se trochu posunout:) pokusím se to pro příště udělat bez zbytečného protahování^^

[3]: děkuju, jsem ráda, že se líbil:)

[4]: díky:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama