Hrací skříňka 1. kapitola

10. října 2016 v 10:00 | Masumi-san |  Hrací skříňka

Tak dnes pro vás mám první díl téhle mini série, doufám, že se vám bude líbit a určitě nezapomeň komentovat. Jsm zvědavá na vaše názory:)

Muselo být už zhruba něco kolem půlnoci, většina obyvatel vesnice již dávno spala. Jedinou výjimkou byla mladá dívka, která z okna svého pokoje pozorovala malé kapičky deště, jak se každou chvíli rozbíjejí o zem a zanechávají na místě dopadu mokrou skvrnu. Seděla na parapetu u otevřeného okna, vlasy, tmavě modré barvy, jí volně splývaly až k útlému pasu. Přes tílko a kraťasy, které obvykle nosila na spaní, měla světle fialovou mikinu, aby jí nebyla zima. Byl sice už začátek srpna, ale počasí bylo i tak docela teplé, s výjimkou posledních pár dnů, které byly kvůli dešťům poměrně chladné. Její světle fialkové oči se upíraly někam do dáli, směrem k místu, kde nerušeně spala její tajná láska. Při pohledu tím směrem ji bodlo u srdce. Tolikrát už si přála, aby sebrala odvahu a svěřila se mu s tím co k němu vlastně cítí, ale zatím to nedokázala. Až příliš se bála odmítnutí, i když to nebyl jediný problém. V jeho přítomnosti se jenom těžko dokázala soustředit a sformulovat srozumitelnou větu. Povzdechla si, zvedla svoji levou ruku a položila si ji na místo, kde bilo její srdce. V tom místě sevřela svoji mikinu a pevně stiskla oční víčka k sobě, neboť se jí do nich opět tlačily slzy. Nechtěla brečet, už znova ne. Jednou si přísahala, že už nikdy brečet nebude. Musí být silná.


Chvíli tam jenom tak seděla a křečovitě svírala svoji mikinu. Skrze zavřená víčka se jí prodralo několik slz a steklo jí po tváři až se nakonec vpily do fialové mikiny. Trvalo jí několik dalších sekund než se zase uklidnila a otevřela oči. Uvolnila stisk mikiny a setřela si z tváří stopy po slzách.
Rozhlédla se po svém potemnělém pokoji. Její pohled upoutalo několik zmuchlaných papírků na jejím nočním stolku a malá dřevěná krabička. Opatrně seskočila z okenního parapatu. Tělo měla po tom dlouhém sezení celé ztuhlé, a tak se při cestě ke stolu trošku protáhla. Posadila se na židli ke stolu a začala jednotlivé kuličky papíru házet do koše. Měly to být vzkazy k narozeninovému dárku, ale ani jeden z nich se jí nelíbil.
Jednou rukou se natáhla pro pero a druhou rozsvítila stolní lampičku, aby na to lépe viděla. Normálně by v tuhle hodinu už šla spát, ale věděla, že tohle musí dodělat, protože už pozítří má dárek předat a zítra má misi takže by to nejspíš nestihla.
Vzala kus čistého papíru a začala svým drobným, ale úhledným písmem psát: "Milý Naruto, chtěla bych ti popřát všechno nejlepší k tvým naro..." Než to ovšem tmavovláska dopsala, papír už letěl do koše. Tenhle začátek jí totiž připadal jako naprosté klišé. Vzala si nový papír a přemýšlela co napíše. Při tom přemýšlení si vložila konec pera mezi rty a zamyšleně stočila svůj pohled ven z okna. Co bych měla napsat? Ptala se sama sebe v duchu. Možná, že bych mu měla prostě napsat "Všechno nejlepší" a hotovo. Řekla si a také to potom napsala na papír. Není to moc stručné? Napadlo ji když si prohlížela papír. Povzdechla si a hodila vzkaz do koše. Tímhle tempem tu nejspíš budu až do rána. Řekla si v duchu a zamračila se.
Proč je tak těžké napsat jedno přání k narozeninám?! Ptala se sama sebe i když odpověď moc dobře znala. Milovala Naruta a nechtěla, aby bylo přání od ní nějaké obyčejné, strohé, a nebo nevkusné. Chtěla, aby to bylo prostě... dokonalé. Po chvíli už to nevydržela, vstala ze židle a začala pochodovat sem a tam po svém pokoji. Snažila se našlapovat tiše, aby náhodou nevzbudila někoho z rodiny.
Po dobré půl hodině přešlapování si znovu sedla na židli. Možná, že nad tím až příliš přemýšlím. Zauvažovala a začala bezmyšlenkovitě psát co ji zrovna napadlo: "Naruto, tenhle vzkaz si pravděpodobně nikdy nepřečeš, protože nejspíš nenajdu odvahu ti ho dát, ale nemůžu to už dál držet v sobě... Si neuvěřitelně úžasný člověk a pro mě i velkou inspirací. Kolikrát jsem se za svůj život divila, že ses nikdy nevzdal. Ani přesto, že tě skoro všichni odvrhovali. Obdivuju tě. Díky tobě jsem teď tam, kde jsem. Inspiroval si mě a změnil mě. Možná si to ani neuvědomuješ, ale díky tobě jsem teď tím kým jsem.Někdo, kdo nebere svoje slova zpátky a nikdy se nevzdává, to je moje cesta ninji, stejně jako tvoje. Naučil si mě toho hodně a za to ti moc děkuju, Naruto. Doufám, že se nikdy nezměníš, protože... já... miluju tě Naruto. Takového jaký jsi. A ať už lidé říkají co chtějí, nikdy jim nedovol, aby z tebe udělali něco co nejsi.
Krásné narozeniny, Naruto.
S láskou, Hinata."
Tmavovláska se poměrně překvapeně podívala na vzkaz před sebou. Chtěla mu napsat něco od srdce, ale že z ní vypadne zrovna tohle přiznání, to nečekala. Váhavě se podívala směrem k dárku, který ležel opodál. Mám nebo nemám? Ptala se sama sebe. Nakonec, ale papír úhledně složila a položila na stůl. I když ho neplánovala Narutovi dát, protože se bála jeho reakce, nechtěla ho jenom tak vyhodit. Moc dobře věděla , že Naruto je zamilovaný do Sakury, by se tímhle vzkazem s vyznáním jenom ztrapnila. S povzdechem se zase dala do psaní. Cítila se už poměrně unavená. Nakonec na papír napsala: "Hodně štěstí, zdraví a úspěchů, doufám, že se ti splní tvůj sen, všechno nejlepší k narozeninám, Naruto" napsala a přemýšlela co dalšího by tam měla připsat. Začaly se jí zavírat oči, a tak se pod přání ještě podepsala, než papírek úhledně složila a odložila i s perem na stůl. Potom se zvedla ze židle a pomalu došla ke své posteli. Ještě si sundala mikinu a potom se zahrabala do měkké peřiny. Netrvalo dlouho a Hinata upadla do říše snů.
Druhý den ráno se Hinata probudila poměrně časně. Měla dnes ráno misi se svým týmem, a tak rychle vstala, ustala si postel a odešla do koupelny provést raní hygienu. Když s ní byla hotová odebrala se zpátky do svého pokoje, kde si oblékla svoje typické oblečení - tmavě modré kalhoty a bílo fialovou mikinu. Na krk si ještě upevnila svoji ochranou čelenku se znakem Listové a sebrala ze země svůj batoh, který si dala na postel a začala si do něj balit nejnutnější věci. Netušila, jak dlouho na misi bude, a tak si po jistotu brala všechno, co by mohla potřebovat. Když si zrovna na nohu upevňovala svoje pouzdro na kunaie, uslyšela pískot pod oknem. To bylo pro ni znamení, že její tým už na ni čeká. Rychle sebrala batoh a ještě se zastavila u stolu. Rozhodla se, že dárek pro Naruta si vezme sebou a zaběhne mu ho dát předem, kdyby se náhodou na misi zdržela. Vzala do ruky dřevěnou krabičku, černo-oranžové barvy a odklopila víko, dovnitř dala vzkaz, který včera napsala. Potom víko s vyrytým znakem Listové zase zavřela a dárek spěšně zabalila. Už zabalený dárek potom schovala do batohu a potichu vyšla ze svého pokoje, odkud pokračovala rychle a tiše po schodech dolů, kde si obula svoje boty a vyšla ven.
Venku byl svěží a vlhký vzduch po včerejším dešti. Země byla mokrá a sem tam se na ní objevovaly kaluže vody, ve kterých se momentálně "koupal" zvířecí člen Hinatina týmu.
"Dobré ráno, " pronesla Hinata tichým hlasem jako obvykle. Odpovědí jí bylo zaštěkání od Akamara a sborové:
"Dobré ráno." Od Shina a Kiby. Tmavovláska se na svoje týmové partnery pousmála a vyšla směrem k nim.
"Tak myslím, že můžeme konečně vyrazit když jsme už všichni," řekl Kiba a otočil se na Akarama, kterého spražil pohledem. Akamaru sklopil uši, věděl proč se na něj jeho pán tak dívá a vylezl ven z kaluže. Otřepal se a potom popoběhl ke svému pánovi. Kibovi jeho pohled moc dlouho nevydržel a za chvíli už se na svého psího společníka zase usmíval.
"Jdeme rovnou k bráně vesnice?" zeptala se dívka a vyšla společně s týmem od domu klanu Hyuuga.
"Takový je plán," pronesl Shino a kývnul hlavou.
"Jo mají tam na nás čekat takže..." doplnil Kiba, který u toho pokrčil rameny a šel směrem k bráně. Hinata se na chvíli zarazila a podívala se na své týmové partnery.
"Oni? K-kdo oni?" zeptala se. Kiba se Shinem si vyměnili pohledy.
"Jé, já ti to neřekl?" zeptal se nevinně Kiba zatímco se poškrábal na hlavě.
"Co máš na mysli Kibo-kun?" pronesla Hinata dost zmateným tónem.
"Hokage-sama chce, aby s námi na naši misi šel ještě jeden tým, jako záloha, " odpověděl Shino za Kibu.
"Jiný tým?" řekla Hinata zamyšleně. "Kdo?" svoji otázku tentokrát směřovala na Shina.
"To netuším, "odpověděl, "nezmiňovala nikoho konkrétního." Dodal Shino.
"No nejspíš to brzy zjistíme, " vložil se do hovoru Kiba a pokynul hlavou směrem dopředu. Kunoichi otočila hlavu před sebe a zjistila, že už jsou skoro před bránou. Trochu přimhouřila oči a snažila se zaostřit na postavy stojící před ní. Periferním viděním zahlédla Kibu, jak na ně mává. Když došli trochu blíž zatajil se jí dech a srdce jí začalo tlouct jako o závod.

"Takže vy jste náš záložní tým?" pronesl Kiba když stáli zhruba metr od nich a zahleděl se na pětici ninjů před sebou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama