Will I find my way back to you? 4. kapitola

29. srpna 2016 v 23:25 | Masumi-san a Mayu Uchiha |  Will I find my way back to you?

Tak opět tu pro vás mám kapitolu povídky, kterou píšu sama:) v dnešním dílě se trochu blíže podíváme na chvíli, kterou všechno Sakuřino trápení začalo... je to psáno kurzívou:) Doufám, že se vám bude i dnešní díl líbit a pro pokačování si učitě pište do komentářů:)


Oblohu pročísl další blesk a netrvalo ani minutu, když se ozval doprovodný hrom. Takovéto počasí nebylo poslední dobou nic neobvyklého, a tak by se dalo říci, že jsem na něj již zvyklá, ale i tak jsem sebou při každém dalším hromu mírně trhla. Celou dobu jsem totiž seděla u ohně, hluboce ponořená do svých myšlenek, a tohle byl jediný zvuk, který mě z mého tranzu dokázal alespoň částečně dostat.
"Nejspíš jsem se předtím trochu unáhlil..." zašeptal Kaito směrem ke mně. Pomalu jsem k němu natočila hlavu, chápala jsem o čem mluvil, a tak jsem mírně přikývla. Sama jsem doufala, že nakonec pršet přestane... a na chvilku to tam skutečně vypadalo, že pršet přestane, ale bohužel tohle nejspíš byla jen další hra matky přírody.
"Zatím to vypadá, že budeme... že tu budeme muset přespat," šeptla jsem. Sama jsem byla překvapená, jak znepokojeně můj hlas zní. Mnohem raději bych byla kdybych mohla být už doma, vzít si trochu něčeho sladkého zalést s tím do postele a tam se v tichosti užírat... nebo možná ještě lépe jít rovnou do nemocnice, kde bych se zavalila prací a nemusela bych myslet na Sasukeho. Nyní pro mě bylo ovšem téměř nepředstavitelné, že bych ho dokázala vytěsnit z hlavy úplně. Sasuke totiž seděl jen kousíček ode mě... možná, že se na mě nedíval, ale i tak jsem se cítila hrozně nervózně. Nechtěla jsem na sebe zbytečně poutat nechtěnou pozornost, ale měla jsem pocit, že s každým pohybem, i třeba nepatrným jako je zastrčení si pramínek vlasů za ucho, na sebe až příliš upozorňuji. Byl to sice jen pocit... ale měla jsem za to, že jeho pohled se čas od času upře mým směrem. Možná že z neznámého důvodu, ale i tak... v tu chvíli mi to přišlo velmi zvláštní hlavně kvůli tomu, že tak nějak očekávala, že ji bude úplně ignorovat, a nebude si jí nijak všímat. Přeci jen když se naposledy viděli, tak nedal najevo, že by měl zájem s ní udržovat jakýkoliv jiný kontakt.
"Uklidni se," zazněl mi povědomí hlas těsně u ucha. Trochu jsem sebou trhla, protože jsem opět přestala vnímat, co se děje kolem mě. V duchu jsem si napočítala do deseti abych potlačila prvnotní instinkt k tomu abych ho praštila.
"Jsem naprosto klidná" odpověděla jsem Kaitovi. Nevěděla jsem jestli o tom přesvědčuji jeho, nebo sebe, ale hlavní pro mě bylo, aby se mi podařilo tomu uvěřit.
"Jen... jen si tak nějak říkám, že bych byla už raději v Konoze, mám ještě spoustu práce a-" přerušil mě.
"Tohle je taky součást tvé práce... vím, že je pro tebe práce v nemocnic důležitá, ale to neznamená, že..." na chvilku se odmlčel a poté pokračoval, tentokrát ovšem o poznání tišeji. "to neznamená, že musíš do tohohle všeho zase spadnout. Nemusíš si přede mnou na nic hrát, vidím to na tobě. Nechci, aby to dopadlo tak jako předtím takže... takže si myslím, že bude nejlepší, když se nezačneš opět zavalovat prací... musíš se naučit žít, Saky... ne se neustále schovávat," zašeptal a následně se ode mě trochu odtáhl. Postupně jsem si v hlavě znova a znova přehrávala jednotlivá slova, co mi řekl. Význam mi to ovšem začalo dávat až po chvíli. Celou tu dobu jsem se soustředila pouze na to, jak přežít. Moc dobře jsem věděla, že každý další den bude ve směs to samé... práce, práce a zase práce. Jenže možná, že to skutečně nebyl způsob, jak bych měla žít.. mžoná, že bych měla trochu zvolnit a pokusit se naučit se žít s tím, že člověk, kterého jsem milovala již od dětství mě jednoduše odkopnul... postavil mezi námi zeď, kterou již nikdy nebudu schopná překonat.
"Budu v pořádku," ujistila jsem ho, snažila jsem se, aby to znělo přesvědčivě, ale i tak jsem věděla, že o mých slovech bude pochybovat. "Promiň já... jen... jen si myslím, že....um." zmlkla jsem. Netušila jsem, co přesně sem se právě snažila říct, a tak jsem si to nejdřív musela srovnat v hlavě aby to mě samotné začalo dávat smysl. "Jen si to všechno potřebuju pořádně urovnat... abych věděla na čem jsem," šeptla jsem. Byla to pravda. Budu si tohle všechno muset znova probrat, protože přeci jen... Moc dobře jsem si nyní všímala, jak se mnou tohle setkání zamávalo, ale nechtěla jsem, aby se z toho stala jakási záležitost, která se bude opakovat každý den. Než mi na tohle stihl Kaito nějak odpovědět, tak si naši pozornost k sobě přilákal Kakashi, který si hlasitě odkašlal, aby nám mohl něco říct.
"Nejspíš bude lepší, když na cestu vyrazíme až zítra brzy ráno, pršet stále nepřestává a tohle území nepatří k těm nebezpečným... i přesto budeme držet hlídky. Já si ji vezmu jako první, budeme se střídat po čtyřech hodinách," oznámil nám načež mnoho z nás přikývlo, jen Naruto nesouhlasně zamručel. Nejspíš se už těšil na to, jak si opět zajde do Ichiraku na svůj oblíbený vepřový rámen.
"Půjdu si trochu odpočinout..." řekla jsem po chvíli. Viděla jsem, že po Kakashiho slovech jsem nebyla jediná, kdo se rozhodl, že se na několik hodin prospí. Nový členové Sasukeho týmu, se posunuli ke stěně, nedivila jsem se, museli být po té cestě hodně unavení. Já sama jsem se posunula trochu víc dozadu, kde sice oheň tolik nehřál, ale alespoň jsem měla více klidu. Vyndala jsem si z batohu deku, do které jsem se zlehka zabalila, aby mi nebyla zima. Zavřela jsem oči, ale spánek, který bych tolik uvítala se ne a ne dostavit. Snažila jsem se alespoň soustředit na cokoliv jiného než právě na své problémy což ovšem nebylo tak jednoduché. Netrvalo dlouho a brzy jsem začala opět přemýšlet nad svou nynější situací, která znamenala přemýšlet nad tím. Automaticky jsem se trochu víc stočila do klubíčka a otočila jsem se zády k ostatním. Měla jsem to neustále před očima... jeho výraz ve tváři, když mi říkal všechny ty věci, které jsem nechtěla slyšet... věci, kterých jsem se tolik bála, protože znamenaly konec mého štěstí se Sasukem.
Vytoužený spánek se ke mně dostal až po několika minutách... doufala jsem, že si při něm alespoň trochu odpočinu a na chvíli snad zapomenu, ale bohužel se stal právě opak. Ve spánku se mi totiž v mysli postupně vynořily ty nejhorší okamžiky z minulosti... a ta pro mě zatím zcela nejhorší zůstala. Živě se mi před očima vynořila ta noc, kdy to všechno skončilo a zároveň začalo... můj život tu noc skončil a mé utrpení začalo... a k tomu všemu stačil jeden jediný člověk a pár obyčejných slov.


Stalo se to v noci. Měla jsem zrovna noční službu v nemocnici, která mi měla končit až někdy nad ránem. K mému překvapení za mnou toho večera přišla moje kamarádka Ino jestli bych si s ní nemohla vyměnit službu, že by potřebovala abych za ni vzala tu od rána zatímco ona by to za mě mohla nyní dosloužit. V tu chvíli jsem se jí na moc neptala, stačilo mi vysvětlení, že má již nějaké své plány. Sama jsem byla ráda, že mi to navrhla alespoň takhle a já se tak budu moct alespoň trochu vyspat. Kdyby s tí totiž přišla až ráno, tak bych to odsloužila jen s křížkem pofunusem.
Pomalu jsem jí tedy sdělila nejdůležitější informace a následně jsem se pomalu vydala ven z nemocnice. Na moment jsem se zastavila před hlavními dveřmi, kde jsem svůj pohled upřela na oblohu, která byla poseta nespočetným množstvím malých, záživých bodů. Bylo teplo, a tak jsem si mohla dovolit nepospíchat a v klidu si vychutnávat ten výhled. Najednou mi přejel mráz po zádech. Ucítila jsem na svém krku závan teplého vzduchu. Prudce jsem se otočila, připravená se ihned bránit, ale to mě za obě ruce někdo chytil abych nemohla nic udělat. Vzhlédla jsem a překvapeně jsem vydechla, když jsem pohlédla do těch temných, onyových očí, které jsem tolik milovala.
"Sasuke-kun," vydechla jsem překvapeně. Nebylo to poprvé, co mě Sasuke po služě vyzvedával, ale přeci jen... o tom, že bych dnes měla končit dřív nevěděl. "Co...co tady děláš?" špitla jsem tiše. Na rtech se mi ovšem objevil úsměv abych mu dala najevo, že ho ráda vidím. Popošla jsem k němu o krok blíž, jemně jsem se mu vymanila ze sevření a obejmula jsem ho. Jeho napjatý postoj se ovšem nezměnil... cítila jsem z něj, že se něco stalo a to mi dělalo starosti. Nakonec jsem se trochu odtáhla abych mu viděla do obličeje. Viděla jsem, jak mě pozoruje... tentokrát jsem ovšem nedokázala rozeznat, co se děje. Jakobych najednou ztratila schopnost v něm číst.
"pojď se mnou, potřebuju si s tebou promluvit," řekl čímž přerušil ticho mezi námi a odtáhl se ode mě. Pomalu sešel po schodech a pod nimi se otočil, "chvilku to tu bez tebe vydrží..." řekl, i když bylo vidět, že očividně čeká na nějaké potvrzení. Zůstala jsem na něj chvilku jen vykolejeně hledět. Nevěděla jsem, co to do něj vjelo, že se najednou chová tak chladně, ale bylo mi jasné, že je to něco hodně důležitého.
"Um... služba už mi stejně skončila, Ino mě přišla vystřídat. Chtěla... chtěla abych za ni vzala ranní směnu" řekla jsem, aby si nemusel dělat srandu s tím, že bych mohla mít nějaké problémy. Pomalu jsem tedy sešla za ním a následovala jsem ho ven z areálu nemocnice.
Šla jsem těsně po jeho boku a mlčky jsem na něj koukala. Vždycky mi stačilo se na něj jen takhle koukat z profilu... Notnou chvíli jsem váhala jestli bych se ho měla nebo neměla začít dál vyptávat. Jediné co mi v tom bránilo byl výraz v jeho tváři. Ledově chladný stejně jako jeho postoj. Zdál se být tak neskutečně odtažitý... Věděla jsem, že tohle je přesně to jeho já, které ukazuje všem okolo, ale už dlouho dobu se nestalo, aby se takhle choval, když jsme byli sami jen my dva. Právě kvůli tomuhle jsem se rozhodla, že raději mlčky půjdu dál aniž bych se ho snažila nějakým způsobem provokovat.
Spolu se Sasukem jsme pomalu mířili ven z Konohy. Po chvíli se zastavil u jedné z kamených laviček na kraji cesty a posadil se na ni. Napodobila jsem ho a pootočila jsem k němu hlavu. Rukama se opíral o lavičku a bylo vidět, že nad něčím přemýšlí. Čím dál tím víc mě to začínalo trápit. Natáhla jem ruku a zlehka jsem ji položila na tu jeho, kterou jsem měla u sebe a pousmála jsem se na něj, doufajíc, že tím alespoň odlehčím atmosféru. Způsob jakým se na mě následně podíval mě z tohohle ovšem okamžitě vyvedl. Vteřinu na to, co jsem svou ruku položila na tu jeho ke mně otočil hlavu, jeho výraz mi nic neříkal, ale jeho pohled byl plný bolesti... nechápala jsem to do chvíle než promluvil.
"Odcházím," zamrazilo mě, když jsem to slyšela. Na jazyk se mi nahrnulo tolik otázek, ale netušila jsem, kterou mu položit jako první. "z Konohy... mám misi," dodal. Úlevně jsem vydechla, moc dobře jsem věděla, že Sasukeho vztah k vesnici není nejlepší kvůli tomu, co se zde stalo jeho rodině... Věděla jsem, žejediný důvod proč zde zůstával jsem byla právě já.
"Misi?" zopakovala jsem po chvíli ticha, "no... to je dobře ne?" zeptala jsem se jej trochu váhavě, nechápala jsem proč na to reaguje takhle zvláštně... vždycky byl rád, když mohl něco dělat. "Je to... dlouhá mise?" Zeptala jsem se poté. Přikývl. Pohledem jsem na moment uhnula před sebe, nenáviděla jsem doby, kdy byl on na misi a já nemohla být s ním, i když se to tak často nestávalo.
"Rán zajdu za Tsunade-sama a... a poprosím ji abych mohla jít s tebou. Lékářský ninja se hodí vždy... obzvlášť, když je to dlouhá mise... a potom bychom alespoň mohli být spolu a..." zarazila jsem se, když jsem viděla jeho výraz. Prudce se zvednul z lavičky až mě to samotnou překvapilo. Otevřela jsem pusu abyhc se ozvala, ale on mě předběhl.
"žádné my už není, Sakuro," Řekl chladně... jeho slova mne bolela jakoby mne snad pořezal nožem. Zalapala jsem po dechu a zavrtěla jsem hlavou,
"O čem to mluvíš, Sasuke-kun? Co se stalo? Je to přeci jen mise... zvládneme to... uvidíš," začala jsem ho ujišťovat a taktéž jse se zvedla. Popošla jsem k němu a ruku jsem mu zlehka položila na rameno. Trhl sebou čímž mou ruku ze svého ramena shodil.
"Nechápeš to," vydechl, "Myslel jsem si, že... že by to mohlo fungovat. Myslel jsem si, že když si k někomu pokusím vytvořit citové pouto, tak mi bude lépe, ale... není tomu tak. Už mě tohle všechno unavuje." Nechápala jsem. Netušila jsem odkud tyhle slova bere. Vždycky jsem si myslela, že je se mnou šťastný, ale teď?
"Co to říkáš?" hlesla jsem nechápavě. "Nesnaž se mi namluvit, že tohle všechno... že si to předstíral, znám tě, Sasuke... tohle všechno nemola být jen nějaká přetvářka... nemohla." Špitla jsem. Na konci se mi zlomil hlas a já měla co dělat, aby se mi do očí nezačaly hrnout slzy.
"Nic jsem za ty roky nedokázal... byl jsem tady, v Konoze... plnil mise, ale nezlepšil jsem se. Na rozdíl od ostatních... tohle není život který bych chtěl... Zkusili jsme to a nevyšlo to" Trhl rameny jakoby snad šlo o nějakou úplně obyčejnou záležitost. Až z těchhle slov mi to pomalu začínalo docházet... tentokrát už jsem to nedokážela zadržet a cítila jsem, jak se mi oči pomalu plní slzami.
"Ty... ty... se... se chceš r-rozejít?" Hlesla jsem nevěřícně. Ticho. Nic mi na to neřekl. Z jeho mlčení jsem ovšem pochopila, že mám pravdu. Chytla jsem ho za paži a prudce jsem s ním trhla, aby se otočil čelem ke mně a já na něj viděla
"Bude to tak nejlepší" odpověděl mi bez známky jakýchkoliv emocí ať už v hlase, a nebo ve výrazu.
"Ne... ne... tomuhle nevěřím," zavrtěla jsem nad tím hlavou tak prudce až se mi několik pramínků dostalo do obličeje. "Vždyť... byli jsme šťastní... já... ty... viděla jsem to..." hlesla jsem. Na jeho tváři se objevil úšklebek.
"Nejsem jako ty... nemůžu si celou tu dobu jen něco nalhávat... měla by ses probudit do reality," doporučil mi. Měla jsem pocit jakoby mi něčí neviditelná ruka sevřela srdce. Zalapala jsem po dechu a jednu ruku jsem si přesunula na místo, kde mi bilo srdce. Bolelo to. Hrozně moc.
"Nemiloval jsem tě... myslím, že jsme oba chtěli uvěřit tomu, že by to snad mohlo nějakým způsobem fungovat, ale... my dva... tohle nikdy nebude fungovat. Bude lepší, když s tím smíříš," řekl mi chladně. Každé další slovo bylo jako bodnutí nožem. Měla jsem pocit, že to nedokážu vydržet... že se tam sesypu jako domeček z karet, do kterého foukne větřík.
"Tomuhle nevěřím... já... proč... proč tohle? Celou tu dobu... to si mi jenom lhal?" Podívala jsem se na něj se slzami v očích. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že někdo koho jsem tolik milovala... se na mě nyní takhle dívá. Očima, kterýma se na mě kdysi díval s láskou se na mě nyní díval jakobych pro něj byla cizí. Jakobych snad vůbec nic neznamenala... ani pro něj a ani pro nikoho jiného.
"Sakuro," syknul. Chytil mě za ramena, "věř mi, že tohle je laskavost. Nebudeme to zbytečně protahovat," řekl načež mě pustil. Neustála jsem to a svezla jsem se na podlahu. Volnou rukou jsem si přikryla ústa a sklopila jsem hlavu k zemi. Měla jsem se sebou co dělat abych nezačala brečet... moc dobře jsem ale věděla, že je jen otázkou času než to nebudu schopná vydržet. Po chvíli jsem pohled zvedla, viděla jsem, jak se ke mně Sasuke otáčí zády a pomalu odchází. Notnou chvíli jsem nebyla schopná nic dělat, cítila jsem, jak mi po tvářích začínají stékat slzy. Snažila jsem se udusit vzlyky pomocí ruky, slzy mi pomalu začaly kapat na cestu přede mnou. Najednou jsem jasně cítila strach.... strach, že ho nakonec skutečně ztratím. Přepadla jsem se na všechny čtyři a roztřeseně jsem se začala zvedat na nohy. Trvalo mi to neskutečně dlouho, ale nakonec jsem se postavila na nohy a rozběhla jsem se směrem kterým Sasuke odešel. Nevěděla jsem jestli už rovnou šel na tu misi, a nebo ještě ne, ale tušila jsem, že když ho teď nechám odejít, tak ho už neuvidím.
K mé vlastní smůle jsem ovšem téměř pořád vrávorala, nebyla jsem schopná běžet rovně a díky slzám jsem ani pořádně neviděla na cestu. Nepočítala jsem kolikrát jsem spadla, pokaždé jsem se, ale zvedla a běžela dál.
"Sasuke!" křičela jsem co nejvíc hlasitě, aby mě určitě nepřeslechl. Pomalu jsem začínala ztrácet naději, že ho ještě stihnu. Hřbetem ruky jsem si rychle setřela slzy abych trochu viděla na cestu... právě tehdy jsem ho spatřila. Stál tam na kousku, který byl osvětlen měsíčním světlem zády ke mně. Fakt, že běžím rychle jsem si uvědomila až těsně před ním. Nedokázala jsem to ubrzdit, a tak jsem je roztáhla ruce a pevně jsem ho zezadu obejmula. Bylo to poslední zoufalé gesto, ale... nedokázala jsem se jen tak zdát někoho pro koho bych byla schopná i zemřít. Být bez něj pro mě bylo ovšem něco mnohem horšího.
"prosím neodcházej," špitla jsem tiše a zabořila jsem si obličej do jeho trika, do kterého se okamžitě začaly vsakovat mé slzy, které ne a ne přestat téct. Cítila sem, jak se mu hruď pomalu zvedá... mezi vzlyky jsem dokonce dokázala slyšet, jak mu bilo srdce. Snažila jsem se ho držet co nejpevněji, aby mi nemohl jen tak utéct, ale... věděla jsem, že ho budu muset nechat jít. Cítila jsem, jak se ode mě trochu odtahuje a otáčí se čelem ke mně. Kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem, aby odešel... neuměla jsem si představit, že ho už neuvidím. Ucítila jsem letmý dotek, jak mi pomalu zvedal hlavu abych se na něj podívala. Nechápala jsem. Uslzenýma očima jsem naposledy pohlédla do jeho temných onyxů předtím než se v nich objevil sharingan... "sbohem"


Poslední slovo, které jsem od něj slyšela před jeho odchodem mi v uších rezonovalo ještě několik vteřin než jsem se prudce zvedla do sedu. Až teď jsem si uvědomila, že jsem celá zpocená, dýchání mám zrychlené. Pomalu jsem zvedla jednu ruku abych si otřela pot z čela... přitom jsem si uvědomila, že pláču. Tváře jsem měla vlhké a bylo mi jasné, že musím mít i zarudlé oči. Několika rychlými pohyby jsem se pokusila dát se trochu do pořádku. Modlila jsem se, aby mě nikdo neviděl... V místnosti ovšem bylo hrobové ticho. Pomalu jsem pootočila hlavu směrem k ohni, který nejspíš stále udržoval ten, kdo mě zrovna hlídku. Naštěstí pro mě ovšem kolem všichni spali, a tak bylo nemožné, aby si někdo všimnul mého nynějšího rozpoložení a hlavně slz, které mi stále neokontrolovatelně stékaly po tvářích dolů. Nevěděla jsem, co mám teď dělat. Spánek už pro mě nepřipadal vúvahu, protože i když jsem se stále cítila poměrně vyčerpaná, tak jsem nechtěla riskovat, že budu mít nějakou další noční můru. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu vystřídat osobu, která má nyní hlídku. Takhle totiž můžu být alespoň z části užitečná. Pokusila jsem se tedy co netišeji zvednou a pomalu jsem vyrazila k výhodu z místnosti... hlavou mi ovšem stále vrtalo to, co se mi nyní zdálo. Proč zrovna tenhle zážitek? Opravdu mě má minulost musí honit i ve spánku? Netušila jsem... v té chvíli jsem si ovšem nepřála nic jiného než zapomenout... zapomenout na to všechno, co se stalo.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 30. srpna 2016 v 7:54 | Reagovat

Skvělé, rychle další díl!!! :)

2 Anetka Anetka | 30. srpna 2016 v 11:34 | Reagovat

Skvělá povídka!! :) Nemůžu se dočkat dalšího dílu ;)

3 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 3. září 2016 v 11:39 | Reagovat

Kdy bude další díl? :) Moc se těším ;)

4 Masumi-san Masumi-san | Web | 6. září 2016 v 21:41 | Reagovat

[3]: Do pátku by měl být, uvidím, jak se mi to všechno podaří skloubit se školou, pokusím se co nejdřív:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama