Will I find my way back to you? 5. kapitola

16. září 2016 v 17:21 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?

V první řadě se hrozně mco omlouvám, že díl nebyl vydán tak, jak jsem původně slíbila, ale bohužel byl můj návrat do školy mnohem hektičtější než jsem si původně představovala a právě tohle se odrazilo na vydávání povídek, které píši sama. Proto raději příště nic slibovat nebudu, ale pokusím se co nejčastěji přidávat nové díly této povídky, protože jsem si všimla, že o ni v poslední době vzrostl zájem:)
Teď už, ale dost kecání... doufám, že si nový díl užijete a že se vám bude líbit a určitě nezpomínejte komentovat:)


Ven jsem dorazila zrovna ve chvíli, kdy temnou oblohu pročísl další blesk následovaná hromem. Otřásla jsem se. Nedalo by se říct, že to bylo strachem a sama jsem to ani nijak nezkoumala. V ten moment jsem se soustřeďovala hlavně na to, abych našla toho, kdo měl nyní hlídku a mohla jsem ho poslat, aby si šel lehnout a já tak mohla hlídkovat až do rána. Věděla jsem totiž, že sama už nebudu schopná zaspat, a tak bude lepší, když budu alespoň nějak užitečná a když se ostatní z mého týmu budou moct trochu prospat.
"děje se něco?" ozvalo se kousek ode mě. Znala jsem ten hlas moc dobře, ale i tak jsem natočila hlavu za ním, abych se přesvědčila. Kakashi sensei stál ležérně opřený o budovu kousek ode mě. Stál pod střechou tak, aby ho kapky vody, snášející se z oblohy, míjely a sám tak neprochladl.
"Přišla jsem vás vystřídat," odvětila jsem, jakoby snad můj účel nebyl už tak dost jasný. Neviděla jsem moc dobře, ale v té tmě jsem dokázala vycítit Kakashiho pohled, kterým mě očividně skenoval od hlavy až k patě jakoby snad čekal, že k tomu sama ještě něco dodám. Já, ale neměla co… tedy, nemohla jsem. Nechtěla jsem do své nynější situace zatahovat někoho dalšího a hrát si na chudinku. Tyhle časy byly už dávno za mnou a já chtěla všem ukázat, jak jsem dospěla za všechny ty roky. Bohužel jsem právě nyní cítila, jak se mi všechno doslova hroutí pod rukama jako domeček z karet.
"Nemůžeš spát?" Přestože to tak vyznělo, tak jsem pochopila, že to nebylo myšleno jako otázka. Z jeho strany šlo spíše o obyčejné konstatování. Pomalu jsem zavrtěla hlavou, nevěděla jsem, jestli na mě uvidí, ale i tak. Nemohla jsem si pomoct.
"Jistě si budete chtít odpočinout, zvládnu to," ujišťovala jsem ho, jako bych snad věděla, na co se mě chystá zeptat dále. Tedy spíše jsem se bála, že to vím. Kakashi sice nepatřil mezi ty, kteří by rádi vyzvídali, ale i tak jsem věděla, že by mi chtěl jistě pomoct, kdybych ho o to snad nějak požádala. To já, ale udělat nemohla. Nebylo by to správné.
"Jsi si jistá? Před námi je ještě dlouhá noc," řekne, snad trochu nejistě. Nadechla jsem se a vší silou jsem si na tváři vytvořila úsměv, který měl sice od toho pravého daleko, ale očividně to stačilo, protože v další chvíli jsem zaslechla kroky a viděla jsem, jak se ke mně blíží něčí silueta.
"Nebojte se, sensei. Zvládnu to. Kdyby něco, tak vás vzbudím," řekla jsem ještě a zvedla jsem hlavu. Při dalším blesku jsem dokonale viděla, že sensei stojí přímo přede mnou a pozoruje mne, jakoby se snad rozhodoval, jestli je tohle skutečně všechno, anebo jestli mi snad chce ještě něco.
"Sakuro," oslovil mne nakonec a pohledem na moment uhnul k noční obloze. Z toho, co jsem byla schopna rozpoznat, vypadal Kakashi velmi zamyšleně, jakoby snad nad něčím přemýšlel. Sama jsem na moment zapomněla na to, co jsem doteď řešila a jediné, na co jsem byla schopna se soustředit, bylo, co ho asi donutilo se takhle zamyslet. Byla jsem to snad…. Já? "tak dobrou noc," řekl nakonec. Neuměla jsem sice číst myšlenky, ale bylo mi jasné, že tohle nebylo to, co mi chtěl říct od samého počátku. Sama jsem ho na to, ale nijak neupozornila.
"dobrou," odpověděla jsem mu a nechala jsem ho projít dovnitř do budovy, aby si mohl jít lehnout. Sama jsem přitom pomalu vystoupila zpod střechy, která mě doposud chránila před deštěm. Nechala jsem tak na sebe dopadat studené kapičky vody, dokonce jsem jim nastavila obličej. Jako bych snad v tu chvíli doufala, že právě dešťové kapky dokáží smýt všechny mé starosti. Bohužel bylo jasné, že takhle snadné to nebude nikdy.
Chvilku na to, co jsem osaměla, jsem začala cítit, jak mi po tvářích tečou další kapky. Jenže tyhle byly slané. Hlavní důvod, proč jsem si několik posledních měsíců libovala v tom, chodit v dešti byl hlavně ten, že nikdo nemohl vidět, že brečím. Samozřejmě se to dalo poznat i jinak, ale právě nyní nebyl kolem nikdo, kdo by mě snad mohl vidět, a tak jsem mohla dát volný průchod svým pocitům, které mě pomalu ničily zevnitř. Co jsem mohla udělat jinak? Stále jsem nad tím přemýšlela jako bych to snad mohla nějak změnit. Jakoby mi snad mohl pomoct fakt, že na to nyní přijdu. Nadechla jsem se. Ne. Už žádné další slzy. Slíbila jsem si to a nemůžu si dovolit jen tak své sliby porušovat. Pomalu jsem tedy otevřela své oči, které jsem před chvilkou zavřela a na moment jsem se zadívala na oblohu, kterou opět na kratičký moment osvětlil blesk. Zvládnu to. Musím. Otočila jsem se a blíže jsem se podívala na budovu, která sloužila jako náš dnešní úkryt. Chvilku jsem musela pátrat, ale nakonec jsem našla přesně to, co jsem hledala.
Budova byla sice v rozpadu, ale jedna část střechy byla naštěstí ještě naprosto v pořádku, a tak dokázala unést i mě, když jsem se dostala nahoru. Mířila jsem si to totiž k jednomu výklenku, do kterého jsem se vlezla. Nejenom že jsem tak mohla být v duchu schovaná pod střechou, ale dokonce jsem tak měla skvělí výhled do okolí pro případ, že by se snad někdo chystal nás napadnout. Sama jsem o tom pochybovala, protože zase tak daleko od Konohy jsme nebyli, ale nemohla jsem si dovolit být méně ostražitá už jen kvůli tomu, že právě teď jsem měla na starosti i ostatní, kteří vevnitř v klidu spali. Pohodlně jsem se tedy zády opřela o stěnu a přitáhla jsem si kolena k hrudi, abych se alespoň trochu zahřála. Docela mě překvapilo, že venku nebyla tak hrozná zima jako předtím. Všechno to bylo možná díky tomu, že i vítr se trochu uklidnil, a tak mě prakticky nemělo, co ochlazovat za což jsem byla ráda. Nebylo nic, co bych si přála méně než několik dalších dní strávených doma s horečkami.
Netušila jsem, jak už to bylo dlouho, co jsem tam seděla a s nepřítomným pohledem hleděla před sebe. Všechno mi začalo splývat dohromady a já se postupem času začala více a více ztrácet ve vlastních myšlenkách, které mou pozornost odnášely různými směry. Sama jsem se nakonec přestala soustředit na to, co se mi vůbec honilo hlavou. Realitu kolem sebe jsem vnímala jen z části. Stále ani nebylo, co bych mohla vnímat. Kolem se nic nedělo a sledování dešťových kapek, jak se tříští o pevnou zem mě přestalo bavit již po několika minutách.
"Sakuro." Až jeho ledový hlas mě dokázal vytrhnout z mého transu. Prudce jsem sebou trhla, jakoby mě snad něčím opařil a zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, hledajíc zdroj toho hlasu.
"za tebou," ozvalo se znova. Automaticky jsem se otočila a až potom jsem ho spatřila. Stál tam. Opřený o futra v celé své kráse. Můj výraz mu očividně naznačil, že nemám nejmenší ponětí, co se děje, a tak si povzdechl. Mohla jsem sice jen hádat, ale kdyby mi něco řekl, tak by to byla jistě jeho typická slova… jsi otravná. Ze srdce jsem je nenáviděla, ale za ty roky jsem si pomalu připustila, že má možná skutečně pravdu a já nejsem nic víc než hloupá, neschopná dívka, co si myslela, že by snad mohla chodit s někým, jako je právě on.
"Přišel jsem tě vystřídat," vysvětlil mi povýšenecky, jakoby snad bylo naprosto jasné proč tam je. Automaticky jsem přimhouřila oči, nebyla jsem žádný jasnovidec, sice mě to mohlo napadnout, ale i tak.
"Není potřeba," odvětila jsem tiše, že jsem na moment zapochybovala nad tím, jestli mě slyšel anebo ne. Jeho přítomnost na mě měla vždycky zvláštní účinky. Jenže teď to rozhodně nebyly příjemné pocity… tedy alespoň jsem si to nepřipouštěla. Nesměla jsem, ale dovolit, aby mě tyto pocity opět ovládly, a tak jsem, aniž bych si to uvědomila, přešla do svého ´útočného módu.´
Sjel mě pohledem, jako to vždycky dělal, nyní v jeho výrazu ovšem nebyl ani kousek citu. Netušila jsem, proč to stále dělá. Štvalo mě to, ale nemohla jsem to přiznat. Přišlo mi, že by se mi za to jen vysmál a to jsem nyní nepotřebovala.
"ještě něco?" sykla jsem. Samotnou mě překvapilo, jak můj hlas vůbec zní. Jako by za mě v tu chvíli snad mluvil někdo úplně jiný. Jakoby ta ustrašená a zraněná dívka ustoupila do pozadí a do popředí se dostala ta rázná Sakura, kterou dokáže probudit obzvlášť Naruto už jen svým přiblblým chováním, které předvádí již několik let.
"Pche," ušklíbnul se. Pobaveně? To jsem nedokázala přesně rozeznat, protože místnost za mnou byla stejně potemnělá jako okolí venku a jediným zdrojem světla mi byl občasný blesk, který okolí sem tam projasnil. "jak myslíš," zhodnotil nakonec situaci. Očividně pochopil, že hádat se se mnou nemá nejmenší smysl. Sama jsem stočila pohledem zpátky ven, protože jsem se na něj nechtěla dívat… nemohla jsem. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla jsem, abych se uklidila a abych zase nezničila nějaký nábytek.
O co mi v tu chvíli vůbec šlo? Ukázat mu, že už nejen taková jaká jsem byla? Dokázat mu, že mě nedokáže zlomit? Nedělala jsem tímhle jen pravý opak? Netušila jsem. V hlavě jsem měla neskutečný zmatek, ale jednu věc jsem věděla jistě. Tenhle styl chování byl v tu chvíli to jediné, co jsem zvládla, když ovšem nepočítám naprosté projevení mé slabosti.

Uběhlo několik hodin, bouřka pomalu ustala a obloha se začala pomalu vyjasňovat. Jakmile slunce trochu vykouklo zpoza horizontu, tak jsme se všichni seřadili před budovou, ve které jsme trávili dnešní noc. Já bylo, i vzhledem k tomu, že jsem nespala, poměrně odpočatá. Tedy alespoň prozatím. Věděla jsem, že nevyspělost se na mě projeví až později, ale doufala jsem, že v tu dobu už budeme bezpečně v Konoze.
Byli bychom již dávno vyrazili, nebýt Naruta, který byl trochu pomalejší a nakonec to očividně dopadlo tak, že ho musel Sasuke násilím vykopat, protože tihle dva se objevili jako poslední a Naruto rozhodně nevypadal nějak nadšeně. Sasukeho sem ani nezkoumala, protože jeho ledový výraz se pro mě stal naprosto neproniknutelným. Časy, kdy jsem byla schopná v něm číst, byly ty tam.
"Dobrá? Jsme tu všichni?" Sjel nás Kakashi pohledem jakoby kontroloval, že ještě někdo nezůstal uvnitř. Měli jsme se totiž držet jako skupina, hlavně kvůli bezpečnosti a to nejen naší. "V tom případě," pokračoval, když se ujistil, že jsme všichni, "můžeme pokračovat dále do Konohy, Hokage nás bude již jistě netrpělivě očekávat," řekne, trochu zamyšleně. Pravdou bylo, že původně to neměla být moc dlouhá mise, ale díky počasí se všechno trochu zkomplikovalo.
"Jdeme" zavelel načež jsme se všichni rozběhli směrem k naší rodné vesnici. Sama jsem se snažila myslet na to, že už za kratičkou dobu budu konečně doma… v místě, kde to znám, s lidmi, které mám ráda a nebudu se tam muset bát kontaktu se Sasukem, ke krému stejně s největší pravděpodobností bude docházet na společných misích. Anebo ne? Pohledem jsem sjela ke třem lidem, kteří tvořili Sasukeho doprovod a očividně i jeho nový tým. Nevěděla jsem jestli je vůbec možné, aby je Tsunade sama normálně uznala a zrušila tím nás původní tým sedm, ale možná, že právě v tuhle možnost jsem v koutku duše doufala, protože přeci jen… Pro mě by to znamenalo jedno velké pozitivum a to jsem nemohla jen tak ignorovat.
"V pořádku?" ozval se vedle Kaitův hlas. Stočila jsem k němu pohled, nevěděla jsem, proč se mě tak najednou opět zeptal na tu stejnou otázku, ale jako vždycky jsem pro něj neměla jinou odpověď než:
"Samozřejmě," přikývla jsem a odrazila jsem se od další větve.
"Prý si držela celou noc hlídku…" nadhodil, nejspíš čekal, že se k tomu nějak vyjádřím, ale já ze sebe nedostala nic jiného, než mírné kývnutí hlavou, abych mu to mohla potvrdit.
"Co máš vůbec v plánu, až dorazíme do Konohy?" zeptal se mě poté. Mírně jsem svraštila obočí. Netušila jsem, kam touhle otázkou úplně míří,
"No…" začala jsem pomalu, pravda byla, že jsem si už plánovala, jak si naberu co nejvíce služeb v nemocnici, abych se odreagovala, ale tohle jsem mu na rovinu rozhodně říct nemohla, protože bych se tak rozhodně nevyhnula kázání.
"Napadlo mě," navázal tedy. K mému překvapení vypadal hodně nejistě což u někoho, jako je on rozhodně nebylo obvyklé. Donutilo mě to se na něj opět podívat. Jeho pohled se ovšem upíral úplně jiným směrem. "Nechtěla bys… tedy… co kdybych se zašli třeba najíst? Alespoň než si budeme muset začít každý plnit své povinnosti." Navrhl mi. Neuniklo mi, jak rychle tu druhou větu dodal jakoby se snad bál, co bych na to jinak řekla. Nad jeho návrhem jsem se musela na nějakou dobu zamyslet. Představovala jsem si, že se buďto zavrtám do peřiny a nevylezu nějakou dobu, anebo že se rovnou vrhnu do práce. Tohle ovšem taky neznělo tak špatně a já rozhodně cítila pokušení tomu alespoň dát šanci. Navíc Kaito byl můj velmi dobrý přítel a s přáteli by se měli udržovat alespoň nějaké kontakty. Nechtěla jsem se úplně izolovat, a tak jsem nakonec pomalu přikývla,
"Jen si budu muset nejdřív skočit domů, abych si odložila věci a převlékla se," řekla jsem ještě. Nevypadala jsem totiž zrovna… nejlépe. Ostatně jako nikdo z nás. Oblečení m totiž ještě stále nestihlo tak úplně uschnout a já v tomhle nechtěla jít nikam mezi lidi, i když jsem věděla, že s největší pravděpodobností stejně skončíme v Ichiraku.
"Jo, to já taky, navíc… řekl bych, že tvoji rodiče stejně budou chtít nejdřív vědět, že ses jim vrátila živá, zdravá a tak dál," dodal poté s úsměvem na tváři. Zdálo se, že z něj předchozí nervozita po mém souhlasu úplně spadla.
"To je pravda," vydechla jsem, nebyla jsem už sice dítě, ale mí rodiče se o mě stále báli jako bych snad byla.
Problém byl i v tom, že ani jeden z nich nikdy nepodporoval mou tou v tom stát se ninjou, a tak pro mě byli začátky docela těžké. Teď to sice vypadalo, že se s tím jistým způsobem smířili, ale stále jsem cítila, že by mě nejraději viděli, že se věnuju hlavně obyčejným věcem jako žena v domácnosti… tedy alespoň v rámci možností. Tak nějak jsem tušila, že nebýt mé tvrdohlavosti, tak by mi ještě ke všemu začali dohazovat potencionální zájemce o mou maličkost, abych se snad co nejdřív vdala. Tenhle názor byl sice hrozně zastaralý, ale věděla jsem, že jim to nemůžu mít za zlé. Měli mě rádi a na ničem jiném ani nemohlo záležet. Tedy alespoň mě ne.
Zamrkala jsem a podívala jsem se před sebe, myšlenky na mé rodiče očividně zabraly nějakou dobu, protože když jsem se dobře podívala kolem sebe, tak jsem začala poznávat okolní krajinu o něco lépe, což jen značilo to, že jsme skoro doma. Byla jsem za to ráda, protože navzdory tomu, že cesta zpátky probíhala bez nějakých komplikací, tak jsem se nemohla dostat, až se konečně dostanu ze Sasukeho dohledu. Měla jsem totiž nepříjemný pocit, že mě snad pozoruje… čas od času, ale to taky mohlo být způsobeno mou přehnanou paranoiou. Ani bych se tomu nedivila, protože samu sebe znám až moc dobře.
Netrvalo dlouho a všichni jsme ze stromů seskočili dolů na pevnou zem, kde jsme již značně zpomalili, protože po tak dlouhém běhu jsme potřebovali trochu odpočinku. Ne že bychom neměli fyzičku, ale spíše jsme neměli důvod zase tak moc spěchat. Obzvlášť, když se před námi objevila hlavní brána Konohy. Pousmála jsem se, protože jsem moc dobře věděla, co to znamená. V tu chvíli bych se nejraději rozběhla pryč, ale věděla jsem, že by to nebylo to nejlepší, co můžu udělat, a tak jsem pokračovala v klidné chůzi. Zaslechla jsem přitom Naruta, který, nejspíš Sasukemu říkal, jak se nemůže dočkat toho, až se konečně zastaví v Ichiraku na pořádnou porci rámenu. Sama jsem nad tím jen zlehka zavrtěla hlavou. Nějaké věci se očividně nezmění.


Jako celá skupina jsme se zastavili až za bránou Konohy, kde měli nejspíš dojít k našemu rozdělení. Přeci jen my, jsme svou část splnili. Dopravili jsme Sasukeho spolu s jeho týmem zpátky do Konohy v pořádku.
"Sakuro, Naruto, Kaito…" oslovil nás Kakashi a všechny nás sjel pohledem, "můžete jít, ostatní půjdeme za Hokage," oznámil. K tomuhle jsem neměla jakékoliv námitky a s mírným přikývnutím jsem vykročila vpřed, abych tedy mohla jít domů. Zastavil mě ovšem ještě Kaitův hlas, který na mě volal, abych počkala. Otočila jsem se, abych se podívala, kde je. V ten moment jsem se ovšem překvapeně zarazila, když jsem si všimla Sasukeho doslova nenávistného pohledu, kterým probodával Kaita, kráčejícího mým směrem. Co to mělo znamenat? Problesklo mi okamžitě hlavou.
"Děje se něco?" vytrhl mě z přemýšlení opět Kaito. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, jednak abych mu odpověděla a jednak, abych to vyhnala z hlavy. Možná, že se mi to skutečně jen zdálo… ani bych se tomu nedivila potom všem.
"Ne, nic se neděje, půjdeme?" řekla jsem rychle. Chtěla jsem už jít a při nejlepší se dostat někam daleko.
"Jasně, doprovodím tě, máme kousek společnou cestu. Kde se potom sjedeme?" Zeptal se mě ihned, zatímco jsme společně vykročili do vesnice. "No, můžeme se sejít například u Ichiraku? Nebudeš tak muset pro mě zbytečně chodit… a máme to tak nějak napůl cesty," zauvažovala jsem a podívala jsem se na něj, jestli souhlasí. Chvíli vypadal, jakoby snad měl lepší nápad, ale nakonec ho očividně nesdělil, a tak jsem z toho usoudila, že nakonec přeci jen souhlasí.
"Dobře, tak se tam za pár minut uvidíme," rozhodl, když jsme pomalu dorazili k místu, kde se naše cesty měly rozdělit.
"Měj se," řekla jsem mu ještě, než jsem se sama vydala uličkou rovně zatímco Kaito zahnul doprava.
Cestou domů jsem se snažila myslet na cokoliv jiného než právě na mou předchozí misi a na to koho jsem tam po letech zase potkala. Bylo mi jasné, že kdyby se to doneslo až k mým rodičům, tak by to rozhodně nedopadlo dobře. Otřásla jsem se už jen při představě, když by se se mnou snažili o tom mluvit… bylo tomu tak totiž i předtím, chápala jsem, že mi chtěli pomoct, ale způsob jakým to dělali, mi byl nepříjemný.
Pomalu jsem se zastavila před naším domem a nadechla jsem se. Uklidni se, Sakuro, jsou to tvoji rodiče a ať už to ví nebo ne, ty se musíš snažit být naprosto normální, jak jen to jde. Nesmí se to opakovat. Už ne. Řekla jsem si v duchu, než jsem vylovila klíče a vešla jsem dovnitř.
"Jsem doma," oznámila jsem. Na moment jsem zůstala v tichosti stát, ale nic jsem neslyšela. Rodiče nejspíš nebyli doma. Zula jsem si tedy boty a vyšla jsem rovnou k sobě do pokoje, kde jsem odložila svůj batoh a namířila jsem si to rovnou do koupelny, kde mě čekala hezky dlouhá sprcha a hlavně čisté oblečení, do kterého jsem se nasoukala po vykonání potřebné hygieny. Mé další kroky vedly do kuchyně, kde jsem se natáhla pro papír s tužkou a napsala jsem v rychlosti vzkaz, že jsem již doma a že budu doma kolem poledne. Nechtěla jsem totiž, aby mě zbytečně sháněli, a tak jsem papírek umístila na stůl, kde ho půjde dobře vidět, a odešla jsem do předsíně, kde jsem se zase obula. Věděla jsem, že Kaito by na mě počkal a že jsem nemusel spěchat, ale z nějakého důvodu jsem se tam moc dlouho zdržovat nechtěla. Cítila jsem, že jakmile se, třeba jen na moment, zastavím, tak začnu přemýšlet a to jsem si nemohla dovolit. Rychlým krokem jsem tedy vyrazila z domu, a aniž bych vnímala, kudy jdu, tak jsem šla rovnou k Ichiraku.
Od domu, ve kterém jsem žila, bylo několik cest, kudy jsem se tam mohla dostat, ale ve spěchu jsem si nevybrala zrovna tu nejlepší. A to, že jsem si zvolila tu, která je jen kousek od sídla Hokage jsem si uvědomila, až když jsem slyšela moc dobře známí hlas. Naruto. Problesklo mi hlavou, když jsem ten hlas identifikovala. Automaticky jsem se zastavila a to, co jsem udělala dál, bylo hrozně dětinské. Začala jsem se zběsile rozhlížet kolem sebe a následně jsem rychle zapadla do jednoho obchodu s keramickými hrníčky jen proto, abych ho nemusela potkat. Naruto mi samozřejmě vůbec nevadil, ale bylo mi jasné, že nebude sám. Moje tušení se potvrdilo, když se zpoza rohu objevil blonďatý chlapec spolu se Sasukem a ostatními z jeho týmu. To, co jsem ovšem skrz výkladní skříň viděla, mě dokonale zaskočilo. Netušila jsem, jestli mě třeba nešálí zrak, anebo jestli snad nezačínám bláznit. Zalapala jsem po dechu jako bych snad měla problém s tím se nadechnout. Při pohledu na Sasukeho, na kterého se věšela ta červenovlasá dívka mě bodlo u srdce. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, a tak jsem se přichytila rámu dveří, abych neupadla. Volnou rukou jsem zlehka sevřela látku v oblasti srdce.

Proč? Proč to sakra tak bolí? Proč? Proč se neustále starám? Proč nedokážu zapomenout? Jak je možné, že přesto všechno, co mi udělal jsem stále schopná k němu něco cítit? Až v téhle chvíli mi jasně došla jedna věc… nedokážu to. Nedokážu se zbavit lásky, kterou k němu stále někde hluboko uvnitř cítím… nedokážu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 16. září 2016 v 20:44 | Reagovat

Supr, moc se těším na další díly!! :) Nejlepší povídka, kterou právě čtu! ;)

2 Mayu Uchiha Mayu Uchiha | 17. září 2016 v 10:29 | Reagovat

Uza to dostalo i mě

3 Dee & Hikari Dee & Hikari | Web | 18. září 2016 v 12:52 | Reagovat

Krásně napsaný díl! ^^

----------
Ahoj, jinak bychom tě rády pozvaly na náš YAOI/JURI povídkový blog! ^^ http://yaoiii-povidky.blog.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama