Will I find my way back to you? 7. kapitola

14. října 2016 v 16:16 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?


Uvědomuju si, že minulý týden nebyla přidána nová kapitola, jak jsem slibovala, a tak jsem se rozhodla, že vám to vynahradím alespoň tak, že vám hned zkraje víkendu hodím novou kapitolu:) tak si ji užijte^^

Chvilku mi trvalo, než jsem byla schopná opět v klidu usnout a i přestože jsem se zhruba po hodině opět ocitla v říši snů, tak můj spánek nebyl ani zdaleka tak klidný, jak bych si přála. Zbytek noci jsem se totiž neklidně převalovala z místa na místo. Oči jsem ovšem otevřela a brzy ráno, kdy jsem se cítila poměrně odpočatá, za což jsem byla ráda. Potřebovala jsem dostatek energie, abych byla schopná po zbytek dne normálně fungovat.


Po deseti minutách, co jsem mlčky koukala do stropu, jsem se pomalu zvedla do sedu a rozhlédla jsem se kolem sebe po svém pokoji, ve kterém bylo šero. Stále jsem totiž měla zatažené žaluzie, a tak se dovnitř nemohlo dostat světlo, tedy… to jsem si alespoň myslela. S překvapením jsem totiž zjistila, že na koberci se po chvíli objevil proužek světla. Pomalu jsem tey zvedla pohled a zastavila jsem se s ním až na okně, které bylo zlehka pootevřené.
"Co to?" zamumlala jsem nechápavě a jedním pohybem jsem ze sebe shodila peřinu. V tu chvíli jsem cítila, jak mi přeběhl mráz po zádech, a naskočila mi husí kůže. Byla zima. Jasně jsem cítila, jak mnou pomaloučku prostupuje chlad, a tak se se vyšvihla z postele a rychle jsem přiskočila k oknu, které jsem zlehla zavřela. O okno jsem se následně opřela a přivřela jsem oči. Zvažovala jsem, jestli je snad možné, že bych to okno nechala otevřené přes noc… na druhou stranu jsem si nevybavovala, že bych jej otvírala. "Mohl snad…" ztuhla jsem. Jasně se mi před očima vybavila postava, kterou jsem v noci zahlédla. Že by to snad nebyl sen? Je možné, aby to byla skutečnost? Proč by to ovšem udělal? Nemá k tomu nejmenší důvod… tedy… to jsem si alespoň myslela.
"Ach bože," zaúpěla jsem a zlehka jsem si vjela prsty do vlasů. "už začínám být paranoidní," zamumlala jsem. Jaká byla pravděpodobnost, že by za mnou Sasuke přišel? Včera to rozhodně nevypadalo, že by snad měl důvod mou přítomnost nějak vyhledávat, a tak jsem se rozhodla, že bude úplně nejlepší, když na tohle všechno zapomenu a budu dělat, jakoby se nic nestalo. Musela jsem to tak udělat. Už jen kvůli sobě. Tušila jsem totiž, že je na čase, abych pomalu vylezla ze své ulity, kterou jsem si kolem sebe zase začala stavět. Nesměla jsem dovolit, aby mě Sasuke a jeho přítomnost v Konoze opět dostala do kouta. Jasně jsem totiž cítila, že tohle už nesmím dopustit. Litovala jsem se již dlouho a nyní jsem se musela pokusit být pokud možno co nejsilnější. Přeci jen… celé ty roky jsem zvládla spoustu různých věcí… stal se ze mě medic ninja a to rozhodně nebylo jednoduché, obzvlášť když jsem byla pod dohledem Tsunade-sama. Tenkrát jsem si myslela, že potom, co jsem zvládla ten trénink, již zvládnu skutečně všechno… Asi jsem se ovšem spletla.
Zády jsem se nakonec odlepila od okna a pomalu jsem se rozešla ke dveřím ze svého pokoje. Natáhla jsem ruku a při cestě kolem stolu jsem popadla svůj župan, do kterého jsem se zabalila, abych byla v teple, a následně jsem vyšla na chodbu, která byla stále ještě tmavá, což mi jen napovídalo, že mí rodiče nejspíš ještě spí. Nevadilo mi to. Poslední dobou jsem si nějak odvykla na společné snídaně, protože mé služby v nemocnici mi bránilo věnovat snídani nějak moc času. Naštěstí pro mě dnes jsem se rozhodla, že raději budu pomalejší a nebudu zbytečně spěchat. Přeci jen… čím déle času mi různé věci zaberou tím lépe.
Sešla jsem tedy dolů do kuchyně, kde jsem popadla rychlovarnou konvici a napustila jsem do ní vodu. Odložila jsem ji na nástavec a zapla jsem ji. Ze skříňky jsem si vytáhla hrnek a vložila jsem do něj svůj oblíbený třešňový čaj, doufajíc, že mě tento horký nápoj pořádně zahřeje. Své pole působiště jsem následně přesunula k bochníku, do kterého jsem si kromě chleba odkládala i instantní polévky. Jednu z nich jsem si vzala a její obsah jsem vysypala do velkého hrnku. Nebyla to sice úplně nejzdravější snídani, ale v tu chvíli jsem do sebe jen chtěla dostat nějaké, ne moc pracné, jídlo a trochu se zahřát což obě věci dokonale splňovaly.
Tiché cvaknutí mi po několika vteřinách napovědělo, že voda se již ohřála, a tak jsem s ní zalila nejen čaj, ale i polévku, kterou jsem zlehka přikryla menším talířkem, aby se připravili. Ze šuplíku jsem si poté podala lžičku a začala jsem si s ní zlehka míchat vodu, do které se pomalu rozpouštěl obsah sáčku a barvil ji tak na sytě červenou barvu. Díky tomu, že jsem stála tak blízko, jsem mohla cítit, jak se z hrnku line vůně třešní. Milovala jsem ji. Přesto jsem se po chvíli odtáhla, abych si čaj trochu osladila, vytáhla sáček a vyhodila jej do odpadkového koše. Svůj hrnek jsem si poté odnesla ke stolu a vrátila jsem se i pro misku s polévkou, se kterou jsem si sedla a za pomoci hůlek jsem pomalu začala snídat a taky přemýšlet.
Tentokrát jsem se sice pečlivě snažila vyvarovat jakékoliv myšlence na onoho Uchihu, místo toho jsem si poctivě plánovala svůj dnešní den a své plány, které bych chtěla dneska ještě uskutečnit. Je ovšem pravda, že zase tolik jich nebylo. Mým hlavním cílem bylo totiž přežít.


O zhruba půl hodiny později jsem již stála připravená v předsíni, kde jsem si obula boty a ještě naposledy jsem se shlédla v malém zrcadle. Poupravila jsem si svou ochrannou čelenku, kterou jsem měla uvázanou jako čelenku do vlasů. Poté jsem vykročila ke dveřím, otevřela jsem je a vyšla jsem ven. Jako první jsem si všimla množství kaluží, které lemovaly cesty a byly důsledkem včerejší bouřky, která musela být dost silná, protože i vzduch byl stále ještě chladný stejně jako vítr, který si zlehka pohrával s jejími růžovými vlasy, když pomalu vykročila k velké budově, kde se nacházela nemocnice. Netušila jsem, co přesně mě dneska čeká, ale měla jsem takový pocit, že dnešek by mohl být něčím zvláštní. Žádnou jistotu jsem v tom sice neměla, ale z části jsem doufala, že té práce bude tolik, abych se dokázala zabavit alespoň, než mi skončí směna.
Během několika minut jsem již stanula před vchodem do nemocnice a stejně jako mnohokrát předtím, i nyní jsem si vzpomněla na onu noc, kdy na mě čekal… Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem vzpomínat. Dnes ne. Bez zastavení jsem tedy vešla až dovnitř, kde jsem spatřila recepci. Zpoza pultu se na mě usmála jedna ze sester,
"Dobré ráno, Sakuro-san," pozdravila mne jako jindy s úsměvem na tváři. I já se o menší úsměv pokusila, i když zdaleka nebyl tak vřelý, tako ten její.
"Dobré ráno," oplatila jsem jí přání, ale nijak jsem se nezastavovala. Místo toho jsem šla rovnou na pokoj lékařů, kde jsem si oblékla svůj bílý plášť a následně jsem opět vyšla na chodbu, po které jsem pomalým krokem kráčela rovnou k pokojům, ve kterých byli pacienti, které jsme měla na starosti právě já. Věděla jsem, že jsou mnozí lidé, kteří nedokážou pochopit, jak dokážu dělat tuhle práci… neustálé služby a starost o lidi… pohled na zranění, ze kterých se mnohým obrací žaludek. Mně to nevadilo. Samozřejmě jsou případy, kdy jsem i já měla co dělat, ale věděla jsem, že tohle dělám hlavně kvůli lidem. Chci jim pomoct… vždycky jsem chtěla. Cítila jsem, že nejsem přesně ten bojový typ jako byl například Naruto… přesto se ovšem nedalo říci, že bych to měla o něco jednoduší.
Pomalu jsem se zastavila před dveřmi do prvního pokoje, kde jsem zlehka zaklepala, abych naznačila, že jdu dovnitř a následně jsem skutečně vešla. Chtěla jsem udělat ranní vizitu, ale všimla jsem si, že pacient na posteli ještě stále spal. Původně jsem přemýšlela nad tím, že bych jej probudila, ale místo toho jsem si nejdříve vzala chorobopis, abych si přečetla, jestli proběhly nějaké změny v době, kdy jsem zde nebyla. Mírně jsem se zamračila, když jsem si všimla poznámky, že nastaly menší komplikace, díky kterým museli pacientovi dát utlumující látky proti bolesti. Na základě tohohle jsem se tedy rozhodla, že bude nejspíš nejlepší, když jej nechám v klidu spát a odpočívat a přijdu později. Byla pravda, že bylo ještě dost brzo i na nemocniční vizitu, a tak jsem to nechtěla nějak zbytečně hrotit. Pomalu jsem tedy uložila papíry na jejich místo a ještě jsem alespoň dotekem zkusila, jestli náhodou pacient nemá horečku. Když jsem ovšem zjistila, že jeho teplota je v normě, tak jsem se pomalu otočila a vyšla jsem zpět na chodbu.
"Sakuro!" Jasně jsem rozpoznala hlas sestřičky, která na mě přes chodbu volala. Automaticky jsem se zastavila a pomalu jsem se otočila čelem k ní s tázavým výrazem ve tváři. Všimla jsem si totiž, že sestřička lapá po dechu a je udýchaná což jasně značí o tom, že musela běžet. Najednou jsem měla takový špatný pocit, že se snad něco stalo… něco docela vážného. Polkla jsem čekajíc na to, až konečně popadne dech a vysvětlí mi, co přesně se stalo.
"Co se stalo?" vybídla jsem ji nakonec netrpělivě. Pomalu jsem začala kráčet směrem k ní, abych překonala tu vzdálenost mezi námi a rychleji se tak dozvědět proč mě zrovna teď zastavila.
"Potřebují tě na ambulanci," vypadlo z ní po chvíli, kdy se napřímila. Červeň z jejích tváří, způsobená zadýcháním, se začala pomalu ztrácet.
"Je to něco vážného?" zeptala jsem se jí, zatímco jsem spolu s ní rychlým krokem vykročila směrem k ambulancím, kde na mě očividně čekal můj pacient nebo pacientka.
"To nevím" přiznala po chvíli sestřička s trochu nerozhodným výrazem ve tváři, "ale není důvod, abych volala Tsunade-sama, jen bych řekla, že pacient si u nás nějakou chvilku poleží, než se dá trochu do kupy," vypadlo z ní pomalu. Přikývla jsem. Bylo mi jasné, že když rovnou nevolali Tsunade-sama, tak to očividně znamenalo, že zase tak hrozné to určitě to nebude. Byla jsem za to ráda. Nikomu jsem nepřála nic zlého, i když to pro mě znamenalo mnohem více práce.
Během chvilky jsem se již ocitla před dveřmi na ambulanci, kde jsem vzala za kliku a vešla jsem dovnitř. Rázem jsem ovšem ztuhla na místě. Právě v tu chvíli jsem pochopila, proč sestřička mluvila tak hrozně obecně a neuvedla mi nic konkrétního. Osoba, kterou jsem tam totiž spatřila, jsem velmi dobře znala… naneštěstí.
Jeho temné, černé oči se ihned upřely na mě. Měla jsme pocit, že pomocí jednoho jediného pohledu dokáže jasně rozpoznat, co si myslím a to mě děsilo.
"Co… co se stalo?" dostala jsem ze sebe pomalu. Můj hlas se naštěstí netřásl, ale přesto v něm byla patrná nejistota. Na Sasukeho oblečení jsem si jasně všimla stopy krve, ale jinak se mi nezdálo, že by snad byl nějak zvlášť zranění… na druhou stranu jsem jej znala natolik dobře, abych věděla, že by ho sem jen tak někdo nedostal.
"Nejsem pacient," prohlásil s kývnutím hlavy vedle sebe. Nechápavě jsem tedy uhnula pohledem a již po druhé jsem se zarazila. Tentokrát ovšem spíše zděšením. Na lůžku po Sasukeho boku totiž ležel Kaito, který byl očividně v bezvědomí se zakrvaveným obličejem. V tu chvíli jsem na chvilku zapomněla na Sasukeho přítomnost a rychle jsem se k němu rozešla.
"Co se stalo?" hlesla jsem tiše, zatímco jsem pohledem zkoumala svého kamaráda. Kromě této otázky jsem na jazyku měla i několik dalších…. Jak se to stalo, co se stalo, proč se to stalo, kdo m to vůbec udělal? Netušila jsem. Jasně jsem věděla, že Kaito nepatřil mezi slabé ninji… o to horší byl fakt, že někdo byl schopný ho až takhle zřídit.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila. Potřebovala jsem mít chladnou hlavu, abych byla schopná racionálně myslet.
"To se zeptej jeho, takhle jsem jej již našel," odpověděl mi Sasuke chladně jako vždy. Vypadalo to jakoby jej to snad ani nevyvedlo z míry. Sama jsem se snažila udržet si profesionální výraz, ale fakt, že mě Sasuke upřeně pozoroval, mi rozhodně ani v nejmenším nepomáhal.
"Kde si ho našel?" zeptala jsem se, aniž bych se na něj podívala a natáhla jsem se pro dezinfekci, kterou jsem nakapala na tamponek a spolu s ním jsem Kaitovi začala stírat krev z obličeje. Jen takhle jsem totiž mohla odhalit, jak špatná jeho zranění ve skutečnosti jsou a jak na tom tedy je. Čím více se tamponek nasakoval jeho krví, tím více jsem viděla obličej, který jsem znala. Po chvíli jsem dokázala jasně rozpoznat, že jeho rána na obličeji není zdaleka tak hrozná. Praštil se, to ano, ale byla to jen jedna tržná rána v oblasti čela, ze které se krev dostala na celý obličej. Ulevilo se mi. Bála jsem se, že by to snad mohlo být mnohem horší. Tohle byla rozhodně ta lepší varianta.
Jakmile jsem mu očistila obličej, tak jsem jednu svou ruku položila nad jeho hlavu a sledovala jsem, jak mi z ruky vychází zeleně zbavená chakra, kterou sem zastavovala krvácení rány, kterou měl Kaito na čele. Měla jsem toho tolik co říci… tolik jsem toho chtěla Sasukemu říct. Ať už o tomhle nebo o něčem úplně jiném, ale nebyla jsem schopná otevřít ústa. Bála jsem se. Nebyla jsem si jistá, co přesně bych ze sebe dokázala dostat a hlavně jsem nechtěla, aby snad skutečně přišel na to, že i po všech těch letech, mi není lhostejný. Sama jsem si tento fakt jen velmi ztěžka připouštěla.
"Sa-ku-ro" tichý Kaitův hlas mě vytrhl z mého přemýšlení. Zamrkala jsem, abych na ně zaostřila,
"To nic, jsi v nemocnici, pokus se v klidu ležet, ano?" šeptla jsem k němu tiše, aby se snad nepokusil nějak zvednout. Překvapilo mě, že to bral docela v klidu, i když se tvářil zmateně. Očividně trochu nechápal co se děje. Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale sama jsem moc nerozuměla tomu, co se vlastně stalo. Kaito pohledem nakonec zakotvil na Sasukem, který stále stál u jeho postele a pozoroval nás.
"Co tady děláš?" promluvil k němu Kaito vyčerpaně s pohledem upřeným na Sasukeho. Sama jsem se soustřeďovala na léčení, ale i tak jsem je oba po očku pozorovala.
"Zachraňuju ti zadek," oznámí mu Sasuke lhostejně. Jakoby mu snad bylo úplně jedno, co se s Kaitem stane nebo naopak. Vždy byl takhle lhostejný… tentokrát jsem ovšem měla pocit, že je za tím vším něco úplně jiného.
"O nic jsem se tě neprosil," odsekl Kaito jedovatě.
"Kaito…" hlesla jsem nechápavě. Nechtěla jsem se jim do tohohle plést, ale nedokázala jsem to zadržet. Jak se mohl chovat takhle potom všem? Ano. Jeho zranění možná nebylo smrtelné, ale na první pohled to tak vypadalo… Už předtím jsem si všimla, že si do oka zrovna nepadly, ale to neznamená, že se k sobě musí chovat takhle.
Na Sasukeho tváři se po mých slovech objevil zvláštní úšklebek,
"Pro příště si to budu pamatovat," pokrčil rameny a bez dalších slov se otočil a odešel z ordinace. Otočila jsem se za ním. Váhala jsem. Tušila jsem, že když to neudělal Kaito, tak bych za ním možná měla jít já… možná.
"Neměl jsi být takhle hrubý," zamumlala jsem ke Kaitovi a pomalu jsem se na něj opět podívala. Výraz v jeho tváři ovšem nebyl ten, který jsem dobře znala. Byl jiný. Mnohem více zamračený, spíše naštvaný.
"nic jiného si ani nezaslouží," odsekl a uhnul pohledem jakoby se se mnou o tom už ani nechtěl bavit. Povzdechla jsem si a spustila jsem ruku podél těla. Natáhla jsem se pro obvaz a začala jsem mu ránu obvazovat.
"Řekneš mi alespoň, co se stalo?" zkusila jsem po chvíli přejít na příjemnější téma.
"Nepamatuju se," odpověděl mi rovnou. Ani se nesnažil se zamyslet… bylo to zvláštní. Něco mi na tom všem nesedělo, ale neměla jsem ponětí, co přesně to bylo.
"Musíš být v klidu, necháme si tě tady… a třeba si vzpomeneš… jen na sebe musíš být opatrný a…" ani mě to nenechal dokončit, když mě přerušil.
"nejsem dítě, Sakuro," řekl tvrdě. Trochu to zabolelo. Nebyla jsem zvyklá, že by se ke mně choval takhle, a tak mě to značně vyvedlo z míry.
"Promiň," špitla jsem a o krok jsem ustoupila od postele, a které ležel, "pošlu sem sestru," oznámila jsem mu. Cítila jsem, že o mou společnost nyní nestojí a já měla pocit, že bude skutečně lepší, když to přenechám někomu jinému. Stejně jako Sasuke předtím, jsem tedy i já vyšla z ordinace, kde jsem spatřila tu sestřičku, která tam netrpělivě stála.
"Musím si jít něco zařídit, to nejdůležitější jsem ošetřila, ale bude lepší, když za ním pošlete ještě jiného medica," oznámila jsem jí a beze slova jsem se vydala chodbou pryč.
Stačilo několik kroků a já zahla za roh, kde jsem na něj opět narazila. Tentokrát to ovšem nebylo tak hrozné setkání jako předtím… chtěla jsem jej vidět. Tentokrát skutečně ano.
"Sasuke-kun," oslovila jsem jej dost hlasitě, aby mě slyšel. Zastavil se a já na moment také. Zaváhala jsem. Jakoby mne všechna předchozí odvaha opustila a já zatoužila potom se jednoduše otočit a odejít. Neudělala jsem to. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu jsem se rozešla k němu.
"Já… chtěla jsem ti poděkovat," dostala jsem ze sebe pomalu, když jsem se k němu dostala dostatečně blízko.
"Za co?" nechápal, nebo to spíše jen hrál.
"Za Kaita… vím, že nebyl zrovna milý, ale.. i tak. Děkuju," šeptla jsem. Skutečně jsem mu byla vděčná… natolik, že jsem byla schopná s ním mluvit, aniž bych musela myslet na to, co mi všechno provedl a jak moc jsem kvůli němu trpěla.
"Hm," zaznělo na odpověď. Nikdy nebyl hovorný, ale tohle jeho odfrknutí mě vždycky doslova dohánělo k šílenství. Nesnášela jsem, když mě takhle odbýval a právě proto mi to vždy dělal naschvál. Tentokrát jsem ovšem necítila potřebu na to nějak poukazovat nebo se s ní kvůli tomu hádat. Řekla jsem mu, co jsem chtěla, a tak jsem se otočila na podpatku a vykročila jsem opět chodbou.
Nestihla jsem udělat ani pět kroků, když jsem ucítila, jak mě někdo chytil za paži. Přesně v tom místě jsem cítila, jakoby mnou procházel jemný elektrický proud a naskočila mi husí kůže. Zmateně jsem se otočila a pohlédla jsem mu do tváře. Z jeho tváře nevyplývaly žádné emoce, nedokázala jsem z nich nic vyčíst, ale jeho oči byly tentokrát výjimkou. Při pohledu do nich jsem totiž měla pocit, že se mi sad snaží něco říct… něco důležitého. Měl snad z něčeho strach? Ne… tohle to nebylo. Nedokázala jsem to přesně identifikovat, i když jsem se skutečně snažila.
Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem tam takhle stále s pohledem upřeným v jeho temných očí, ve kterých jsem se doslova topila, dokud mě z mého transu nevytrhl jeho hlas:
"Měla by ses s ním přestat stýkat," pronesl chladně. Zmateně jsem zalapala po dechu. Co to mělo být? Netušila jsem. Nedokázala jsem si vysvětlit důvod jeho slov… nevěděla jsem, co ho k tomu vedlo a ani co mu dalo právu se mi vrtat do života. Nemusela jsem přemýšlet dlouho na to, abych pochopila o kom Sasuke mluví. Cítila jsem, jak se ve mně pomalu vzedmul hněv. I potom všem… potom, co jsem jej včera viděla s tou červenovláskou.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anetka Anetka | 15. října 2016 v 8:08 | Reagovat

Boží!! :)

2 SasuSaku SasuSaku | 21. října 2016 v 18:03 | Reagovat

Supeeeeer, kdy bude další díl? :)

3 Masumi-san Masumi-san | Web | 21. října 2016 v 23:15 | Reagovat

[2]: zítra:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama