Save me from the darkness 27. kapitola

12. července 2016 v 18:02 | Masumi-san a Mayu Uchiha |  Save me from the darkness

A opět pro vás mám další kapitolu, kterou se přibližujeme pomalu ke konci:)
Mayu - Sasuke, Ryu
Masumi - Sakura, Karin, Naruto, Yahiko, Minori

"Jsem unavený to ví i Itachi. Chceš ať se ti sesypu?"



Povzdechne si, "Tak promiň... já si jen myslela, že by ses chtěl rozloučit," šeptne a stáhne svoji ruku. Nechápe, jak může být Sasuke tak lhostejný, ale už ho raději nechává být. "Já jdu," oznámí mu, protože alespoň ona chce mít trochu toho vychování navíc... nechce je zklamat. Alespoň Mikoto ne, protože je jí jasné, že tu spíše než, aby ji to naštvalo, tak ji zarmoutí, že tam ani Sasuke nepřišel. Přejde tedy ke skříni a obleče si svůj plášť s kožešinou, aby jí nebyla zima, i když jde jen na chvilku a vlasy si dá tak, aby je neměla schované, protože by to jinak vypadalo zvláštně. Navíc přeci jen nemá důvod je schovávat. "Takže.... skutečně sis to nerozmyslel?" zeptá se ho.


"Proboha ty s tím nedáš pokoj..." otráveně vyleze z postele a jde ven za nimi.


Sakura za ním zůstane stát s otevřenou pusou. Nemůže uvěřit tomu, že skutečně vstal jen tak. Popadne tedy i jeho plášť a vyběhne za ním. Ví že by to neměla dělat, ale nemůže ho přeci jen nechat jít jen tak. Jakmile ho dožene, tak mu ho přehodí přes ramena, "Sasuke... nezlob se na mě, dobře? Jen... já... nechci, aby si toho potom litoval, tak jako já budu litovat, že se se svým tátou nemůžu rozloučit," povzdechne si a na moment sklopí pohled zatímco vedle něj pokračuje než vyjdou ven, kde jim ihned do tváří foukne studený vítr spolu se sněhem. Ví, že se Sasukem teď asi moc řeč nebude, a tak ho nechá, aby se mohl alespoň rozloučit.


Stojí a čučí.



Itachi, který mezitím objímá svoji matku, která ne a ne ho pustit si počká než se Sasuke rozloučí s jejich otcem a až potom se jemně dostane z matčina sevření, aby mohla pořádně vyobjímat i jejich otce. Přejde potom ke svému bráškovi a usměje se, sice smutně, ale přesto. "Tak si přišel..." šeptne, když vidí, že to očividně bylo dost na rychlo. Teď to, ale nijak neřeší, přistoupí k němu a pevně ho obejme. Bláhově si myslel, že to loučení nebude tak těžké. Až teď si, ale uvědomuje, jak moc mu budou všichni chybět... a nejen oni, ale celkově i domov. Právě proto se i bude muset snažit, aby vyhráli co nejdříve. "Bráško," šeptne, moc dobře ví, že o to, aby dal pozor na ostatní ho už prosil, ale stále má ještě jednu prosbu, "dej na sebe pozor," šeptne


"Klid nejsem malej... Vy davejte pozor.." A nahodí už naštvaný výraz.


"Sasu, neškleb se, " řekne vážně a mírně se zamračí. Raději ho tedy pustí mnohem dřív než se začne odtahovat on od něj, "měj se bráško," šeptne a jemně ho ťukne do čela. Přitom se k němu otočí zády a přejde ke svému koni načež se vyhoupne do sedla. Ještě naposledy se tam na všechny podívá s mírným úsměvem na tváři. Ví, že to může trvat než je zase uvidí, ale rozhodně se plánuje vrátit. Rozhodně si nenechá ujít příležitost být strejda... v tom mu ani ty bytosti nemůžou zabránit. Po chvíli uhne pohledem směrem k otci, který jakmile se dostane na koně dá povel k odjezdu a Itachi ho ihned následuje. Na jednu stranu je rád, protože zbytečné protahování by neprospělo nikomu.


Sasuke jde hned zpátky do pokoje, kde se sesype.


Sakura si jen tiše povzdechne, když vidí, že se Sasuke už stihnul vypařit a rozhodne se, že tedy nejdřív ze všeho půjde pro Akiho, kterého ještě včera nechali ať si užívá s ostatními štěňátky. Samotné se jí po něm už, ale stýská a je jí jasné, že Sasuke teď nebude mít náladu na to si s ní povídat. Pomalým krokem tedy vejde opět do hradu a uličkami po chvíli přijde až ke dveřím do zahrady, kde nyní nikdo není. Ani se nediví vzhledem k tomu, že mají nejspíš spoustu jiné práce s připravováním odjezdu do pevnosti na sever. "Aki?" zavolá a pomalu se rozejde, to, že Aki je nejspíš někde vevnitř kvůli té zimě jí dojde už po chvíli. Přesto si myslela, že ho tam třeba pustili alespoň se vyvenčit. Otočí se tedy, aby šla zpět.


Sasuke během chvilky usne.


Najednou jakoby ji zase zachvátil ten zvláštní pocit, který už měla párkrát předtím a než se rozejde zpátky, tak se podívá kolem sebe. Na moment skutečně zalituje, že nepožádala Yahika, aby šel s ní, jenže ráno tak spěchali, že na ně se Sasukem ani nestihli počkat...očividně to byla dost velká chyba. Měla se raději sama informovat, kde Aki je a ne sem jen tak namátkově chodit... ještě dál od východu. Přesto se, ale zhluboka nadechne, aby se uklidnila. V duchu si snaží neustále opakovat, že se nic neděje, že je to jenom z únavy a že by si měla jít raději lehnout do postele a pořádně se prospat, stejně jako to už nejspíš dávno udělal Sasuke. Pomalým krokem tedy vyjde po cestičce zpátky, ale dává si pozor, aby náhodu na něčem neuklouzla.


Během chvilky se objeví Ryu, obejme ji a spolu s ní zmizí.


Než stihla jakkoliv zareagovat, tak se s ní celý svět zatočí a najednou stojí nohama pevně na zemi v nějaké spoře osvětlené místnosti. Během několik vteřin jí dojde, co se nejspíš muselo stát, protože se to seběhlo hrozně rychle. "Ne!" vyjekne, když si uvědomí, kdo ji to objímá a prudce ho od sebe odstrčí až sama málem upadne. Udělá přitom několik kroků vzad a rozhlédne se kolem sebe. Přesto, že to tam vypadá zvláštně... a jistým způsobem i elegantně, tak z toho jde cítit chlad. Při svém otáčení hlavy ze strany na stranu si všimne, že v místnosti je několik oken a velké dveře jsou jen kousek od nich. Není si jistá jestli vedou ven, ale spíš než to by se vsadila, že vedou někam na chodbu.


"Neřvi nic ti neudělám..." A přejde k ní. "Jak se cítíš?"


Udělá několik kroků směrem ke dveřím, aby si od něj mohla držet odstup, "Jak..." vydechne nechápavě, nemůže uvěřit, že se jí ptá zrovna na tohle, "Co si to udělal? Kam si mě to vzal?" Zeptá se ho, protože tohle je to, co by chtěla vědět ze všeho nejdřív, aby se mohla dostat zase zpátky domů ke svému muži. Přeci jen, i když ji ujišťuje, že jí nic neudělá, tak si nemůže být jistá, že to myslí vážně. Přeci jen kdo ví, co se mu právě teď honí hlavou... na jednu stranu to možná ani raději vědět nechce. "Proč si mě sem vzal?" zeptá se ho poté a pomalu couvá ke dveřím, ale tak, aby to bylo pokud možno co nejvíce nenápadné, protože přeci jen nechce, aby si toho všimnul.


"Jsi u mě na zámku. Uklidni se neprospívá to tobě a ani těm dvou malým v tobě...Chci ti jen pomoct,"



"Pomoct mi? Jak mi chceš asi pomoct, když si mě dovlekl někam.. někam pryč? Od mojí rodiny!" Zamračí se, potom, ale ztuhne. Na moment na něj nechápavě kouká, přemýšlejíc jestli se snad nepřeslechla nebo se jí tohle všechno jenom nezdá, protože by se vzhledem k tomu všemu ani nedivila. "C-co si to řekl?" vydechne, netuší, jak to mohl vědět, ale očividně to bytosti jako on vycítí... už předtím si byla moc dobře vědoma toho, že on není jen obyčejný člověk... o to větší jí to dělalo starosti. Právě teď je pro ni stejně neuvěřitelné, že to co řekl by snad mohla být pravda.... překvapeně zamrká a na moment sklopí pohled zatímco si pravou ruku položí na břicho.


"Uklidni se vzal jsem tě tady, aby tě tam ta červenovláska nestresovala. Jak se jí zbavím vezmu tě zpátky. O svoji rodinu se neboj. Vezmu tě za ní, ale ne teď. Teď si musíš s těmi dvěmi odpočinout...Pojď neublížím ti. Kdybych chtěl už bych to udělal..." A otevře jí.


Do očí jí vhrknou slzy jakmile si uvědomí, že by to skutečně mohla být pravda... dvojčátka. Volnou ruku si dá na obličej a setře si s ní slzy, které jí začaly samovolně stékat po tvářích. "Nevěřím ti," odpoví mu jednoduše po chvilce, když je zase schopná ho poslouchat, "moc dobře vím o co ti jde... ale já nejsem ta, za kterou mě máš... A jdu domů. " Řekne rozhodně. S tím i pomalu projde dveřmi přičemž z něho nespouští pohled. Moc dobře ví, že ji předtím měl za nějakou Yumi a je jí jasné, že ho to ještě jistě nepřešlo. Právě proto ví, že se odtud musí dostat co nejdřív, protože jinak by to nemuselo dobře skončit... teď má totiž nejspíš dobrou náladu, ale co když ho naštve?


"Vím neboj," A jde.


Chvilku ho mlčky pozoruje zatímco zůstane stát na chodbě. Ohlédne se a vidí, že kromě nich dvou tam nikdo není... nadechne se. Moc dobře ví, že to není dobrý nápad, ale taky ví, že ji jen tak odejít nenechá což jí už předtím naznačil. Právě proto se trochu zvedne šaty a rozběhne se opačnou stranou pryč. Snaží se přitom ignorovat, že se jí točí hlava. Ví, že běh sám o sobě nemůže být špatný, ale horší by bylo, kdyby třeba upadla. Právě proto se drží u stěny zatímco běží co nejrychleji, aby se dostala co nejdřív odsud a mohla být už zase u Sasukeho. Na moment ji i napadne jestli si už uvědomil, že zmizela nebo ještě ne.


Objeví se tam. "klid"



Vyjekne, když se objeví před ní a natáhne ruku před sebe, aby mu dala jasně najevo, že nemá chodit blíž, "N-ne...nech mě. Chci jít domů, za rodinou...budou mě hledat," řekne vážně. Toho, že nemůže dál využije alespoň k tomu, aby se na chvilku volnou rukou opřela o stěnu, aby popadla dech, "Pochybuju, že by si mě sem bral kvůli tomu, aby si mi pomohl...mě bylo dobře tam, kde jsem byla... mám tam lidi, které miluju... svého manžela," zdůrazní. "Jestli si to udělal kvůli někomu, tak právě kvůli sobě," Zamračí se. Přesnější důvod, ale sama nezná. Není si přitom ani jistá jestli by bylo dobré, aby to věděla.


"Vím, že tam máš někoho Yumi, ale chceš, aby ti tam ta červenovláska více ublížila? Chci ti pomoct a taky aby sis vzpomněla kdo jsi. Tady jsme žili spolu, ale teď si pojď odpočinout. Slibuju, že ti pomůže se jí zbavit a pak vám budu na blízku kdyby jste ani ty ani ten druhý nemohli." A přejde k ní. "pojď musíš odpočívat ti dva v tobě tě vysilují víc než si myslíš." A pomůže ti opatrně alespoň si sednout.


"Jmenuju se Sakura," připomene mu, "ten druhý... je můj manžel, chci jít za ním. Nezáleží na tom proč si mě sem vzal... ale vezmi mě zpátky domů," šeptne, ale tentokrát skutečně zůstane sedět, aby se jí alespoň na chvilku udělalo dobře, i když pochybuje, že se tak opravdu stane už kvůli tomu, že je z tohohle prostředí více než nervózní. Přeci jen neví, co všechno od něj může dělat, když pořád mluví o nějaké Yumi, která byla nejspíš jeho partnerka. "Karin mi nic neudělá..." řekne poté, "i kdyby chtěla... nemůže. Tohle jde mimo ní až chce nebo ne... přestaň mi pořád lhát," šeptne a zavrtí nad tím hlavou, "chápu, že si myslíš, že jsem ona, ale... já ani nevím o kom to neustále mluvíš. Měl by ses smířit s tím, že je pryč...a nechat mě jít," řekne vážně a pomalu otočí hlavu k němu.


"Vezmu až se jí zbavím, ty se šetři"


"Nechápeš to... nepotřebuju, aby si mi pomáhal. Potřebuju jít jen domů," vydechne frustrovaně. Přestává se jí to tu líbit, protože má pocit, že se snad odsud nedostane. "Nemůžeš jí ublížit...nechci, aby si jí něco udělal. Ne kvůli mě. Je to jediná příbuzná kamaráda mého manžela... " odmlčí se a pomalu se zvedne. "Ale jak myslíš... pokud mi domů nepomůžeš ty, tak tam dojdu sama," vydechne, je jí jasné, že to nebude tak jednoduché, jak se může zdát, ale i tak to chce riskovat. Přeci jen nemůže zůstat tady a nechat tam Hinatu... a Sasukeho... a Akiho... Musí se odsud jednoduše nějak dostat, i když ani netuší, kam přesně ji vůbec vzal.


"Klid ano...Řekl bych, že i ten kamarád bude rád. Tak se neboj ano..."


"To myslíš vážně? Ne... ne... já tu prostě nezůstanu. Neznám tě a ani znát nechci..." zavrtí nad tím hlavou, "a těchto výmluv ohledně Karin už mám tak akorát dost," řekne vážně a s tím se i pomalu zvedne, aby se jí nezatočila hlava. "Nemůžeš mě tu držet," zavrtí hlavou, "tohle je únos...budou mě hledat a ty si to odpykáš," šeptne. Je si jistá, že Sasuke to jen tak nenechá... a i když neví, kde přesně je východ, ale i tak se rozejde namátkově jedním směrem, při nejhorším se vždycky bude moct vrátit. Navíc... přijde jí mnohem lepší bloudit tady po chodbách než zůstávat v jedné místnosti se svým únoscem, který i přes všechny řeči jí i tak nahání strach.


"Nemáš jak se dostat jsme za zdí jestli chceš jdi, ale nepřežiješ,"


Zavrtí nad tím hlavou a otočí se na něj. "Co sem ti udělala?" Zeptá se ho nechápavě, "To, že si mě unesl ti tu tvoji Yumi už nevrátí..copak to nedokážeš pochopit?" Podívá se na něho a popojde k němu. "Vzpamatuj se konečně... a otevři oči. Já nejsem ona...nikdy jsem nebyla a nikdy ani nebudu. Pokud od tebe odešla tak očividně měla dobrý důvod, když se chováš takhle," řekne narovinu. Momentálně jí ani nezáleží na tom jestli ho naštve nebo ne, ale ví, že jednoduše potřebuje znát pravdu, aby se mohl vzpamatovat a odvést ji domů tam, kam patří, mnohem dřív než se kvůli tomu něco nemilého semele... Přeci jen má ještě pořád šanci se z toho dostat živý.


"Neodešla... Zabili ji..." S tim se zvedne a popojde k oknu..


Na momemt ztuhne, "to mě mrzí..." šeptne, "ale když to víš tak proč...?" Podívá se na něj nechápavě, "proč mi tak říkáš?" Zeptá se ho a s tím udělá malý krok směrem k němu, ale blíž nejde. Tušila, že se nejspíš muselo něco stát...něco co zapříčinilo, že se chová právě takhle, ale fakt, že si uvědomuje, že je Yumi mrtvá ji mate ještě mnohem víc. Přeci jen to potom nedává žádný smysl...ani nemá důvod k tomu ji zde držet. "Přeci...Přeci v tom případě musíš vědět, že já nejsem ona tak...tak proč? Proč mě nemůžeš vzít zpátky domů?" Vydechne frustrovaně. Tolik by si přála, aby se mohla probudit u sebe v posteli a ne tady...


"Ji stejná jako ona," šeptne. "Říkám, že ti chci pomoct...Nic ti neudělám jen ti chci pomoct před tam tou. Neboj domů tě vezmu, ale teď tu zůstaň. Venku moc sněží. A klidně tě provedu"


"Koukni... i kdybych ti tohle uvěřila, tak mi místo pomáhání jen ubližuješ...unesl si mě a to na tom jednoduše nic nemění...Není to pomoc... tak mě vezmi zpátky... vím, že tady vůbec nejde o sníh nebo o nic podobného," Zamračí se. "Nemusíš se snažit zbytečně zdržovat... nejspíš si neuvědomuješ, že mě budou hledat... a až mě najdou tak... neskončí to pro tebe dobře, protože si mě unesl, takhle by sis alespoň mohl zachránit život..." vydechne, snaží se mu alespoň trochu domluvit, ale i tak vidí, že je paličatý jako její manžel. Vážně jí přijde, že by si ti dva mohli podat ruce. "No tak..." šeptne a zhluboka se nadechne ve snaze zahnat úzkost, která se jí zmocňuje. "Co mám udělat, aby si mě dostal zpátky?"


"Vezmu tě až tam nebude pro vás nebezpečí a už o tom nemluv. A odpočívej jinak se sesypeš a nebude to o nic lepší."


"Karin by mi nikdy neudělala to, co děláš ty," zavrtí hlavou, "nestojím o tvoji pomoc... a jestli mě nechceš vzít zpátky tak dobrá... ale budeš toho litovat." Zamračí se a napřímí se. Nemůže si teď dovolit sesypat se a moc dobře si to uvědomuje. Ne dokud je tu s tímhle... kdo ví, co by s ní nakonec provedl. "Myslím, že za tohle by na tebe pyšná nebyla," pronese, "možná sem ji neznala, ale pokud byla jako já... tak tohle vím jistě," dodá ještě než se pomalu odebere ke dveřím, které otevře a opět se tak dostane na chodbu. Nejdřív zamíří k oknu, aby se mohla podívat ven, ale přes hustý sníh nic nevidí. Na moment se čelem opře o sklo, které příjemně hladí. "Sasuke...." šeptne tiše a na moment si položí ruku na sklo, přemýšlejíc jestli ji už hledá... jestli si vůbec všiml, že zmizela.


Ryu přejde k ní. "Jak přestane snažit, tak půjdeme ven a uvidíme kam dojdeme"


"Jediné místo kam chci jít je domů..." šeptne unaveně, netuší jestli je to tím nedostatkem spánku a nebo snad něčím jiným, ale má pocit, že se každou chvíli sesype na zem jako domeček z karet. "Nech mě...chci být sama," šeptne poté a napřímí se, přičemž na skle ještě zůstane otisk jejího čela a ruky. Otočí se zády k němu a vyjedou chodbou aniž by věděla kam přesně jde. Ani jí na tom nesejde, spíš se potřebuje soustředit na něco jiného a ne tam jen tak stát nebo sedět. Při chůzi jednou rukou sevře přívěsek, který jí nechal Sasuke a přivře oči. Skousne si ret a trhaně se nadechne zatímco jí po tvářích začnou téct slzy. Ví, že to zde musí ještě vydržet už kvůli svým dětem.


Jen ji mlčky sleduje... Sasuke se vzbudí, ale ještě leží a kouká do stropu. Natáhne ruku, ale necítí u sebe Sakuru..Proto se prudce zvedne.


Karin, která doteď byla u sebe v pokoji přemýšlela jestli to, co udělala bylo,vhodné. Přeci jen mu dala typ, ale teď začíná mít trochu výčitky, protože přeci jen je viděla, jak se k sobě mají. Po chvíli, ale přeci jen zamíří na chodbu a rovnou k Sasukemu do pokoje, aby si na chvilku zahrála na matku Terezu a dělala, že se stalo něco strašného. Před jeho pokoj nahodí patřičný výraz a prudce zaklepe na jeho dveře. "Sasuke-kun?! Sasuke-kun vstávej...ně...něco se stalo!" Hlesne hraně vyděšeně. Tohle jí vždycky šlo. Po chvíli i bez vyzvání vezme za kliku a otevře dveře. Ztuhne jakmile se jí naskytne pohled na rozespalého Sasukeho, který vypadá snad ještě roztomileji. Při tom pohledu se ji skoro podlomí kolena,


"Co se děje..." protáhne se.


Karin na moment není schopná odpovědět, protože pohled na něj jí naprosto vzal všechna slova. Přesto, ale nepochybuje o tom, že by mu to měla říct, protože jí to jistě dá nějaké plusové body až Sasuke začne svou zmizelou ženu oplakávat. "Sakura..." řekne srdcerouvoucím tónem, "Sakura zmizela...nemůžou jí nikde najít... myslela jsem si jestli třeba nevíš ty, kde je, předtím mě totiž zastavil Yahiko," nadhodí nevinně, samozřejmě, že se nikomu nesnažila ji pomoct najít, protože sama nemá nejmenší ponětí kam mohl Sakuru vzít a jestli vůbec ještě žije. Musí, ale uznat, že za tohle... jí to stálo...už jenom to, že může být u něj.


"Cože?" řekne a vyhrabe se a vleze do skříně pro věci a v koupelně se převleče a vyjde za ní a jde ji hledat. "Naruto!!! Yahiko!!!" zavolá.


"Sasuke-kun...neboj se, jistě je v pořádku," snaží se ho utěšit Karin, která je mu ihned v patách. Mezitím se z chodby po chvíli objeví dvě postavy, Naruto spolu s Yahikem. Ve tvářích mají oba nečitelný výraz a při pohledu do Sasukeho tváře je jim ihned jasné, už to nejspíš zjistil i on. Očividně se teď oba můžou jen psychicky připravovat na to, že je pořádně seřve jako malé kluky a faktem je, že minimálně Yahiko cítí, že by si to tak trochu i zasloužil, protože přeci jen ji nestihl najít včas. "Najdeme ji...neměj strach," promluví nakonec Naruto jako první, ve snaze Sasukeho trochu uklidnit, protože vidí, že bude rozhodně zuřit. Když se, ale všimne Karin po jeho boku, tak se zamračí ještě víc.


"Nenašli jste ji? Sakra!!! Svolat ty co tu zůstali a hledat! Vy dva pojedete se mnou...Musíme ji najít, protože už tak jí není dobře. Doktorka musí na ni kouknout,"


"Už se stalo... většina stráží je pověřena jejím hledáním... ať už je kdekoliv nemůže být daleko. Služebné mezitím hledají na hradě pro případ, že by byla stále zde, ale zatím jsme ji nenašli..." odpoví mu Naruto a mírně přikývne, "vím...vím, že je důležité ji najít, ale v tomto počasí bychom toho stejně moc neviděli...navíc sníh zakryje všechny stopy," odmlčí se, "Myslím, že nejlepší bude když počkáme zde na hlášení... a vyslechneme všechny služebné jestli někoho nebo něco neviděli. Pokud vím, tak naposledy byla spolu s tebou venku se rozloučit...že?" Ujišťuje se blonďák, ví, že jeho kamarád nic nedělání očividně nepřijme, ale bohužel nyní moc šancí nemají... a nemůžou si dovolit ho ztratit. "Pokud, ale skutečně trváš na tom, aby někdo jel dále...pojedu, ale ty zůstaň zde. Je to příliš nebezpečné v té vánici...stejně by si toho moc neviděl,"



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama