Will I find my way back to you? 8. kapitola

22. října 2016 v 17:31 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?



Další týden je za námi a já vím opět přináším další díl SasuSaku povídky:) Tuhle povídku se pokusím vydávat pravidělně jednou za týden, takže nové kapitoly očekávejte o víkendu během pátku nebo spíše soboty:) Doufám, že se vám bude nový díl líbit:)


V tu chvíli jsem tomu jen ztěží dokázala uvěřit. Skutečně to byl ten Sasuke, kterého jsem znala? Nepřeslechla jsem se? Skutečně mi říkal přesně to, co jsem slyšela? Jakým právem? Jakým právem se mi nyní po všech těch letech staral do života? Měla jsem pocit, že tohle právo ztratil již dávno... přesněji řečeno se ho sám zřekl. On to takhle očividně nechápal. V tu chvíli pro mě ovšem mylo nemyslitelné držet jazyk za zuby. Cítila jsem, jak se ve mě začínají bouřit všechny ty emoce... všechen ten smutek, bolest, kterou mi způsobil... všechno se to proměnilo v hněv, který jsem potřebovala nějak vyventilovat a nyní bla perfektní příležitost. Stále tam totiž stál přede mnou s tím svým ledově klidným výrazem ve tváři jakoby jej snad nic nezajímalo, i když jeho slova mluvila jinak. Záleželo mu snad stále na mě, že mi to říkal? Mělo mi to snad naznačit, že má o mě strach? Ne. Nevěděla jsem čemu věřit, ale raději jsem si ihned zakázala tomuhle uvěřit. Bylo to lepší... méně bolestivé než fakt, že by pravda mohla být ještě mnohem komplikovanější. Přesně tohle jsem si ani přiznat nechtěla... nemohla jsem. Ne potom všem.


"Co si sakra myslíš?!" Vyštěkla jsem na něj značně podrážděně. Nedržela jsem se zpátky. Tentokrát ne. Nezasloužil si to... potřebovala jsem to ze sebe dostat, protože jsem věděla, že kdybych se měla ještě chvilku přetvařovat, že je všechno v pořádku, tak bych se s největší pravděpodobností regulérně zbláznila. V tu chvíli bylo těžké odhadnout zda jej má reakce překvapila, protože jediné, co dělal bylo, že mě sjížděl pohledem jako skener... doslova mě ním sledoval a mlčel... což mě snad štvalo ze všeho úplně nejvíc. "Jak... ja se opovažuješ..." vydechla jsem, ale nedokázala jsem tu větu ani dokončit, jak naštvaná jsem byla. Kdyby přede mnou nestál Sasuke, ale Naruto, tak by již jistě jednu schytal. Bohužel jsem si až moc dobře uvědomovala, že Sasuke je někdo komu nikdy nebudu schopná ublížit... ať už by se dělo cokoliv nejspíš bych toho nebyla schopná. Bylo to zvláštní, ale tušila jsem, že tohle je fakt, který jen tak nezměním.
"Uklidni se," vytrhl mě z myšlenek jeho hlas. Jeho slova mě ovšem vyvedla z míry snad ještě mnohem více než to, co mi sdělil před malou chvilkou.

"Cože?" vydechla jsem, naprosto nechápavě. Možná, že jsem se unáhlila, protože právě teď jsem měla skutečno chuť jej praštit přímo do obličeje a donutit ho se na mě podívat vlastním obličejem a ne nějakou maskou, se kterou skrývá své veškeré emoce. Již dlouho jsem totiž věděla, že Sasuke není zdaleka tak bezcitný, jak se prezentuje, ale že někde hluboko uvnitř i on má city... city, které se sice bojí ukazovat, ale přesto to neznamená, že neexistují. Zažila jsem to, jaké to je, když jim nechává volný průběh a nebrání se jim. Musela jsem uznat, že ty časy mi rozhodně dost chyběly, obzvlášť nyní.

Postřehla jsem, jak se nadechuje, očividně mi to chtěl vysvětlit, něco dodat, a nebo možná říct něco úplně jiného... jistá jsem si nebyla, ale tak nebo tak jsem mu nedovolila, aby promluvil.
"Ne... já rozhodně nejsem ta, kdo by se tady měl uklidnit," pronesla jsem jistě. Byla to sice lež, ale i tak. Odmítala jsem se uklidnit. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat? Odkdy se ty staráš o to s kým se scházím a s kým ne?" zeptala jsem se jej. Snažila jsem se pečlivě kontrolovat můj tón. Nic jiného jsem již nedodávala a místo toho jsem Sasukemu upřeně opětovala jeho pohled.

Netušila jsem, jak dlouho jsme si hleděly z očí do očí... vlastně když jsem upřeně hleděla do těch temných studánek, tak jsem doslova cítila, jak mě vtahují. Bylo to úplně stejné jako tenkrát... nic se nezměnilo, snad na jeden malý detail. Tyhle oči se na mne již nedívaly s láskou... která sice byla skryta, ale přesto. Nyní jsem z nich necítila nic jiného než dobře známý chlad, kterým mě častoval ještě v době, kdy jsme byli na akademii.
"Myslel jsem si, že mi chceš jen poděkovat," řekl po chvíli. To ovšem nebylo všechno, protože hned na to dodal: "Nepřišel jsem se sem vybavovat, přivedl jsem jej sem... protože ať už je co chce, pořád je to ninja z Konohy," podotknul s patrným opovržením v hlase. Při jeho slovech mě napadlo, co si ti dva asi udělali, že k sobě mají takový vztah... zdálo se jakoby se doslova nenáviděli což bylo divné vzhledem k tomu, že bylo nemožné, aby se nějak dobře znali. Přeci jen... věděla jsem, že kdyby to bylo jinak, tak by se mi o tom Kaito již dávno zmínil. Tedy... v to jsem alespoň doufala.
"Nemám na tebe čas," Jeho ledový hlas a slova s ním spojená, jakoby se mi v tu chvíli zaryla přímo do srdce, kde vytvořila jednu z mnoha dalších trhlin, které tam zanechal již před lety. Bolelo to. V tu chvíli jsem se snžila soustředit na to abych si udržela stále stejný výraz ve tváři, protože jsem nechtěla, aby snad nějak poznal, co se děje... a taky že to bolí.

Otočil se ke mě zády jakoby snad ani nechtěl počkat na to, co k tomu řeknu já. Vlastně jsem pochybovala, že jej to vůbec zajímá. Možná, že jsem se mu ani nemohla divit. Přesto, když mě Sasuke obešel a udělal několik dalších kroků za mě, tak jsem se prudce otočila a chytla jsem jej za látku jeho trička, přesněji za rukáv, čímž jsem ho donutila zastavit.
"Nemůžeš takhle odejít" vydechla jsem. Veškeré známky hněvu byly ty tam. Netušila jsem pro jej prosím o to, aby zůstal, ale tušila jsem, že to nebude jen kvůli tomu, aby mi vysvětlil, jak to vůbec myslel. Všechno spočívalo v tom, že ačkoliv mi jeho přítomnost svým způsobem ubližovala, protože se mi díky tomu vracely staré vzpomínky, tak jsem se cítila dobře, když byl poblíž. Byl to stále ten pocit, který sem měla již od dětství... mé srdce najednou bilo mnohem rychleji a můj dech se zatajil pokaždé, když se na mě podíval, a nebo se mě třeba dotkl, i kdyby náhodou. I teď jsem cítila, jak mi nervozita prostupuje celým mým tělem. U někoho jako je Sasuke jsem nevěděla, co můžu čekat. Vytrhne se mi? Vysměje? Nebo prostě odejde? Je tu možnost, že by snad zůstal?

"Sakuro," oslovil mě. Automaticky jsem vzhlédla. Až nyní jsem si všimla, že natočil hlavu směrem ke mě a pozoroval mě. Zase. Tentokrát jsem se pohledem vyhýbala jeho očím. Věděla jsem, že při pohledu do nich ztrácím pojem o tom, co se kolem mě děje a to jsem si nyní nemohla dovolit. Místo to jsem pohledem visela na jehor rtech, čekajíc, co dodá. Další hlas, který se ovšem rozezněl chodbou, ve které jsme stáli rozhodně nepatřil Sasukemu.
"Sasuke-kun?" Byl to dívčí hlas. Nepřišel mi nijak povědomí, a tak jsem se automatick otočila, když jsem si všimla, že i Sasukeho oči se upírají někam za mě. Až poté jsem si jí všimla.

Vysoká červenovlasá dívka s brýlemi na nose stála několik kroků za mnou a měřila si nás pohledem... tedy přesněji mě a mou ruku, kterou jsem svírala Sasukeho rukáv. Okamžitě jsem svůj stisk uvolnila, protože mi došlo, že to muselo vypadat zvláštně. Přeci jen potom, co jsem včera viděla... tušila jsem, že zrovna ona by nemusela být nadšená z toho, že jej držím. Ani jsem vlastně nevěděla jestli jí Sasuke vůbec řekl o tom, co mezi námi bylo. Nebylo to sice nijak důležité... alespoň ne teď, ale... přesto.

"Karin," Byl to Sasukeho hlas, který přerušil to ticho, které se rozhostilo. Atmosféra ovšem stále ještě zůstávala napjatá. Doslova se dala krájet. V tu chvíli jsem si přála abych mohla jednoduše zmizet. Nevěděla jsem, co bych měla říci nebo udělat... utíkat jsem nechtěla. Musela jsme počkat ne vhodnou příležitost abych mohla vycouvat.

Po Sasukeho oslovení udělala červenovláska několik kroků v před a zastavila se těsně přede mnou. Nyní jsme stály jen několik centimetrů od sebe a vzájemně jsme se měřily pohledy. Byla to pro mě jedinečná příležitost si ji prohlédnout z blízka. Nebyla ošklivá... přesto by mě nenapadlo, že zrovna ona bude Sasukeho typ. I když je pravda, že když si před lety začal se mnou, tak asi zase tak vybíraví nebyl... Sama jsem si nikdy nepřišla jako bůhví jaká kráska.

"Sakura... že?" Promluvila ke mě, trochu nejistě. Pomalu jsem přikývla, abych jí potvrdila, že se trefila. Překvapilo mě, že si pamatuje mé jméno. "Mohla by si nás prosím nechat o samotě?" Požádala mne. "Ráda bych si promluvila se svým přítelem," řekla přičemž dala pořádný důraz na přivlastňovací zájmeno. Její pohled mluvil za vše. Jednoduše mi očima říkala abych odtamtud ihned vypadla než mi pomůže. Pevně jsem stiskla čelist. Nelíbilo se mi to, ani trochu. Cítila jsem se trochu hloupě, al věděla jsem, že jestli tam udělám scénu, tak budu vypadat jako úplná blbka... tedy... spíše jako odkopnutá zoufalka a to jsem nechtěla. Ještě jednou ten den jsem tedy hrdě zvedla hlavu s naprostým klidem ve tváři jakoby mi to všechno snad bylo jedno. Dokonce se mi podařilo jemně zvednout koutky úst a zformovat je tak do úsměvu.
"Jistě," odpověděla jsem pečlivě kontrolovaným tónem a udělala jsem krok, kterým jsem Karin obešla a pokračovala jsem chodbou dál.

Nevěděla jsem, kam přesně se chystám, jediné, co jsem věděla bylo, že chci co nejdřív z jejich dohledu. Právě proto jsem na první zatáčce zahnula a šla jsem dál dokud jsem se nedostala k pokoji, který byl vhraněn výhradně pro personál. Vzala jsem za kliku a pomalu jsem otevřela. Místnost, která se za dveřmi skrývala byla tmavá což mi jen napovídalo, že zde nikdo není. Úlevně jsem vydechla a rychle jsem klouzla dovnitř jako tichá myška. Ani jsme se neobtěžovala rozsvítit, když jsem se zády ihned natiskla na dveře a přivřela jsem oči. Obličej jsem na moment zkřivila do bolestné grimasy a kousla jsem se do rtu tak silně, že jsem po chvíli na jazyku ucítila železitou pachuť krve. To co se teď stalo pro mě bylo snad ještě horší než to čeho jsem byla včera na ulici svědkem. Bylo totiž mnohem tžší si udržet chladný výraz i navzdory tomu, že jsem chtěla udělat něco úplně jiného.

Pevně jsem sevřela pravou ruku v pěst a i když jsem se snažila se zhluboka nadechovat a vydechovat abych se uklidňovat, tak to nezabralo. Stačil jeden okamžik, kdy jsem se přestala kontrolovat a má pěst vyletěla něka do prostoru. Další byla slyšet jen tupá rána a následně křupot dřeva, které se sesunulo na podlahu. Sama jsem chvilku jen mlčky hleděla před sebe než jsem se odvážila nahmatat na zdi vypínač, který jsem zlehka zapla a světlo tak osvětlilo místnost, ve které jsem se nacházela. Naskytl se mi tak pohled na menší pokoj a na třísky dřeva, které předtím muselo tvořit nejspíš nějaký menší stolek. Mělo by mě sice mrzet, co jsem provedla, ale i tak... jediné, co jsme v tu chvíli cítila byla úleva. Alespoň z části jsem si totiž mohla vyventilovat svůj vztek, který ve mě Sasuke opět probudil. Přesto jsem se rozhodla, že to tam nemůžu nechat jen tak, a tak jsem třísky zlehka nahrnula na hromadu, kterou jsem následně vzala a všechno jsem to pečlivě dala do koše a pokryla vrstvou papírů, aby nebylo na první pohled poznat, co to tam je a hlavně v jakém je to stavu. Byla zde sice možnost, že se po tom stole bude někdo shánět, ale to už byla maličkost, která mě nyní vůbec netrápila. Spíše než to jsem musela přemýšlet nad zcela jinými věcmi, které se bohužel oěpt vázaly se Sasukem.
"Ne... alespoň teď ne," vydechla jsem tiše a jemně jsem si promnula spánky, když jsem pomalu přešla k pohovce, na kterou jsem se posadila, opřela se a hlavu jsem zlehka zaklonila dozadu dokud jsem nenarazila na stěnu, o kterou jsem se jen zlehka opřela. Nechtěla jsem teď přemýšlet nad Sasukem a jeho novým vztahem, a tak jsem se rozhodla, že budu raději přemýšlet právě nad Kaitem, kterého sem přivezli.

Pomalu mě začínalo mrzet, že jsem jej tam jen tak nechala na pospas, ale na druhou stranu... to, co mi řekl, nebo spíše způsob jakým mi to řekl, se mu moc nepodobal a já věděla, že někdy je lepší dopřát lidem čas k tomu, aby zvykly... nebo se svým způsobem alespoň aklimatizovali na nově vzniklou situaci. Doufala jsem, že až se za ním později zastavím, tak bude již v mnohem lepší náladě a já bych tak mohla alespoň z části přijít na jiné myšlenky, které by mi mohl právě on zajistit. Otevřela jsem tedy oči, kterýma jsem vyhledala hodiny na stěně abych se podívala, kolik je hodin. Neuplynulo moc času od doby, co jsem byla s Kaitem v ambulanci, a tak jsem se rozhodla, že tady ještě několik minut strávím... ne-li delší dobu, abych mu dopřála mnohe více času k tomu, aby si odpočinul a dal se trochu dohromady. Přeci jen v jeho stavu byl teď nejdůležitější odpočinek, který sem mu přeci jen nemohla upírat... pořád to byl můj kamarád a mou prioritní touho bylo, aby se dal co nejrychleji do pořádku a taky aby si vzpomněl, co se stalo, kdo mu to udělal a pak by možná mohly na řadu přijít i některé otázky ohledně toho, co se děje mezi ním a Sasukem.


POZDĚJI


Čas, který jsem Kaitovi dopřála, aby se dal trochu dohromady se nakonec protáhl až do oběda, kdy jsem končně vystrčila paty z pokoje, ve kterém jsem se doposud schovávala. Ráno totiž moc práce nebylo a já si stihla všechn pacienty obejít již předtím. Navíc... věděla jsem, že kdyby nastal nějaký problém, tak mi dají vědět. Právě proto jsem se tím ani nijak nezabývala. Hlavně jsem se totiž snažila si alespoň trochu pročistit hlavu což šlo ovšem dost těžko. Velký podíl na tom taky měl ten incident, který se ráno stal a díky kterému jsem se cítila jako naprostý hlupák. Měla jsem totiž pocit jakoby nás snad Karin nachytala při něčem nepatříčném, i když v tom, jak jsem jej držela nic nebylo... a ani nemohlo být. Musela jsem se od něj držet dál a tohle byl alespoň o důvod víc abych to skutečně udělala. Přeci jen jsem se chtěla ušetřit dalšího trapasu jako byl právě tenhle.

Z pokoje pro lékaře jsem vyšla rovnou na chodbu, kde jsem se na moment zastavila. Kolem mě panovalo až nezvyklé ticho. Většinou totiž bylo dost rušněji. Nijak jsem se tím ovšem nezabývala, protože to mohlo být jen díky tomu, že zrovna teď byl čas na oběd, na který jistě odešla i většina personálu. Já ovšem, místo toho, abych se šla taky někam najíst, jsem zabočila doprava a pokračovala jsem chodbou dál až dokud jsem se nedostala k pokojům, kde byli pacienti. Nevěděla jsem přesně, kde Kaito leží, a tak jsem se rozhodla vsadit na náhodu. Pamatovala jsem si, které pokoje jsou obsazené a které zase ne, a tak jsem se nakonec zastavila až u pokoje s číslem 208, kde jsem vzala za kliku a pomalu jsem dveře pootevřela, pro případ, že by tam snad skutečně byl někdo, kdo by nebyl Kaito.

Nakoukla jsem dovnitř a pohledem jsem rychle přelétla celou místnost, která se na první pohled zdála prázdná. Už jsem se chtěla otočit a odejít, když jsem si všimla, že někdo je za závěsem. Pomalu jsem tedy vešla dovnitř a tiše jsem za sebou zavřela dveře.
"Měl by si odpočívat," promluvila jsem ke Kaitovi, kerý seděl na okenním parapetu a koukal se z okna ven na nemocniční areál, který byl nyní, dík nepříznivému počasí, prázdný.
"je mi dobře," odbyl mě jediným slovem. Proč je takový? Udělala jsem mu snad něco? Netušila jsem.
"Jsi hrozný bručoun," vydechla jsem, ve snaze trochu odlehčit zdejší atmosféru. Pomalu jsem popošla blíže k němu a postavila jsem se asi půl metru od něho. "Jak se cítíš? Je ti trochu lépe?" zeptala jsem se ho. Trvalo mu než zareagoval a ani jeho odpověď nezněla nijak přívětivě.
"Kdy mě odsud pustíte?" zeptal se místo odpovědi na mou otázku. Povzdechla jsem si. Nedivila jsem se, že odsud chtěl pryč... ani já byh zde nechtěla ležet jako pacient.
"Jakmile budeš zdravý," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem riskovat, že by jeho zranění mohlo být mnohem vážnější než se na první pohled ukázalo a právě proto jsem jej nechtěla domů pouštět dřív. Přeci jen... potom by na něj neměl kdo dohlížet a jak jsem jej znala, tak by to jistě dopadlo tak, že by šel ihned trénovat. A přesně tomuhle jsem se snažila zabránit.
"Nic mi není," odporoval mi. "Je to jen... byla to jen... " zarazil se. "Poslyš, Sakuro, mám na práci lepší věci než být zrovna tady... nemůžu tu jen tak trčet a čekat... necítím se špatně. Teď už ne... trochu jsem si odpočinul, prospalse a je mi zase dobře... myslím si, že můžu jít domů... takže...?" Až nyní se na mě podíval. Z jeho pohledu jsem poznala, že očividně očekává, že jej beze slova pustím domů jakoby mi na něm snad ani nezáleželo.
"Neblázni... ještě ráno si nevypadal zrovna... nejlépe..." podotkla jsem. Stále jsem před očima viděla jeho tvář, když mě k němu sestřička přivedla. Nebyl to pěkný pohled obzvlášť kvůli tomu, že Kaito pro mě hodně znamenal. Byl to kamarád, který si se mnou prošel nejtěžším obdobím mého života a který nedovolil abych si jej od sebe odstrčila.
"To mě, ale nezajímá!" Vyštěkl najednou. Byl naštvaný... ale proč? Jeho chování mě skutečně zamrzelo... pochopila jsem, že jsem mu asi dala skutečně málo času na to, aby se trochu vzpamatoval.
"Uklidni se ano?" řekla jsem mírně, "vzpomněl sis na to, co se stalo?" zeptala jsem se ho raději.
"Neuhýbej od tématu," napomenul mě, "navíc... není to toje věc." odpálkoval mě, ne zrovna mírně. Na tohle jsem mu již neměla, co říct. Smutně jsem svěsila hlavu.
"Kaito... jen jsem se za tebou přišla podívat, jak ti je, ale... pokud ti bude příjemnější abych odešla, tak prosím... klidně půjdu." řekla jsem nakonec, přeci jen jsem se s ním rozhodně nechtěla nijak pohádat.

Mlčky jsem se tedy otočila, abych mohla pokračovat ke dveřím. Stihla jsem ovšem udělat pouze jeden krok než jsem cítila, jak mě Kaito chytil za ruku. Nestihla jsem ani nijak zareagovat, když si mě otočil čelem k sobě. Stál přede mnou a mlčky mi hleděl do očí. V tu chvíli mě ovládl takový zvláštní pocit. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem pocit, že bych měla odejít... jakoby se snad k něčemu schylovalo, já ovšem nedokázala rozpoznat, co se děje. Svou ruku mi položil na tvář.
"K-Kaito..." vydechla jsem nechápavě, netušila jsem, co má tohle všechno znamenat, ale ani jsem se nestihla zeptat, protože než jsem ze sebe dokázala vydat něco dalšího, tak mě Kaito umčel svými rty, které znenadání přitiskl na ty mé.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce šokem zastavilo. Celá jsem ztuhla na místě a nebyla jsem tak schopná cokoliv udělat... Naštěstí jsem nad tím nemusela moc dlouho přemýšlet, protože po chvilce se ode mě Kaito odtáhl a podíval se mi přímo do očí. Očividně se z nich snažil cokoliv vyčíst, ale já musela uhnut pohledem. Nedokázala jsem se na něj dívat... ne dokud jsem plně nedokázala ovládnout svůj výraz.
"Sakuro já..." začal pomalu. Odtáhla jsem se od něj. Ruce jsem mu zlehka položila na jeho hruď a mírně jsem na ni zatlačila tak, abych mu neublížila, ale abych vytvořila prostor mezi námi.
"Ne..." zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nechtěla jsem to slyšet. Měla jsem totiž pocit, že moc dobře vím, co bude následovat a tohle bylo to poslední, co bych chtěla slyšet... ne teď...
"Ne... musím to říct. Celé ty roky... nemůžu... nemůžu to už skrývat... už to nejde... potřebuju, aby si znala pravdu, protože já... zamiloval jsem se do tebe, Sakuro."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SasuSaku SasuSaku | 22. října 2016 v 21:30 | Reagovat

Božíí!! ;)

2 Anetka Anetka | 24. října 2016 v 17:54 | Reagovat

Skvělé jako vždy :) Můžu se zeptat, jaké jiné povídky máš v plánu přidávat? :) Tvé povídky jsou jedny z nejlepších, jaké jsem kdy četla <3

3 Masumi-san Masumi-san | Web | 24. října 2016 v 21:23 | Reagovat

[2]: Moc děkuju, hrozně moc to pro mě znamená a jsem ráda, že se někomu mé povídky líbí:) Co se týče budoucnosti tak ještě nejsem rozhodnutá zda se nezaměřím v dalších povídkách taky na yaoi, ale každopádně budou i jiné SasuSaku povídky, protože tihle dva jsou můj nejoblíbenější pár což se taky značně podepisuje v mé tvorbě^^

4 Anetka Anetka | 24. října 2016 v 21:37 | Reagovat

[3]: Jojo, Sasusaku jsou nejlepší!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama