Will I find my way back to you? 9. kapitola

29. října 2016 v 16:04 | Masumi-san

Tak, týden uplynul a já se vám hlásím opět s dalším dílem téhle série:) doufám, že si jej užijete:)


"C-cože?!" vydala jsem ze sebe naprosto nechápavě. Jen pomalu mi docházel význam jeho slov. Netušila jsem, jak je možné, že mi to unikalo celé ty roky... Ano. Vždycky jsem věděla, že je Kaito milý a pozorný, ale nikdy jsem to nebrala jako nic víc než jen jako akt kamarádství. Přeci jen i já jsem se k němu vdycky chovala jako je kamarádovi a upřímně jsem doufala, že se tohle nestalo kvůli mě. Tedy, že jsem mu nedala nějaký důvod k tomu, aby ke mě začal cítit něco víc.


Neodpověděl. Ani jsem vlastně odpověď nečekala. Nepotřebovala jsem, aby mi to zopakoval poněvadž jeho pohled mluvil naprosto za vše. Doufala jsem, že jsem se snad přeslechla, ale když jsem spatřila, jak pohledem visí na mých rtech tak mi bylo dopředu jasné, že jsem se nespletla. Skutečně se mi právě teď přiznal, že ke mě chová city, které jsem mu nebyla schopna oplácet. Bohužel jsem teď neměla jinou možnost než mu ublížit... nechtěla jsem to, ale netušila jsem, jak z toho ven. Jak jsem mu jen mohla jemně vysvětlit, že to necítím stejně? Aniž bych tak ranila jeho city? Přišlo mi to nemožné.

"Kaito já..." hlesla jsem tiše, netušila jsem, co bych mu měla říct... měla jsem říct pravdu? Nemohla jsem jej vodit za nos. Nezasloužil si to. "Já... mám tě ráda. Hodně jsi mi pomohl a to ti nikdy nezapomenu. Vlastně si ani sama neumím představit, co bych bez tebe dělala, protože mi na tobě hrozně záleží," zašeptala jsem. Tolik jsem doufala, že mě pochopí, abych to nemusela říkat. Ticho, které ovšem následně zavládlo mi jen dokázalo, že tomu tak není. "Ale... ale nikdy jsem... nikdy mě ani nenapadlo, že bysme... Já... vždcky jsem tě brala spíše jako svého bratra. Ani by mě nenapadlo, že bys ke mě snad mohl někdy cítit něco... něco jiného" dostala jsem ze sebe pomalu. Nevěděla jsem jestli to, co jsem řekla dávalo vůbec nějaký smysl, ale nedokázala jsem mu to říct jen krátce. Tušila jsem totiž, že takhle to bylo snad méně bolestivé... když jsem kolem toho šla jako kolem horké kaše. Přesto mě výraz, který se mu mihl ve tváři zabolel.

Jasně jsem viděla to zklamání, které se v jeho tváři mísí spolu se smutkem. Bylo mi jej líto. Sama jsem věděla jaké to je, když k němu chová city, ale ten někdo není schopen je opětovat. Právě kvůli tomuhle jsem mu nemohla nijak lhát. Věděla jsem, že tahle lež by ničemu nepomohla a nakonec by trpěl jen a pouze mnohem víc. Tomu jsem, ale musela zabránit a jiný způsob jsem bohužel neznala... jen jsem se bála, že touhle svou upřímností jsem právě ztratila velmi cenného přítele.

"Věděl jsem to..." řekl po chvíli a uhne pohledem pryč ode mě. To jsem mu již nestála ani za pohled? Bolelo mě to. Možná, že jsem si to nějakým způsobem sama zasloužila. Kdybych to byla tušila, tak jsem mohla mnoho věcí udělat naprosto jinak. "Pořád k němu něco cítíš co? To proto..." dodal poté, když se na mě opět podíval. Tentokrát jsem to byla já kdo uhnul pohledem. Jen těžko se mi to přiznávalo, ale nyní jsem již věděla, že Kaito má pravdu. Nemohla jsem si už dále nalhávat, že tomu tak není. Musela jsem si nalít čistého vína a konečně si přiznat pravdu. Pro své dobro.

"není to tak jednoduché," řekla jsem nakonec. Vždy jsem věřila tomu, že pokud se dívka skutečně zamiluje a ta láska je pravá a není to je nějaké pobláznění, tak ten cit jen tak nezmizí, ale právě naopak může jen zesílit. V mém případě by to sice bylo pouze na obtíž vzhledem k tomu, že právě teď jsem chovala city k člověku, kterému jsem očividně byla lhostejná. "To co je mezi mnou a Sasukem... nebo spíše co bylo já... um... Není to jen kvůli tomu, Kaito," řekla jsem nakonec ve snaze z toho vybruslit. "Jak už jsem řekla... neumím si to představit já... mrzí mě to," hlesla jsem tiše.

Při pohledu do jeho tváře jsem ovšem nabyla pocit, že mi to moc nevěří. Nelhala jsem. On sám očividně viděl pravdu někde úplně jinde a tvrdě si za tím stál. Mělo vůbec cenu se s ním o tom snažit přít?
"Nevěřím ti. Nevěřím tomu, že by to bylo takhle... Víš myslím si, že na něm pořád moc lpíš. Až zbytečně moc. Opravdu stále doufáš, že se k tobě vrátí? Protože upřímně Sakuro... to co jsem viděl na poslední misi... vím, že Sasuke není ten typ, co by se hned s každým objímal, ale upřímně pochybuju, že by ti vůbec věnoval pozornost. Nezaslouží si tě." prones pevně, "jsi si jistá, že... že mi nechceš dát šanci? Mohl bych tě učinit šťastnou... všechno by mohlo být jinak. Bylo by to dobré, uvidíš... a nakonec bych ti pmohl zapomenout," řekl tiše. Cítila jsem, jak se mi jeho hlas dostává pod kůži. Byl tak vemlouvavý a přesvědčivý...

Já ovšem věděla, že jeho nebídku nemůžu přijmout. Nesmím. Bylo v tom pro mě v sázce příliš mnoho. Věděla jsem, že nemůžu ztratit již dalšího důležitého člověka. To byl taky důvod proč jsem prudce zavrtěla hlavou.
"Kaito... jsi neuvěřitelně milý kluk a já věřím, že si jednou najdeš dívku, která tě bude bezmezně milovat, ale já to nejsem. Nejsem ta, které by si měl dát své srdce, protože já nemůžu udělat to stejné," vydechla jsem. Nebyl to ovšem konec, protože jsem se rozhodla ještě pokračovat: "Ale máš pravdu. Ještě jsem se z toho rozchodu nevzpamatovala... a ani nevím jestli toho vůbec někdy budu schopná. Nepřipadám si v pořádku..." přiznala jsem pomalu, "ale nemyslím si, že s tím potřebuju pomoct," dodala jsem poté, "tohle jsem teď já," dokončila jsem a pomalu jsem se na něj podívala.

Výraz v Kaitově tváři se opět stal nic neříkajícím. Nejspíš nechtěl abych vyčetla, co se mu nyní honilo hlavou, chápala jsem, že to nechce... ale upřímně jsem doufala, že se to spraví... bláhově jsem si myslela, že bychom to mohli nějak překonat.
"Fajn," řekl tvrdě a ustoupil ode mě načež se ke mě otočil zády. "Jsem unavený... chci si lehnout," prohodil poté. Jasně mi tím naznačoval, abych odtamtud vypadla což jsem taky raději rychle udělala. Neměla jsem mu již co říct a nechtěla jsem věci ještě zhoršit. Pomalu jsem tedy vyšla ven z jeho pokoje a jakmile jsem za sebou zavřela dveře, tak jsem se o ně zlehka opřela zády a na moment jsem přivřela oči. Kousla jsem se do rtu. Tenhle incident ve mě ještě více umocnil pocit, že se mi všechno začíná zase hroutit pod rukama... bála jsem se, že se bude minulost opakovat. Nechtěla jsem tomu všemu zase propadnout, ale cítila jsem, že možná nejsem tak silná abych to dokázala sama... jenže zatím to vypadalo, že na to možná sama skutečně zůstanu. V tu chvíli mi nezbývalo nic jiného než věřit tomu, že to Kaito nějakým způsobem zkousne, že pochopí, že milovat někoho jako jsem já není rozhodně dobrý nápad a i když jsem věděla, lépe než kdokoliv jiný, že si nemůžeme vybrat toho, koho milujeme, tak jsem doufala, že jeho city ke mě snad nejsou tak silné, jak se snažil naznačit... rozhodně by to tak bylo mnohem lepší pro něj.

Netušila jsem, jak dlouho jsem stála opřená o ty dveře, ale nakonec jsem se od nich přece jen odlepila a napřímila jsem se. Musela jsem být silná. Alespoň pro teď. Zhluboka jsem se tedy nadechla a pomalu jsem vyšla chodbou dál. Už už jsem byla skoro u recepce, když jsem za sebou uslyšela povědomí hlas mé kamarádky, která na mě volala.

"Sakuro?" Ino. Nemusel jsem se otáčet abych poznala, že tenhle hlas patří rozhodně jí. Poznala bych jej snad všude. Na to jsem ji znala už skutečně dost dlouho. Zastavila jsem se tedy, abych na ni počkala a ona ta za mnou nemusela utíkat. Otočila jsem se čelem k ní a tázavě jsem se na ni podívala.
"Ahoj Ino, děje se něco?" zeptala jsem se. Všimla jsem si, jak se při pohled na mě na moment zarazila. V duchu jsem doufala, že si snad ničeho nevšimla. Nikde totiž nebylo zrcadlo, abych mohla vidět, jak se tvářím, tak jsem se mohla spoléhat jen na to, co si myslím.
"Mno... vlastně... jak se to vezme," začala pomalu čímž si získala mou pozornost, "teda nejde o nic o čem by si už dávno nevěděla, jen jsem tak šla kolema řekla jsem si, že by mohlo být fajn se za tebou zastavit... podívat se, jak žiješ a taky ti připomenout ten dnešek," řekla. V tu chvíli sem na ni vytřeštila oči. Naprosto jsem totiž nedokázala ovládnout svůj výraz. Ani jsem ze sebe nemusela vydat hlásku, aby Ino pochopila, co se děje. "Ty jsi zapomněla... nemám pravdu?" zeptala se mě a jen nade mnou zavrtěla hlavou. Nevypadala, že by ji to něja překvapilo.

"Tak... tak trochu," připustila jsem kajícně. Pomalu se mi začínalo vybavovat, že dneska byla ta noc, kdy jsme měly mít ten sraz, kde jsme se měly šechny sejít a pořádně si to užít. Jenže já skutečně neměla nejmenší chuť oslavovat. S Ino jsem totiž věděla, že je naprosto zbytečné se snažit jakkoliv se z tohohle vykroutit.
"Tak... doufám, že na dnešek již žádné plány nemáš... protože tam jednoduše nesmíš chybět!" Řekla.Vypadala skutečně nadšeně. Je pravda, že by to možná nemuselo být tak špatné... je to dlouho, co jsme byly všechny holky zase pohromadě a možná, že bych tak mohla přijít na jiné myšlenky.
"No... ne tak docela, řekla bych, že žádné plány nemám. Dokonce nemám ani službu... tady alespoň pokud vím. Tak.. v kolik to vypukne?" zeptala jsem se čímž jsem si vysloužila úsměv od Ino, která byla očividně ráda, že se se mnou nemusí hádat.
"Dnes v šest... ale počítej s tím, že by se to mohlo trochu protáhnout tak, aby o tebe vaši neměli potom strach," připomenula mi ještě. Neubránila jsem se protočila jsem oči v sloup.
"Všechno zařídím," ujistila jsem ji. Věděla jsem, že moji rodiče budou ti poslední, kdo by s tímhle měli mít nějaký problém.

"Výborně... tak se uvidíme tam, zatím se měj," shrnula to Ino a než jsem se stihla vzpamatovat, tak už byla pryč. Sama jsem ještě zůstala stát na místě a sledovala jsem místo, kde před chvílí stála Ino. Vnitřně jsem se přesvědčovala, že všechno dobře dopadne, že to bude fajn večer, který si užiju a zapomenu na to, že se do Konohy vrátil Sasuke. A možná že tomu tak skutečně bude... možná že tím, že tam půjdu udělám pro sebe něco dobrého. Navíc... cítila jsem, že mi mé kamarádky už začínají chybět. Těšila jsem se na ně a věděla jsem, že bych se měla přemoct hlavně kvůli nim.

S tím jsem se taky pomalu otočila a místo k recepci jsem zamířila zpátky, abych si opět obešla jednotlivé pokoje se svými pacienty a zkontrolovala tak, že je všechno v pořádku. Své myšlenky jsem se snažila soustřeďvat hlavně na to, co nastane večer... byly to totiž rozhodně mnohem příjemnější myšlenky než ty, které se vztahovaly k Sasukemu, a nebo snad ke Kaitovi.



POZDĚJI


Domů z nemocnice jsem dorazila kolem půl páté. Bylo to pro mě tak akorát, abych se stihla přichystat na dnešní večer. Neměla jsem sice v plánu se nějak zvlášť fintit, protože se nejednalo o žádné rande, ale přesto jsem chtěla vypadat k světu, abych svým zevnějškem náhodou nevyděsila své kamarádky. Nechtěla jsem totiž, aby se téma rozhovoru zbytečně točilo kolem mě, i když jsem se duševně připravovala i na tuhle možnost. Tušila jsem totiž, že je možná bude zajímat, jak se mám... a jak to je mezi mnou a Sasukem. Doufala jsem sice, že se ani jedna neodváží na tohle přímo zeptat, ale jistá jsem si být nemohla. Přeci jen ani jedna z nich nevěděla, co to se mnou ve skutečnosti udělalo, protože před nimi jsem se to snažila vždycky skrývat ve snaze je s tím nezatěžovat... Věděla jsem, že se mi to tenkrát podařilo pouze díky tomu, že v té době měla každá z nich své starosti, ale i tak.

Při příchodu do svého pokoje jsem si nejdříve ze všeho zalezla do koupelny, kde jsem si dopřála pořádnou horkou sprchu, která mi pomohla alespoň na chvilku se zrelaxovat a uvolnit se. Dokonce bych řekla, že mi snad i trochu zvedla náladu. Při sprchování jsem si zároveň umyla i vlasy, které jsem si při vystupování ze sprchového koutu zamotala do ručníku, aby mohly samovolně proschnout zatímco já se přesunula k zrcadlu abych se mohla dát trochu dokupy po fyzické stránce.

Chvilku jsem jen mlčky zírala do zrcadla, bylo těžké uvěřit, že odraz, který jsem v něm viděla patřil právě mně. Nakonec jsem nad tím jen zavrtěla hlavou a natáhla jsem se pro zubní kartáček, na který jsem dala pastu a začala jsem si čistit zuby. Přemýšlela jsem přitom, co je vůbec na dnešek v plánu. Samozřejmě jsem věděla, že Ino naplánovala nějaké posezení, kde se jistě společně najíme a pobavíme, ale nevěděla jsem jestli náhodou nemá přichystaný ještě jiný program o něco akčnější jako například nějaká taneční zábava. V tomhle jsem totiž věděla, že se nemůžu na ni spoléhat, protože Ino byla dost nevyzpytatelná.

Jakmile jsem si vyčistila zuby, tak jsem se vrhla na svůj obličej, který jsem si umyla a nanesla jsem si na rty trochu hydratačního balzámu, abych neměla suché rty. Do rtěnky jsem totiž jít nechtěla. Nebyla jsem zvyklý na sebe patlat příliš mnoho barev a do mé práce se to ani nehodilo. Přeci jen od kunoichi se očekávalo něco úplně jiného než od obyčejných dívek jejichž hlavním cílem je najít si hodného muže, se kterým by mohly strávit zbytek života. Právě proto jsem si na tvář nanesla ještě trochu hydratačního krému a zatímco jsem čekala než se vstřebá, tak jsem si sundala z hlavy ručník. Hlavu jsem naklonila do strany, abych dostala vlasy na jednu stranu a pomocí ručníku jsem si je začala sušit. Šlo to sice o poznání pomaleji než kdybych použila fén, ale tato metoda byla zase mnohem šetrnější k vlasům. Navíc... neměla jsem jich tolik, aby mi nestihly uschnout, a tak jsem je během pár minut mohla začít česat. Právě tehdy jsem začala přemýšlet nad tím jestli si je nechám rozpuštěné, a nebo se pokusím si vytvořit nějaký jednoduchý culík. Po chvilce rozhodování u mě nakonec přeci jen zvítězila jednoduchost, a tak jsem si je nechala rozpuštěné. Ručník jsem přitom hodila do koše na špinavé prádlo a přešla jsem do svého pokoje, kde jsem se postavila ke skříni.

S tím, co si obléknu jsem neměla nějak zvlášť velký problém. Samozřejmě jsem věděla, že to nemůžu úplně odfláknout, ale věděla jsem, že doby, kdy jsem to nějak moc řešila byly už dávno pryč. Přeci jen... je to několik let, co jsem naposledy měla důvod se kvůli někomu nějak zvlášť strojit a nyní jsem nepočítala s tím, že bych snad mohla narazit na Sasukeho, i když je pravda, že s mým štěstím to bylo vysoce pravděpodobné.

Nakonec jsem si oblékla svou oblíbenou sukni, ke které jsem sladila tričko a k tomu jsem zvolila botky na menším podpatku, které jsem si ovšem ještě neobouvala. Pohledem jsem přitol sjela k hodinám, abych zjistila kolik mi ještě zbývalo časo. Příjemně mě překvapilo, když jsem zjistila, že mám ještě půl hodiny času k dobru. Vrátila jsem se tedy ještě do koupelny, kam jsem odnesla i druhý ručník, do kterého jsem byla předtím zabalená a zhasla jsem světlo. Popadla jsem přitom boty a menší tašku a se vším jsem se rozešla dolů.

Zastavila jsem se až v předsíni, kde jsem vklouzla do svých bot a ještě jednou jsem se shlédla v zrcadle.
"Sakuro? To už odcházíš?" ozval se z kuchyně hlas mé matky.
"Ano mami," odpověděla jsem jí zatímco jsem si ještě do tašky ukládala klíče abych poté náhodou neprobudila rodiče, "vrátím se později, tak na mě nemusíte čekat," řekla jsem ještě, když jsem otevírala domovní dveře.
"Dobře, užij si to," zavolala za mnou ještě má matka než jsem zavřela domovní dveře a vykročila jsem ulicí rovně. Měla jsem ještě spoustu času, ale přesto jsem se rozhodla, že raději půjdu rovnou na místo a to pomalým krokem. Nechtěla jsem totiž dělat zbytečné odbočky, protože by se mi mohlo potom stát, že bych se někde zasekla a už bych se tam nedostala.

Navíc dnešní večer vypadal, že bude skutečně krásný a kupodivu taky teplý. Na nebi se pomalu začaly objevovat první hvězdy, které krásně zářily. Nedokázala jsem se toho pohledu nabažit. Vždy jsem milovala jen tak mlčky sledovat hvězdy a i když se s tím pojily i méně příjemné vzpomínky, tak jsem se toho nedokázala tak úplně vzdát.

K místu, kde jsme měly dnes mít s ostatními schůzku jsem se dostala očividně přesně načas, protože při pohledu dovnitř přes sklo jsem si všimla, že Ino spolu s Hinatou a Tenten jsou již na místě. Netušila jsem jestli se čekalo ještě na někoho dalšího, ale tak nebo jsem pomalu vešla dovnitř a ihned jsem zamířila k nim. Nahodila jsem přitom mírný úsměv na rtech. Dnes mi sice do smíchu nijak nebylo, ale když jsem je všechny viděla zase pohromadě, tak jsem ani nemohla jinak. Bylo to dlouho, co jsme se naposledy takhle sešly a já si dnešek chtěla užít... a právě proto jsem byla ochotná udělat cokoliv.

"Sakuro!" zavolala na mě Ino a ihned na mě začala mávat, když si všimla, že jdu k nim. K ní se přidala i Tenten,která se na mě spolu s Hinatou mile usmála. Sama jsem jim úsměv oplatila a zaujala jsem volné místo vedle Ino naproti ostatním.
"Ahoj," vydechla jsem, "doufám, že nejdu moc pozdě..." řekla jsem trochu váhavě.
"Ale vůbec ne... jdeš akorát na čas, vlastně i my jsme přišly před chvilkou," přiznala Tenten a mávla nad mými starostmi rukou.
"To je pravda..." potvrdila její slova Hinata o něco tišeji, "Ino tu byla jako první," dodala poté přičemž jsem se podívala na Ino, která se celou dobu jen usmívala a přikyvovala.
"Musela jsem dohlédnout na to, že všechno proběhne podle plánu," vysvětlila nám s pokrčením ramen.
"to jsem ráda, " vydechla jsem úlevně, "čekáme ještě na někoho nebo jsme už všechny?" zeptala jsem se poté. Mě samotnou sice nenapadla žádná další dívka, která by zde snad mohla chybět tedy... žádná, se kterou bysme si byly všechny nějak blízké.
"No, mluvila jsem ještě s Temari jestli by nechtěla přijít, ale ta musela zase rychle zpátky do Suny, očividně šlo o něco důležitého, ptala jsem se na to Shikamara, ale odbyl mě s tím, že nic neví," odpověděla mi Ino, "takže ne, myslím, že jsme již všechny," usmála se a chopila se následně láhve, ze které nám všem nalila do skleničky trochu světlé tekutiny.
"I-Ino!" Slyšela jsem, jak Hinata vyjekla. Musela jsem se pousmát, když jsem viděla, jak Ino, rádoby nevinně, Hinatě nalila o něco více než nám odstatním.
"Promiň, Hin... ale... dnešek teprve začíná... pro jednou ti to neublíží... no tak," zareagovala na to Ino. Chápala jsem o co jí šlo. Přeci jen Hinata vždycky patřila k těm stydlivějším lidem a saké bylo mnohdy to jediné, co jim pomohlo se pořádně odvázat. Ne že bych snad souhlasila s tím, abychom ji opili, to ne... ale souhlasila jsem, že jedna sklenička nemůže nadělat tolik škody.

"Takže," chopila se Ino slova, když nám všem nalila trochu saké a natáhla se pro svoji skleničku, "na nás," usmála se a se všemi si s námi přiťukla. Ihned poté co odezněl cinkot skleniček jsem se pomalu napila. Musela jsem přiznat, že mě ta uvolněná atmosféra, která zde panovala ovládla téměř ihned. Takhle dobře jsem se již dlouho necítila. Nyní jsem si již byla jistá, že po tomhle budu schopná si na chvilku odpočinout od všech svých starostí... a alespoň chvilku tak budu moct řešit i problémy svých kamarádek. Tušila jsem totiž, že ani jejich životy nebyly jen procházkou růžovým sadem, což mě samozřejmě mrzelo. Přesto jsem věděla, že i problémy k tomu všemu patří a někdy je skutečně dobré si o tom promluvit spolu s ostatními... i když jsem to sama moc ráda nedělala, tak to neznamenalo, že jsem je nedokázala vyslechnout, tohle právě naopak, mi nevadilo vůbec.

"Je to dlouho, co jsme se naposledy takhle sešly," poznamenala po chvíli Tenten načež jsme všechny přikývly.
"Proč se nescházíme častěji?" nadhodila poté Ino zamyšleně. Všechny jsme věděly, že je těžké skloubit nějak volný čas, kdy jsme měly všechny volno a nemusely jsme tak být někde na misi, ale... pravdou je, že alespoň jednou za čas se to udělat dalo.
"myslím, že bychom to rozhodně měly začít dělat častěji... tedy... samozřejmě mám Shikamara i Choujiho ráda, ale upřímně někdy si taky protřebuju promluvit s... no vždyť víte," vydechla Ino a podívala se přitom na Hinatu s Tenten, které na její slova mírně přikývla.
"Občas je fajn přerušit i trénink," vložila jsem se do toho pomalu, "navíc jsem si jistá, že si toho máme tolik co říct... muselo se udát tolik věcí..." vydechla jsem. Nechtěla jsem být ta, kdo s tím začne, aby se to náhodou neotočilo proti mě, ale chtěla jsem je tímhle alespoň trochu povzbudit, aby začaly s novinkami. Cítila jsem totiž, že má zvědovavost je čím dál tím víc větší.
"Řekla bych, že Hinata je tady ta, kdo má největší novinku," spustila ihned Tenten a jemně loktem šťouchla do Hinaty, která polekaně pohledem uhnula pryč. Všimla jsem si, jak její váře nabírají mnohem červenější odstín díky čemuž mi začínalo docházet, že se očividně opět jedná o Naruta.
"Opravdu? Co se stalo Hin?" zeptala jsem se, sama jsem netušila o co by mohlo jít, protože Naruto se mi s ničím nezmínil... i když je pravda, že tohle není téma, na které bychom se spolu bavili nějak často. Nechtěla jsem ho ani do ničeho nutit... občas jsem, ale mě sto chutí jej nakopat za to, jak slepě se chová vůči Hinatě... skoro jakoby vůbec neviděl, co všechno k němu cítí... vlastně... tahle situace mi byla trochu povědomá.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 SasuSaku SasuSaku | 29. října 2016 v 21:22 | Reagovat

Supeeer, teď zas týden čekat, ale moc se těším na další díl, takže to čekání za to stojí :D

2 Anetka Anetka | 30. října 2016 v 8:41 | Reagovat

Božíí! <3 Také se těším na další dílek <3 :)

3 Masumi-san Masumi-san | Web | 6. listopadu 2016 v 0:23 | Reagovat

[1]: Děkuju^^

[2]:  Arigato^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama