Will I find my way back to you? 3. kapitola

16. srpna 2016 v 23:57 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?


Dnes pro vás mám nový díl povídky, kterou píši sama za sebe:) Vím, že výdej těchto povídek není tak častý jako těch spluautorských, ale pokud byste je chtěli víc, tak stačí napsat:) Prozatím doufám, že se vám bude líbit další kapitola, ve kterém konečně dojde k setkání Sasukeho a Sakury...


Cesta, kterou jsme měli před sebou ubíhala až překvapivě rychle. Jindy se všechno neskutečně vleklo, ale teď jsme měli za sebou již téměř celou cestu a já měla pocit, že uběhlo zatím pouze několik krátkých minut. Pravdou bylo, že jsme na cestě byli již několik hodin... nikdo z nás ovšem nevypadal, že by si chtěl dát přestávku a já nechtěla být jediná, kdo bude zdržovat, i když bych nyní za několik minut navíc zabíjela. Moc dobře jsem totiž věděla co na konci téhle cesty čeká... děsilo mě to. Děsil mě fakt, že ho mám znovu vidět... být s ním, možná i mluvit. Ještě před několika dny bych možná tvrdila, že to dokážu... že jsem na něj zapomněla a že jsem dostatečně silná, ale teď? Připadala jsem si jako vystrašená holčička. Navíc... i když jsem si snažila namluvit, že ho již nikdy nechci vidět, tak... chtěla jsem. Tedy alespoň moje část. Někde uvnitř mě jsem cítila jakousi... touhu ho znovu vidět. Vidět, jak se změnil... jestli se vůbec změnil, co celé ty roky dělal a jeslti je v pořádku. Nejraději bych zjistila odpověď na tu, pro mě nejdůležitější, otázku... proč?
"Jsme téměř na místě," ozval se hlas našeho senseie, který běžel jako první s Narutem v těsném závěsu. Na sucho jsem polkla a mírně jsem přikývla na znamení, že rozumím. Cítila jsem na sobě Kaitům pohled, ale neotočila jsem se. Věděla jsem, že by na mě všechno poznal a to jsem si nemohla dovolit. Ne teď. Svou pozornost jsem raději upnula na cestu před sebou. Pohledem jsem zkoumala každou větvičku... všechno pro mě v tu chvíli bylo lepší než přemýšlet nad ním. Pozornost, kterou jsem věnovala svému okolí se ovšem nejspíš vyplatila... během několika následujících vteřin jsem si všimla Kakashiho, jak zvedl ruku čímž nám naznačoval abychom zastavili. Původně jsem si myslela, že jsme již na místě, když mě z omylu vyvedla ohlušující rána. Prudce jsem se otočila za místem odkud to bylo slyšet a jednou rukou jsem automaticky sjela ke svému kunaii připravená ho použít. Na první pohled se ovšem nezdálo, že by někdo útočil na nás...právě naopak.
"Sasuke" vydechla jsem tiše. V krku se mi utvořil knedlík, když se mi dalo všechno dohromady. Jsme témeř na místě... přesně tohle nám Kakashi před chvíli řekl... mohlo by to snad znamenat, že někdo zaútočil na Sasukeho a na jeho tým.
"Jdeme," z přemýšlení mě vytrhl až Kakashiho hlas a já se bez váhání vrhnula dál po cestě směrem k místu výbuchu. Soudě podle výrazů ostatním jsem tušila, že ani oni nemají nejmenší tušení, co mohlo být zdrojem toho zvuku, ale všichni jsme v tu chvíli cítili společnou věc... strach. Ať už o Sasukeho a jeho tým, a nebo o to, že informace, které nesli padly do rukou nepřátelům... pořád to byla stejná emoce. Sama jsem Sasukeho několkrát proklínala za to, co mi udělal... nechtěla jsem jej už nikdy vidět, ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych chtěla, aby se mu snad něco stalo. Bylo zvláštní kolik emocí ve mně vyvoval jeden jediný výbuch... přesně od toho momentu jsem si byla jistá, že jsem se ještě své minulosti nezbavila... alespoň ne úplně.
Naše rychlé kroky nás velmi brzy dostaly k místu, kde předtím něco vybuchlo. Nebylo možné rozeznat, co přesně tam bylo předtím, protože v zemi byla obrovská díra jakoby snad někdo vyhodil do povětří celý dům. Následovala jsem Kakashiho a zbytke týmu dolů, kde ovšem kromě kamení nebylo vůbec nic, co by nám mohlo nějak pomoct... Nervózně jsem těkala očima z jednoho místa na druhé, jak jsem se marně snažila najít jakékoliv známky potom, že by zde snad proběhl nějaký boj.
"Sasuke!" Narutův radostný výkřik jsem rozpoznala až moc dobře. V tu chvíli jsem strnula na místa a jen pomaloučku jsem otáčela hlavu dozadu... spolu se zbytkem těla a pohledem upřeným na zem jsem nakonec stanula čelem k jednomu z okrajů místa výbuchu. Jen pomalu jsem pohled zvedala nahoru. Mé oči na moment oslepilo jasné světlo slunce, protože jsem se podívala přímo proti němu. Musela jsem trochu přimhouřit oči a uhnout pohledem na stranu, kde jsem jej spatřila... přísahala bych, že v ten moment mé srdce vynechalo několik úderů. Byl tak krásný... stál nehnutě na kraji jako socha vytesaná z mramoru. Jen jeho tmavé vlasy zlehka vlály ve větru... výraz v jeho tváři byl nečitelný jako vždy. Sama jsem si uvědomila, že jsem již dávno ztratila možnost v něm číst... Zvuky kolem sebe jsem vnímala jen zkresleně jako nějaké šumění. Pohled jsem zvedla ještě o trochu nahoru a konečně... konečně jsem po těch letech mohla zase nahlédnout do jeho temných onyxových očí, které se k mému překvapení upíraly na mne. V tu chvíli jsem měla pocit, že se snad utopím. Jeho oči byly jako magnety, které mě čím dál tím více vtahovaly a já měla pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama... a najednou bylo všechno pryč. Uhnul pohledem pryč ode mě a já tak byla volná. Najednou jakoby to na mě všechno dolehlo... všechny emoce, které jsem celou tu dobu potlačovala... všechna ta bolest, kterou mi způsobil... měla jsem pocit, že mě to snad roztrhne. Bolelo to. Přímo v místě, kde mi tlouklo srdce. Roztřeseně jsem zvedla jednu ruku a sevřela jsem látku svého trika v místě, kde mé srdce zběsile tlouklo. Pevně jsem stiskla zuby k sobě a kousla jsem se do rtu. Věděla jsem, že se nesmím nechat ovládnout svými emocemi... ne teď, když je kolem mne spousta lidí...spousta všímavých lidí a někteří z nich dokonce čekají na to, co udělám. S vynaložením velké síly jsem se napřímila a zhluboka sem se nadechla. Již předtím jsem se rozhodla, že mu nedovolím, aby mě znova viděl zlomenou, smutnou a ztrápenou. Byla jsem ochotná tohle dodržet i za cenu toho, že tohle je poslední společná mise.
"Co se tady stalo?" Rozpoznala jsem Kakashiho hlas a tázavě jsem se za ním otočila. Všimla jsem si, že zatímco já se snažila vší silou nebrečet, tak Sasuke mezitím sešel dolů spolu se třemi dalšími lidmi, kteří nejspíš tvořili jeho tým přesně tak, jak nám řekla Tsunade-sama.
"Napadlo nás několik ninjů, nic zvláštního," odpověděl mu svým sametovým hlasem, ve kterém nebylo znát, že by ho to snad nějak překvapilo, a nebo dokonce znepokojilo. Po všech těch letech mimo vesnici to pro něj nejspíš musela být jen rutinní záležitost.
"Už nebudou dělat problémy..." ozval se další, pro mě zatím neznámý hlas. Pohled jsem přesunula na bělovlasého kluka, který stál vedle Sasukeho s velkým mečem v ruce a úsměvem na tváři.
"Dobrá, měli bychom se vydat do vesnice pokud možno co nejrychleji," usoudil Kakashi, i když jsem z jeho výrazu vyčetla, že nejspíš přemýšlí nad jinou variantou... a to se mi moc nepozdávalo. Sama jsem se těšila až budu zase v Konoze u sebe doma a nebudu se tak musel ohlížet na to jestli je Sasuke v mé blízkosti, a nebo ne.
"V pořádku?" ozval se za mnou tichý hlas mého kamaráda, pomalu jsem k němu otočíla hlavu. Věděla jsem, že nemusím nic říkat, protože můj pohled mluvil za vše. Kaito pomalu zvedl ruku a položil mi ji na rameno, které jemně stisknul. Netušila jsem jestli jej Tsunade přidělali na tuto misi záměrně, protože věděla, jak blízcí si jsme, ale každopádně jsem jí za to byla nyní vděčná. Kaito byl totiž ten, kterému jsem nemohla lhát... nedokázala jsem to, protože to vždy poznal. "Dýchej, bude to v pořádku, než se naděješ, tak budeme zase zpátky doma," snažila se mě uklidnit, ale jeho slova tentokrát neměla ten samý účinek jako obvykle. I tak jsem mírně přikývla, chtěla jsem tomu věřit, ale bylo to velmi obtížné... až příliš.
"Nic to není, je to v pořádku..." ujistila jsem ho pevně, i když se mi na konci zlomil hlas. Nemohla jsem se o tomhle dál bavit, a tak jsem raději pomalu vykročila směrem k ostatním, protože jsem věděla, že u nich se o tom bavit nebude a přesně to jsem potřebovala. Navíc jsem se chtěla soustředit na rozhovor, který nyní probíhal mezi Kakashim a Sasukem.
"Nemyslím si, že zdržovat se někde po cestě by byl dobrý nápad... už jen kvůli těm informacím, které máme..." promluvil tentokrát zrzek, který stál vedle jakési červenovlasé dívky, která se až podezřele vinula k Sasukemu. Při tom pohledu sem mírně stiskla ruku v pěst, protože mi nebylo příjemné je takhle vidět... že bych... žárlila? Ne. Pro sebe jsem si zavrtěla hlavou, byla jsem ráda, že jsem nyní ta poslední, které by věnovali pozornost, protože jinak by nade mnou museli jen nechápavě vrtět hlavou.
"Dobrá, měli bychom tedy vyrazit." Rozhodl nakonec Kakashi a mě se znatelně ulevilo. Neotálela jsem a rovnou jsem se čelem otočila k místu odkud jsme před chvilkou přišli. Nechala jsem Kakashiho, aby vyběhl jako první a čekala jsem než hned za ním vyběhne Naruto za Sasukem a jeho týmem. Spolu s Kaitem jse vyběhli jako poslední což se sice mohlo zdát strategicky nepraktické, ale já se takhle cítila úplně nejlíp.
"To počasí se mi nelíbí," zamumlal po několika minutách Kaito. Nejspíš se mě tak snažil přivést na zcela jiné myšlenky a soudě podle toho, že začal s počasím to vypadalo, že mu pomalu docházejí nápady. Nechtěla jsem ovše vypadat nevděčně, a tak jsem pohled na moment upřela nahoru. Měl pravdu. Nebe, které bylo ještě před chvílí poměrně čisté se sem tam nějakým tím mráčkem bylo nyní šedivé a ponuré. "Snad nezačne pršet," dodal. Přikývla jsem, ale význam těch slov jsem si uvědomila až po chvilce.
"Doufám, že to stihneme do Konohy," šeptla jsem, ale bylo bláhové si něco takového myslet. Do Konohy to byla ještě pořádná dálka a soudě podle tmavých mraků, kterým jsme běželi vstříc to nevypadalo, že by jsme se mohli špatnému počasí vyhnout.
"Nejsme z cukru... no tak... nebude to tak hrozné.. určitě ne," chlácholil mě, když si uvědomil, že mě tím opět přivedl na jisté myšlenky. Jeho snahu jsem chápala a byla jsem za ni vděčná, ale cítila jsem, že je poněkud zbytečná. Navíc... věděla jsem, že Sasukeho tým má za sebou dlouhou cestu a i když by to možná nepřiznal, tak pokračovat dál v nepříznivém počasí by nebylo dobré... ostatně pro nikoho z nich, i když je pravda, že obyčejný lehký déšť pro ně překážkou nebývá nikdy.


Netrvalo dlouho a skutečně přišlo na Kaitova slova. Z nebe se na zem začaly pomalu spouštět kapky deště. Zprvu to vypadalo, že se jedná jen o lehkou přeháňku, která brzy přestane, ale vzdálené zvuky hromů nás velmi brzy vyvedly omylu.
"Kousek odtud je zřícenina... můžeme se tam schovat než bude dobré zse pokračovat," křikl Kakashi naším směrem abychom ho všichni jasně slyšeli. Odpovědí mu bylo sborové zamručení na souhlas. Mě se ovšem při této zprávě sevřel žaludek. Na jeden den jsem toho měla tak akorát dost... Cítila jsem, že potřebuju být sama, ale takhle jednoduché to očividně mít nebudu. Bála jsem se, co bude pokud budeme nuceni někde zůstt delší dobu, protože... už jen pohled na něj mě bolel. Bolelo mě, že se dokáže tvářit jakoby nic... jakobych pro něj snad nikdy nic neznamenala. Jakoby všechno, co mi kdy řekl byly jen pouhé lži...tohle už jsem od něj jednou slyšela, ale nechtěla jsem tomu uvěřit... nemohla jsem. Mnohdy to totiž bylo to jediné, co mě udržovalo při životě...a zároveň i při smyslech. Nebyla jsem schopná si připustit, že by celý náš vztah byl jedna velká lež. Nešlo to.
"Sakuro," oslovil mě Kakashi čímž mě probral z mých myšlenek. Nechápavě jsem k němu natočila hlavu, když jsem si uvědomila, že jsme již dávno u oné zříceniny, kterou předtím zmiňoval. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila jsem, že jako jediná stojím venku na tom dešti, který znatelně zesílil. Sklopila jsem hlavu a pomalu jsem se rozešla ke vchodu dovnitř. Nebyla jsem si jistá, jak to tam bude vypadal, ale kupodivu to nebylo tak strašné.... část budovy byla sice úplně zřícená, ale zbylá část byla naštěstí relativně v pořádku... tedy alespoň dostatečně na to abychom tam mohli přečkat bouřku, která venku začala naplno řádit jen chvilku potom, co jsem i já zašla dovnitř. Kakashi mě dovedl až k ostatním, kde jsem zaujala místo vedle Kaita, který na mě již čekal. Cítila jem na sobě jeho starostlivý pohled, ale nebyla jsem schopná mu na to něco říct.
"Dobrá...teď když jsme tu všichni. Tohle místo dřív sloužilo jako jakýsi archiv... bohužel sai vidíte, že tomu tak již dlouho není. Nevím, jak dlouho tohle počasí vydrží, ale bude lepší, když prozatím zůstaneme zde. Měli bychom najít něco díky čemu bychom mohli rozdělat oheň," řekne Kakashi a sjel nás všechny pohledem. Pomalu jsem si pro sebe přikývla a ochotně jsem se rychle zvedla ještě dřív než stihl kdokoliv jiný zareagovat.
"půjdu se podívat jestli zde nezbyl nějaký nábytek," řekla jsem pohotově a rychle jsem vykročila z místnosti. Jakmile jsem na sobě přestala cítit pohledy ostatních, tak jsem se konečně svobodně nadechne a úlevně jsem vydechla. Byla jsem ráda, že mám chvilku jen pro sebe... a že mám hlavně něco na co bych se mohla soustředit. Najít totiž něco na podpal bylo klíčové k tomu abychom se mohli trochu ohřát, protože s takovou by se hodně z nás mohlo nachladit a to by bylo hodně nepříjemné.
Pomalými kroky jsem procházela nezřícenou část budovi, ale nic kromě prázdných chodeb mi do oka nepadlo. Prudce jsem se zastavila, když jsem uslyšela podivné zaskřípání... otočila jsem se, ale nikoho jsem za sebou neviděla. Na moment jsem přimhouřila oči do tmy, ale věděla jsem, že by se vědělo, kdyby tu byl někdo kromě nás, a tak jsem nad tím nakonec jen mávla rukou a vkročila jsem do další místnosti, která se hned na první pohled zdála být jako přesně to, co jsem hledala. Pod nohama jsem cítila vlhký papír, který musel navlhnout díky oknu, které bylo otevřené do kořán. Nebýt rozbitých okenních tabulek, tak bych h snad i zavřela ale nyní jsem se nad tím nepozastavovala. Rychle jsem raději přešla ke skříni abych zjistila jestli je suchá a jestli bude možné ji použít na oheň. Chtěla jsem to mít pokud možno co nejrychleji za sebou, protože v téhle místnosti šli hromy slyšet dost jasně... a každou chvíli místnost osvítil blesk. Nikdy jsem neměla bouřky zrovna v oblibě, a tak jsem se už viděla mezi ostatními někde, kdy bych to mohla ignorovat.
U skříně jsem se na moment zastavila a natáhne jsem k ní ruku. Zlehka jsem přejela po jedné z polic, ve které byly dřív nejspíš knihy. Cítila jsem, že dřevo je trochu vlhké, ale zdaleka ne tolik, aby to moc vadilo, a tak jsem soustředila chakru do své ruky, kterou jsem zatnula v pěst a začala jsem skříň lámat na kousky, abych je mohla lépe odnést a daly se lépe spálit. Jistým způsobem pro mě bylo uklidňující jen tak mlátit do nábytku a brzy jsem se přestala kontrovat... neskončilo to pouze u skříně, ale nakonec to schytal i stůl a několik promočených židlí, které se na oheň nedaly vůbec použít. Zastavila jsem se až když jsem pěstí praštila do stěny, která znatelně popraskala. Měla jsem jediné štěstí, že jsem nepoužila více síly, protože jinak by mi to všechno zaručeně spadlo přímo na hlavu. Na moment jsem se o stěnu opřela i druhou rukou a zrychleně jsem se nadechovala a vydechovala, jak jsem se snažila ze sebe dostat všechen ten vztek, který předtím vyplynul na povrch.
"Myslel jsem, že máme pouze najít nějaké dřevo na podpal..." Ztuhla jsem jakmile jsem za sebou uslyšela ten sametový... a zároveň ledově chladný hlas. V tu chvíli jsem snad i zapomněla dýchat. Co teď? Co mu mám říct? Mám se otočit? Nemůžu dělat, že ho neslyším... to jsem moc dobře věděla. Cítila jsem, jak se mi do tváří pomalu hrne krev... cítila jsem se trapně. Potřebovala jsem se vyventovat, ale nechtěla jsem, aby mě u toho někdo viděl. Pomalu jsem se napřímila a otočila jsem se čelem k němu. Jen stěží jsem rozpoznala Sasukeho od stínu, ve kterém stál. Nadechla jsem se a otevřela jsem ústa abych mu mohla odpovědět, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku... jakobych najednou oněměla. Tohle se mi ještě nikdy nestalo... to mě skutečně tolik rozhodil?
"Sakuro?" Křičel na mě Kaito z chodby a během chvilky se objevil ve dveřím, "slyšel jsem rány jsi-" zarazil se, když si všiml opodál stojícícho Sasukeho. V tu chvíli jsem si díky blesku, který prozářil místnost, jasně všimla, jak přimhouřil oči. "co ty tu děláš?" řekl nakonec s pohledem zapíchutý na Sasukem. Doslova jsem cítila, jak napětí v místnosti vzrostlo... cítila jsem to dusno. Nelíbilo se mi, jak se navzájem měří pohledy, a tak jsem udělala krok dopředu ve stejnou chvíli jako Sasuke, který ovšem na rozdíl ode mě mířil ven z místnosti. Beze slova... bez nějakého náznaku, co mi vlastně chtěl... jen tak odešel... Povzdechla jsem si a než jsem se nadála, tak u mě stál Kaito a jemně svíral má ramena.
"Neudělal ti něco? Co se děje?" Vypadlo z něj zatímco mě skenoval pohledem. Kousla jsem se do rtu a se zartěním hlavy jsem od něj pomalu ustoupila.
"Trochu jsem rozbila skříň... abychom to mohli spálit, to byly ty rány, které jsi slyšel, tak... pomůžeš mi s tím?" Řekla jsem místo odpovědi na jeho otázku. Samotnou mě překvapilo, jak jistě můj hlas zní jakmile Sasuke není poblíž... Pomalu jsem vykročila ke zbytkům skříně a nabrala jsem si do náruče tolik dřeva kolik jsem jen unesla a s Katiovou pomocí tam po nás nezbyla ani tříska. Pomalu jsem tedy vykročila zpátky k ostatním, ale šla jsem jen pomalu... hlavou mi vrtal ten pohled, kterým se Sasuke díval na Kaita těsně předtím než odešel z mísnosti... přísahala bych, že se zdál být naštvaný... s jistotou sem ovšem nic takového určit nemohla, protože byla tma a navíc... Sasuke není někdo, kdo jen tak ukazuje jakékoliv emoce, i když ty negativní jsem u něj již viděla častěji. Bála jsem se už jen toho, jak tohle všechno bude probíhat a taky toho, jak tohle budu zvládat. Moc dobře jsem si byla vědoma toho, že důvod proč jsem v té místnosti rozbila úplně všechno, co šlo byl právě Sasuke... a hněv, který jsem v sobě celou tu dobu zadržovala a který jsem chtěla namířit na něj... problém byl v tom, že jakmile mi byl nablízku, tak to bylo přesně jako tenkrát. Nebyla jsem schopná udělat cokoliv... cokoliv proti němu... měla jsem dokonce problém mu i cokoliv říct. Upřímně jsem doufala, že mě možná bude úplně ignorovat... ale to, že zašel rovnou za mnou mě překvapilo a značně mě to vyvedlo z míry.
"Pomalu se to lepší... myslím, že ještě dneska se dostaneme do Konohy," řekl mi. Sice jsem to na sobě nedala znát, ale alespoň tahle novinka mě potěšila. Chtěla jsem už být doma u sebe... někde, kde by mě nikdo nenašel a nikdo po mě nic nechtěl. Alespoň na pár hodin než začnu opět pracovat v nemocnici.

"určitě ano," vydechla jsem a vešla jsem do místnosti, kde na nás už všichni čekali. Na moment jsem pohledem sklouzla k Sasukemu, který se ovšem tentokrát věnoval ostatním. Pomalu jsem složila dřevo na zem a zbytek jsem už nechala na Kaitovi spolu s Kakashim, kteří se pustili do rozdělávání ohně. Jakmile se jim to podařilo, tak si všichni poposedli blíž, aby se k nim co nejlépe dostalo teplo a mohli se tak všichni pořádně zahřát. Přeci jen měli všichni stále promočené oblečení od toho, jak běželi v dešti. K ohni jsem se posadila do tureckého sedu a jednu ruku jsem si přitom opřela o koleno. Podepřela jsem si tak hlavu a mlčky hleděla do plamenů. I když jsem nechtěla, tak moje mysl na moment naplnily vzpomínky na dobu, kdy jsme já, Sasuke a Naruto byli jeden tým... kdy jse pravidělně chodili na mise, které se občas tak protáhli, že jsme museli nocovat pod širým nebem a i když to bylo občas s Narutem poněkud složitější, tak... to hlavní, co jsem tenkrát vnímala byl právě Sasuke... můj Sasuke. Musela jsem se pousmát, když se mi před očima vybavily obrazy těch klidných večerů... jenže ne všechny vzpomínky, které jsem na něj měla byly šťastné, a tak můj úsměv brzy pohasl. Pomalu jsem očima ještě jednou zabloudila k Sasukemu, který si o něčem povídal s Narutem tedy... vypadalo to, že Naruto je ten, kdo do Sasukeho něco hustí. Co se stalo? Kdy se to všechno pokazilo? Proč to takhle muselo skončit? Netušila jsem... ale čím dál víc jsem toužila potom z něj ty odpovědi dostat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 26. srpna 2016 v 20:42 | Reagovat

Tvá nejlepší povídka. :) Strašně moc se mi líbí, když to píšeš sama. :) Prosím, dávej jí tady více :) Těším se na další díly.

2 Masumi-san Masumi-san | Web | 28. srpna 2016 v 21:23 | Reagovat

[1]: Děkuju moc:) Určitě ji začnu přidávat více, když vidím, že je o nic zájem^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama