Will I find my way back to you? 6. kapitola

25. září 2016 v 20:27 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

Tak a po týdnu se někteří z vás konečně dočkali dalšího dílu této SasuSaku povídky:) Doufám, že vás další díl nezklame a užijete si ho:) Své názory mi učitě pište do komentářů, ráda si je přečtu

Neměla jsem nejmenší ponětí, jak dlouho jsem tam jen takhle stála a ztěžka jsem se nadechovala a vydechovala jako bych se snad snažila rozdýchat něaký těžký záchvat. Jistým způsobem to pro mě tak bylo. Celé ty roky jsem se připravovala na všechno. Věděla jsem, že se jednou bude muset vrátit a já budu muset čelit tomu, že ho opět uvidím a budu s ním přicházet do kontaktu, ale… nikdy by mě nenapadlo, že mě snad takhle rychle nahradí. Cítila jsem se zrazená… Neměla jsem na to právo. Možná ne. Přeci jen náš vztah již byl minulostí… tedy alespoň pro něj. Byla snad ona důvod k tomu, proč to se mnou před lety ukončil? Nevěděla jsem. Jistým způsobem jsem tušila, že by to nemusel být úplně ten důvod, ale i tak jsem to nevěděla jistě a zeptat jsem se jej nemohla.


Další nádech a výdech následovaný stisknutím ruky v pěst. Vztek, který se ve mně najednou vzedmul, jsem kontrolovala jen stěží. Vší silou jsem se držela, abych něco neprovedla. Co jsem asi měla udělat? Vytrhnout za nimi a vyrvat jí všechny vlasy? Ne. Ztraplnila bych se a ničemu by to nepomohlo. Nechtěla jsem ztratit poslední kousky důstojnosti, které jsem stále měla, protže za dnešní misi jsem se rozhodně zrovna dvakrát nevyznamenala.
"Slečno? Je vám něco?" Ozval se za mnou hlas starší dámy, které nejspíš celý tenhle obchod patřil. Celou tu dobu jsem se tak moc soustředila na ty dva a na sebe, že jsem si ani neuvědomila, že je dost možné, že zde nejsem sama. Pomalu, jako ve zpomaleném filmu, jsem se otočila o sto osmdesát stupňů a pohlédla jsem do milých očí starší paní, která se na mne starostlivě dívala zpoza pultu, na kterém měla vystaveny některé své výrobky, které zde prodávala.
"N-ne," vydechla jsem třesoucím se hlasem a prudce jsem zavrtěla hlavou. Byla to taková lež, že jsem se až divila, že se mi nepráší od pusy. Nejraději bych se stočila někde do klubíčka a zůstala tam pokud možno, co nejdéle by to šlo. Cítila jsem, jak mě v čích začaly štípat první slzy, a tak jsem zase rychle odvrátila pohled. "J-já… omlouvám se," vydechla jsem a omluvně jsem sklonila hlavu, než jsem jako namydlená střela vyrazila ven z krámku. Naštěstí byl důvod mého nynějšího citového rozpoložení již dávno někam pryč. Byla jsem za to upřímně ráda.
Jakmile jsem vyšla z krámku, tak jsem se rozběhla pryč. Běžela jsem, aniž bych věděla kam a zastavila jsem se až v nějaké zapadlé uličce, kde kromě mě nebyl vůbec nikdo. Tam jsem se opřela o chladnou stěnu a pevně jsem sevřela oční víčka ve snaze zamezit slzám dostat se ven. Neměla jsem nejmenší ponětí, kam bych nyní měla jít. Nedokázala jsem jen tak vyrazit na sraz s Kaitem, protože mi bylo jasné, že by ihned poznal, že se něco děje, co sem, ale mohla dělat? Měla jsem ho jen tak nechat, aby tam na mě čekal? Ne. To jsem udělat nemohla. Nezasloužil si to, ani v nejmenším.
"Bože," vydechla jsem frustrovaně a svezla jsem se na kolena. Bylo to tady zas. Měla jsem sto chutí se uzavřít do sebe a jednoduše se izolovat od okolního světa, protože jsem byla přesvědčená o tom, že by to pro mě bylo úplně to nejlepší… a nejen pro mě. I mý přátelé by se jistě cítili mnohem lépe… přeci jen by jim alespoň odpadla jedna starost.
No tak Sakuro, vzpamatuj se… no tak, přeci tady nebudeš jen tak sedět a brečet. No tak. Vstávej! Křičel na mě můj vnitřní hlas. Snažila jsem se jej ignorovat, ale nedokázala jsem to. Měl pravdu. Zase jsem byla jen ta ustrašená, neschopná a ubrečená malá holka, která doufala, že se problémy vyřeší za ni. "Ne" hlesla jsem tiše. Můj hlas se ovšem již netřásl tak moc jako předtím. Pomalu jsem se zády opřela o stěnu dobu a hřbetem ruky jsem si setřela slzy, které si našly cestičku ven i přes má zavřená víčka.
"je to jeho život… jeho volba, pokud je šťastný, tak bych mu to měla přát. Měla bych být ráda za to, že je šťastný…" řekla jsem si nahlas. Ano. Měla bych.. Jenže to nebylo ani zdaleka tak jednoduché, jak by se dalo očekávat.
"To nic, nic to není… bude to dobrý…" šeptla jsem tiše, abych se uklidnila. Zabíralo to. Sice pouze malinko, ale bylo to stále lepší než nic. Navíc… já byla jediná, kdo mě mohl povzbudit, protože jsem si k sobě samozřejmě nikoho jiného nepouštěla natolik, abych jej mohla zasvětit do svých problémů. Měla jsem již tolik možností, abych svou volbu přehodnotila, ale nikdy jsem ji nevyužila.
Nevěděla jsem, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec jsem se úspěšně vyškrábala zpátky na nohy, i když jsem se zprvu musela přidržovat stěny, abych neztratila rovnováhu a nespadla jsem rovnou na hubu. Stále jsem ovšem váhala nad tím, co bych teď měla udělat. Nejraději bych totiž šla rovnou domů, ale to mi zase nepřišlo fér vůči Kaitovi, kterému jsem dnešek slíbila. S velkým sebezapřením jsem se tedy nakonec rozešla na místo, kde jsme se měli předtím sejít. Nespěchala jsem, i když jsem měla již značné zpoždění. Potřebovala jsem se ještě trochu uklidnit z toho předchozího zážitku. Kdyby totiž viděl hned takhle, tak by si dal hned dvě a dvě dohromady a to by rozhodně nebylo dobré. Loudala jsem se tedy ulicemi Konohy než jsem přišla na tu starou známou cestu, na jejímž konci na mě již čekal můj vysoký hnědovlasý kamarád, který mě již očividně vyhlížel, protože jakmile se jeho pohled zastavil na mě, tak zvedl ruku do vzduchu a několikrát na mě zamával.
"No konečně už jsem si myslel, že tady vystojím důlek," pronesl, jakmile jsem k němu došla. Očividně chtěl ještě něco dodat, ale zarazil se, jakmile mě spatřil.
"Jo… ehm… promiň. Zdržela mě máma. Chtěla, abych jí ještě s něčím pomohla a taky chtěla, abych jí řekla, jak to šlo… a tak." Vydala jsem ze sebe nějakou rychlou lež, abych jej alespoň trochu obalamutila. Pohledem jsem se přitom snažila koukat kamkoliv jinam než jemu do očí. Přesto jsem cítila, jak mě doslova skenuje pohledem, jakoby snad něco tušil. Vážně jsem byla tak čitelná? Všechno nasvědčovalo tomu, že ano a jeho nevěřícně pohled mě v tom jen utvrdil.
"Vážně?" zeptal se mě, jakoby snad čekal, že se nakonec rozhodnu přiznat barvu, "vypadáš trochu… no rozhozeně,"dodal.
"Ne… vážně se nic nestalo jen jsem trochu tahaná… a taky ten výslech." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Ta část s tou únavou byla samozřejmě pravda, protože jsem se skutečně zrovna dvakrát dobře nevyspala a to na mě bylo určitě znát. Jinak by mi to totiž ani nejspíš neuvěřil.
"No… tak se najíme a potom tě doprovodím domů, aby ses prospala…" navrhnul mi se zářivým úsměvem ve tváři. Takový návrh jsem skutečně nemohla odmítnout, i když mi bylo naprosto jasné, že s největší pravděpodobností se už jen to jídlo protáhne na několik hodin, protože přeci jen nešlo jen o to se najíst, ale jídlo se většinou prokládá i nějakou tou konverzací.
"Dobře, tak pojď, jsem si jistý, že u Ichiraku se dobře najíme a-"
"Ne!" Vyjekla jsem, čímž jsem ho přerušila. Zarazil se, protože jsem vykřikla skutečně nahlas, jakoby se mi snad chystal něco udělat. Automaticky jsem si jednou rukou přikryla ústa a kajícně jsem sklopila pohled, "ehm… promiň já… já jen… nechceš dneska zajít někam jinam?" navrhla jsem mu. Cítila jsem se jako naprostý pitomec a nepochybovala jsem o tom, že Kaito si o mě nejspíš musí myslet úplně to samé, protože přeci jen… právě teď jsem se zase vyznamenala.
"Sakuro," řekla pevně, "řekneš mi konečně co se děje? Vždyť si tam většinou chodila ráda i spolu s Narutem a…" zarazil se. V jeho očích se na moment mihlo světýlko poznání. Že by pochopil? Napadlo mě. Ptát jsem se ho ovšem nechtěla,
"A nebo je pravda, že bychom mohli jít pro dnešek někam jinam, změna je dobrá a v nějaké restauraci budeme mít i víc času se najíst," řekl nakonec. Oddechla jsem si, protože jsem se bála, že mě snad bude nutit tam jít. Pomalu jsem tedy přikývla a vděčně jsem se na něj pousmála. Společně jsme tedy bok po boku vyšli k jedné z Konožských restaurací, v které sice nedostaneme jídlo tak rychle, jako by tomu bylo právě v Ichiraku, ale na tom nyní nezáleželo. Pro mě bylo nejhlavnější to, že se tak vyhnu setkání se Sasukem, protože po druhé bych to za jeden den již skutečně nezvládla. Potřebovala jsem čas, abych se dokázala přenést přes to, čeho jsem byla dneska svědkem, a taky jsem si to nutně potřebovala sama se sebou probrat, protože část mého já stále nechtěla uvěřit tomu, že to bylo skutečně tak, jak to na první pohled vypadalo.
"Co máš nyní vůbec v plánu? Myslím tak nějak celkově…" nadhodil po chvíli Kaito, snad abychom nešli tak mlčky. Podívala jsem se na něj a následně před sebe na cestu. Chvilku jsem zvažovala, co mu odpovědět, protože tohle bylo pro mě taky něco neznámého.
"Nejspíš se půjdu podívat, jak mám směn v nemocnici… nemyslím si, že bych teď měla mít nějaké volno, vždycky je dost práce a i kdyby nebylo, tak mám pořád co dohánět, co se týče studia. Přeci jen pořád je místo pro zlepšení," odpověděla jsem mu nakonec. Na to, že budu mít práci v nemocnici jsem prakticky spoléhala, protože to byl velmi efektivní způsob, jak alespoň na chvíli zapomenout na všechno kolem mě. Milovala jsem to. "takže dokud zase nedostaneme nějakou tu misi, tak to bude nejspíš takhle," shrnula jsem to. "A co ty? Už máš nějaké plány nebo se budeš flákat?" nadhodila jsem.
"Já se nikdy neflákám," bránil se Kaito ihned s pobaveným výrazem, protože jsme oba věděli, že pravda je někde úplně jinde. "Vidím to na trénink… a na mise. Pokud nám tedy Hokage nějaké přidělí. Nerad bych dřepěl celou dobu doma," zamračil se. Přesně v tomhle byl Katio velmi podobný Narutovi. Vždy byl velmi horlivý, co se týkalo misí.
"Nějaké mise se najdou vždycky, ale jen aby to nebylo jen nějaké hledání ztracených zvířat…" podotkla jsem.
"Jen to ne," zasténal Kaito a zavrtí nad tím hlavou, "toho jsem si užil dostatečně, když jsme jako tým začínali… upřímně doufám, že tu zatracenou kočku již nikdy nebudu muset hledat… a jestli ano, tak už jen jako sensei nějakého týmu, ale jinak nikdy." Řekl rozhodně. Naprosto jsem s ním souhlasila, i když byla pravda, že právě díky takovým misím existuje nespočet úžasných vzpomínek, které člověku jen tak někdo, nebo něco, nevezme.
Netrvalo dlouho a brzy jsme se přiblížili k restauraci. Než jsme ovšem stihli vejít dovnitř, tak nás zastavil hlas mé dobré kamarádky.
"Sakuro! Kaito! Počkejte!" zakřičela na nás Ino z dálky. Automaticky jsem se zastavila a otočila jsem se za známým hlasem. Během chvilky se u nás Ino zastavila a nějakou dobu se vydýchávala, než spustila: "hledala jsem vás… jsem ráda, že jsem vás zastihla tady," vydechla zadýchaně a podívala se na nás. Spolu s Kaitem jsme si přitom vyměnili nechápavé pohledy, netušila jsem, o co snad mohlo jít, ale očividně to bylo něco důležitého. Ino se nakonec napřímila a oba nás sjela pohledem,
"Snad sis nemyslela, že se tomu vyhneš?" řekla rovnou směrem ke mně. Nechápala jsem,
"Ehm… o čem to mluvíš, Ino?" Můj nechápavý výraz jí očividně napověděl, že skutečně nemám nejmenší ponětí, co se mi snaží naznačit, anebo vyčíst.
"No… předevčírem jsme měly mít s holkama menší sraz," napověděla mi. V té chvíli se mi rozsvítilo.
"Ano, Hinata mi o tom říkala, ale taky jsem jí řekla, aby vám vyřídila, že jsem dostala misi… proto jsem nešla," odpověděla jsem jí, jakoby snad o nic nešlo. To, že jsem na něco takového ani neměla náladu jsem raději ani nezmiňovala, protože mi to nepřišlo podstatné a hlavně jsem neměla náladu na to Ino nějakým způsobem urazit a hádat se s ní.
"Hinata nám to vyřídila… právě proto jsme se rozhodly, že bude lepší, když to uděláme, až budeme mít všechny čas," Při téhle zprávě jsem překvapeně vykulila oči. Netušila jsem proč se zrovna k tomuhle rozhodly, ale radost jsem z toho neměla. To Ino očividně poznala, protože hned na to mě vzala kolem ramen, "uvidíš, že to bude hrozná sranda, užijeme si to… půjdeme do té nové kavárny… a potom třeba i do nějakého toho baru, aby byla trochu sranda..." řekla, očividně si neuvědomovala, že jsem v tuhle chvíli o nic takového nestála. Jak by taky mohla?
"Um…" vydala jsem ze sebe nerozhodně a podívala jsem se na Kaita. Pohledem jsem ho doslova vyzývala k tomu, aby mi nějak pomohl, ale ten vypadal, že schválně dělá, že mě nevidí. "když já nevím… určitě budu mít nějakou službu v nemocnici… teď toho bude hodně," začala jsem se vymlouvat. Jak sem, ale mohla doufat, že mi to u Ino projde?
"Sakuro… je to dlouho, co jsme se všechny takhle naposledy někdy sešly… takže tam taky hezky všechny půjdeme. Už jednou jsme to odkládaly," řekla Ino vážně.
"Třeba alespoň přijdeš na jiné myšlenky," nadhodil Kaito směrem ke mně. Musela jsem uznat, že v tomhle měl možná pravdu. Pokud by to totiž mělo být k něčemu dobré, tak k tomuhle. Mohla jsem se na to ovšem spolehnout? Co když t bude jinak?
"Kdy by to mělo být?" rezignovala jsem nakonec. Ino se vedle mě vítězoslavně usmála,
"tenhle víkend, ještě bych ti podrobnosti dala vědět… jen jsem chtěla, aby si s tím počítala, takže si na pátek nic neplánuj… a možná ani raději na sobotu," řekla a spiklenecky na mě mrkla. Pomalu jsem na to přikývla, protože jsem viděla, že jakýkoliv odpor je zbytečný.
"bezva, tak se uvidíme… zatím se mějte," Usmála se na nás, než se rozešla jiným směrem.
Jakmile jsem si byla jistá, že je Ino mimo doslechl, tak jsem se otočila čelem ke Kaitovi a sjela jsem ho pohledem s očima mírně přimhouřenýma.
"Můžeš mi říct… co to mělo být?" vydechla jsem nechápavě,
"Sakuro, nezlob se na mě, ale upřímně si myslím, že ti pomůže být mezi lidmi… navíc to očividně bude takové jízda, že jistě zapomeneš i na všechno ostatní a užiješ si to. Uvidíš, že mi o tom ještě nakonec budeš básnit celý další týden," řekl s jasnou nadsázkou. O jeho slovech jsem značně pochybovala, což naznačoval i můj výraz, ale nakonec jsem nad tím jen ledabyle pokrčila rameny.
Pravdou bylo, že mě to nezabije… a když budu chtít, tak jednoduše budu moct odejít, půjde to sice až moc těžko, ale nemožné to není.
"Fajn fajn… ale tohle samaritánství si pro příště prosím odpusť." Šeptla jsem.
"Dobře, dobře… pro příště si to budu pamatovat… třeba…" usmál se na mě a následně mi otevřel dveře do restaurace. Sama jsem se k tomu už raději nijak nevracela, protože jsem nechtěla kazit společný oběd, po kterém se snad dostanu do postele. Vešla jsem tedy dovnitř do restaurace, a rovnou jsem se rozešla k volnému stolu.

POZDĚJI:

Na obědě s Kaitem jsem strávila příjemné dvě hodiny, než jsem se rozhodla, že je pro mě již skutečně čas, abych šla. Nebylo to jen kvůli tomu, že jsem potřebovala být sama, ale už jsem na sobě pomalu začínala cítit známky únavy po téměř probdělé noci. Oči se mi totiž začínaly zavírat, a tak jsem se zvedla od stolu.
"Už tedy půjdu, děkuju za oběd, užila jsem si to," pousmála jsem se, tentokrát skutečně upřímně.
"Doprovodím tě," řekl ihned Kaito, ale nad tím jsem mírně zavrtěla hlavou,
"to není potřeba, zvládnu to. Není to daleko a navíc si říkal, že chceš jít ještě za ostatními, tak klidně jdi… nevadí mi to" ujišťovala jsem ho. Bylo na něm vidět, že trochu váhá, ale nakonec s mírným přikývnutím svolil a já jsem se tak otočila a vyšla jsem z restaurace ven na ulici, kde jsem rovnou zamířila k sobě domů, abych se mohla natáhnout do postele.
Samu sebe jsem si totiž představovala, jak už ležím ve své měkké postýlce, která rozhodně bude po té tvrdé zemi příjemnou změnou. Měla jsme sice obavy, aby mě i ve snech nestrašily zážitky a vzpomínky, ale doufala jsem, že tentokrát díky únavě usnu skutečně tvrdým spánkem, aniž bych si s něčím takovým musela dělat starosti. Po cestě zpátky domů jsem se dívala hlavně před sebe a taky na oblohu. Nechtěla jsem totiž udělat tu stejnou chybu, že bych se až příliš moc rozhlížela kolem sebe a potom bych mohla třeba zahlédnout něco, co ani nechci. Tímhle tempem jsem se domů dostala v docela rekordním čase, i když jsem nijak moc nespěchala. Z kapsy jsem si vytáhla klíče a odemkla jsem si dveře.
"Mami? Tati?" zavolala jsem, zatímco jsem si v předsíni sezula boty a vešla jsem dál do domu.
"V kuchyni," ozval se hlas mé matky, a tak jsem tam rovnou zamířila. Jakmile jsem se ovšem objevila ve dveřích, tak se kolem mě ovinuly paže mé matky, jak mě sevřela v objetí.
"vítej doma zlatíčko," zašeptala a já jí objetí stejně pevně oplatila. Milovala jsem svoje rodiče, občas jsme sice měli neshody, ale i tak to na mých citech nemohlo vůbec nic změnit. "Jaká byla cesta?" začala se mě ihned vyptávat. Já se od ní raději odtáhla, protože z nějakého neznámého důvodu jsem v matčině objetí začala opět vzpomínat na dnešní den. Místo toho jsem tedy pohlédla do její starostlivé tváře.
"Docela dobrá… vrátili jsme se sice o den později, než bylo v plánu kvůli dešti, ale jinak šlo všechno přesně podle plánu," shrnula jsem. Nechtěla jsem zbytečně mluvit o Sasukem a o podrobnostech, moje matka ovšem i tak nevypadala, že by s otázkami skončila, a tak jsem rychle dodala: "Kde je vůbec táta?" Zajímala jsem se a obešla jsem ji ke kuchyňské lince, kde jsem si napustila do skleničky trochu vody a napila jsem se.
"Šel si jen něco zařídit, brzy bude doma," odpověděla mi, "vážně šlo všechno takhle dobře? To mám radost," usmála se. Zdálo se ovšem, že čeká na to, že jí ještě něco řeknu. Věděla jsem, co chceš slyšet, ale mluvit o tom jsem se skutečně nechystala.
"Jsem docela unavená… bylo to vyčerpávající, tak bych si šla lehnout…" řekla jsem místo očekávané odpovědi opláchla jsem skleničku a zamířila jsem si to ven z kuchyně.
"A na večeři tě mám vzbudit nebo?" Zeptala se mě moje matka, než jsem jí ovšem stihla odpovědět, tak dodala: "víš co, nechám ti to v troubě, aby sis to mohla ohřát, kdyby si dostala hlad, jdi si hezky odpočinout, vypadáš unaveně," dodala. Byla jsem ráda, že jí to nevadí, a tak jsem s mírným přikývnutím a tichým:
"Díky" odešla z kuchyně a vyšla jsem nahoru po schodech, kde jsem zahnula k sobě do pokoje a zavřela jsem za sebou dveře, o které jsem se zlehka opřela zády. "konečně," vydechla jsem úlevně, a na moment jsem přivřela oči. Rozešla jsem se poté ke skříni a v půli cesty jsem oči otevřela. Vytáhla jsem si ze skříně věci na převlečení a odešla jsem do koupelny, kde jsem si dala velmi rychlou sprchu, vyčistila jsem si zuby a rozčesala vlas. Převlékla jsem se do pyžama a v něm jsem potom přešla k oknu, kde jsem zatáhla žaluzie, abych měla uvnitř tmu a nedostalo se sem denní světlo, které by mělo venku být ještě několik následujících hodin. Až poté jsem zalehla do postele, kde na mě po několika minutách dolehla veškerá únava a já tak klidně usnula.

Můj klidný spánek ovšem netrval tak dlouho, jak bych chtěla. Noční můry se mi sice nějakou dobu skutečně vyhýbaly a já si tak mohla odpočinout, ale nakonec se mi přesto do mysli vetřely záblesky z minulosti v kombinaci s incidentem z dneška. Všechno bylo hrozně zmatené. V jednu chvíli jsem stála tváří v tvář Sasukemu, stejně jako tu noc v té budově, kde jsme přespávali, a v druhou chvíli jsem byla zase v tom krámku a skrz vitrínu jsem sledovala dvojici, kterou tvořil Sasuke spolu s tou červenovlasou dívkou z jeho týmu. Tentokrát to ovšem bylo jiné. Najednou jako bych viděla nás dva… zážitky, které jsem spolu prožili, ale místo toho, aby Sasuke objímal mne, tak v náručí držel svou nynější týmovou partnerku.
Neklidně jsem se přetočila z boku na bok a zamračila jsem se ze spaní. Naštěstí se scéna před mýma očima rychle změnila a já neviděla nic jiného než tmu. Nechápala jsem a zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, když jsem najednou spatřila oči a v nich krvavě rudý sharingan. V té chvíli jsem prudce otevřela oči a posadila jsem se na posteli. Zrychleně jsem oddechovala, jakoby se snad opět jednalo o další noční můru. Jen okrajově jsem vnímala pleskot za oknem, jak na balkón dopadají dešťové kapky.
"To nic… byl to jen sen," zašeptala jsem, abych se uklidila, a tak jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Chtěla jsem si jít zase lehnout, a tak jsem se otočila na bok. Vzápětí jsem ovšem vyjekla zděšením, když jsem před sebou zahlédla temnou postavu se stejnýma očima, které jsem zahlédla v mém snu. Prudce jsem sebou trhla a má ruka okamžitě vystřelila k lampičce, kterou jsem měla na nočním stolku. Rychle jsem stiskla vypínač a místnost osvětlilo sporé světlo. Když jsem se ovšem znovu podívala na to stejné místo, tak tam již nikdo nebyl.
"Proboha," vydechla jsem a rozdýchávala jsem ten šok.

Netušila jsem, co to mělo znamenat. Byl to jen výplod mé představivosti? Skutečně jsem z toho tak mimo, že jsem si Sasukeho začala už i představovat, jak je večer u mě v pokoji a zrovna takhle? Netušila jsem, jestli to byla pravda, anebo jen sen. Nevěděla jsem, jaký by měl Sasuke důvod sem chodit, ale pocit, který jsem přitom měla mě jen tak nenechával klidnou. Cítila jsem to. Intenzitu pohledu jeho sharinganových očí přesně jako tenkrát v tom lese než mě opustil.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 25. září 2016 v 21:58 | Reagovat

Super, jen tak dál. :) Moc se těším na další díly ;)

2 Mayu Uchiha Mayu Uchiha | Web | 27. září 2016 v 7:51 | Reagovat

Jej ten sen jej Taká vylekana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama