Will I find my way back to you? 2. kapitola

30. dubna 2016 v 23:48 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?




Běžela jsem, jak jen mi nohy stačily, bohužel to netrvalo dlouho. Přes slzy, které mi začaly téct po tváři jsem přestávala dobře vidět na cestu a jakmile jsem zahnula za roh, tak jsem do někoho vrazila. Můj pád doprovázelo překvapené vyjeknutí. Pak už jen rána. Urychleně jsem natáhne ruce k obličeji a začala jsem si utírat slzy. Až poté jsem vzhlédla do překvapeného obličeje mé kamarádky, Hinaty


"Sakuro? Co se ti stalo? Někdo ti ublížil?" zeptala se mě jako vždy starostlivě a natáhla ke mně ruku. Prudce jsem zavrtěla hlavou až se mi moje růžové vlasy dostaly do obličeje. To jsem, ale teď neřešila a vzala jsem ji za ruku. S její pomocí jsem se zvedla a oprášila jsem se.
"Ale to vůbec ne, nic se mi nestalo jen pospíchám," vymluvila jsem se rychle. Přeci jen jsem nechtěla přidělávat starosti ještě i jí. Už tak toho pro mě udělala více než jsem si zasloužila.
"Skutečně?" nedala se odbýt Hinata. Vypadalo to, že tohle není všechno, co má na srdci, "no každopádně mi Naruto řekl, že máte misi... tedy ještě předtím než se rozběhl tě hledat a podle toho odkud jdeš si tam už byla, že?" zeptala se mě. V duchu jsem si pro sebe zanadávala. Netušila jsem, že toho Hinata ví tolik.
"No, to je pravda," odpověděla jsem jí pomalu zatímco jsem se snažila něco smysluplného vymyslet. Bohužel to vypadalo, že pro dnešek můj mozek stávkuje, "Vlastně jsem teď byla na cestě domů... a chtěla jsem se připravit na misi," vypadlo ze mě po značné chvíli. Na to jsem už jen nahodila úsměv a nervózně jsem si spravila vlasy za ucho. Bylo jasné, že Hinatě došlo, že když to ze mě leze, jak z chlupaté deky, tak je na tom rozhodně něco podezřelého. Bohužel.
"No a co jste vůbec dostali za misi?" zeptala se mě se zájmem v hlase. Ztuhla jsem. Rychle jsem uhnula pohledem a zhluboka jsem se nadechla než by mě zase ovládly moje emoce. Nemohla jsem to dopustit. Znova ne. Věděla jsem, že jsem se dostala do bodu, kdy musím s pravdou ven, protože kdybych ji odbyla, tak by se to stejně nejspíš dozvěděla od Naruta nebo od někoho jiného. Neměla jsem na výběr. Tentokrát ne.
"Sasuke se vrací," vydechla jsem. Už předtím jsem to v tomto významu slyšela i od Tsunade-sama, ale jakmile jsem to uslyšela z vlastních úst, tak se to pro mě teprve stalo skutečností. Hrozivou skutečností, která mi rozhodně změní život. I Hinata vypadala na to, že to pochopila, protože jakmile jsem se na ni opět podívala, tak měla ve tváři ten svůj soucitný pohled. Přistoupila až ke mně a objala mě. Původně jsem ji chtěla rychle pustit, ale místo toho jsem jí objetí pevně obejmula. Tohle bylo možná přesně to, co jsem potřebovala.
"Sakuro, to mě mrzí,"vydechla po chvíli a já se zmohla jen na mírné přikývnutí. Vzhledem k tomu, že jsem se, ale nemohla sesypat, tak jsem se brzy odtáhla,
"To nic," mávla jsem nad tím rukou, "už je to dlouho, zvládnu to," vydechla jsem. V jejím obličeji jsem ovšem viděla jisté pochyby. Nepřekvapilo mě to. "Ale víš, vlastně mě to jen trochu překvapilo..." přiznala jsem,
"Věděla jsi přeci, že se jednou musí vrátit," řekla Hinata opatrně. Ano. To jsem věděla, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak brzo. Brzo... moc brzo mi to tedy nepřipadalo... ale když se na to teď podívám spěšně, tak mi skutečně přijde, že ty roky utekly až nějak podezřele rychle.
"Každopádně mám konečně po měsíci misi, takže se trochu podívám i mimo vesnici... vždyť víš, že být pořád zavřená v nemocnici není zrovna... no ne že by mě ta práce nebavila, ale... vždyť víš, jak to myslím," usmála jsem se. Můj pokus o změnu témy očividně zabral, protože Hinata souhlasně přikývla,
"Tomu rozumím. Chystáš se tedy teď domů? Máme s ostatníma holkama sraz, tedy až za pár hodin, ale Ino říkala, že to máme říct každé, kterou potkáme," vypadlo z Hinaty po chvíli. Ani mě nepřekvapilo, že Ino opět něco organizuje, ale já neměla náladu na společnost. Tedy alespoň ne večer. Maximálně bych tak všem kazila náladu a ještě ke všemu by do mě začala zase Ino rýpat a to by rozhodně nedopadlo dobře. Pro ni.
"Víš, Hin, my odcházíme zítra velmi brzy ráno, jsem utahaná ze všech těch nočních služeb a tak, tak bych byla raději dneska doma a pořádně bych se prospala," přiznala jsem. Na moment jsem nassadila unavený výraz abych ji přesvědčila úplně,
"No dobře, víš, že tě nutit nebudu, přetlumočím to tedy ostatním," přikývla Hinata. Z jejího výrazu jsem nedokázala přesně vyčíst jestli mi to věří, a nebo jestli pochopila pravý důvod proč tam nechce jít. Přesto jsem jí, ale byla vděčná,
"Děkuji," vydechla jsem a pomalu jsem se rozešla, "tak zatím," mávla jsem na ni a už jsem se neotáčela. Místo toho jsem vyrazila rovnou domů abych se skutečně mohla připravit na misi a pokusit se zaspat... i když jsem pochybovala o tom, že se mi to dneska vůbec povede.


Cesta domů mi zabrala zhruba deset minut. Jakmile jsem vešla dovnitř a zula jsem si boty, tak jsem zaslechla hlasy z kuchyně. Takže naši jsou doma napadlo mě a povzdechla jsem si. Ještě jednou jsem tedy nasadila úsměv a vyšla jsem na chodbu. Zastavila jsem se ve dveřích do kuchyně, protože jsem věděla, že kdybych nepřišla já, tak by přišli oni,
"Zlatíčko, to už jsi doma?" zeptala se mě má matka jakmile si mě všimla. Očividně to, ale nebyla otázka, na kterou by čekala odpověď, protože ta byla jasná, přesto jsem se, ale rozhodla něco říct.
"Ano," přitakala jsem, "dostali jsme dnes misi, vyrážíme zítra brzy ráno," řekla jsem. Sice jsem Tsunade-sama moc neposlouchala potom, co řekla koho budeme doprovázet, ale takhle to bylo většinou vždy. "Takže se chci jít sbalit a jít rovnou nahoru si trochu odpočinout," dořekla jsem,
"Jen jdi, poslední dobou toho bylo na tebe moc, musíš si odpočinout," přikývnul můj otec, který seděl za kuchyňským stolem a v hrnku, ze kterého upíjel měl očividně kafe.
"Tak dobrou noc," popřála jsem jim, i když na tohle bylo ještě docela brzy. Neměla jsem totiž v plánu z pokoje vycházet až do rána.

Pomalu jsem se odebrala do svého pokoje a zavřela jsem za sebou dveře. Nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Skutečně se má vrátit? Co se stane potom? Jak se k němu mám chovat? Jak se bude chovat on? Tohle byly otázky, na které jsem nedokázala najít odpověď. Alespoň prozatím. Existoval totiž pouze jediný způsob, jak bych ty odpovědi mohla získat. A to jít na to misi. Zjistila bych si, jak se ke mně bude chovat a podle toho bych se mohla alespoň trochu zařídit... a taktéž by se pak jistě ukázalo k čemu všemu to povede.
Pomalu jsem se posadila na svoji postel, zády jsem se opřela o stěnu a kolena jsem si přitáhla k hrudi. Tohle nebylo poprvé, co takhle sedím a něco mi říkalo, že to snad ani není naposledy. Bohužel. Bradu jsem si položila na kolena a přivřela jsem oči. Nejraději bych se na celou zítřejší misi vykašla a zůstala bych doma. On by mě stejně v konečném důsledku nejspíš nikdo nepostrádal. Nebo to jsem si alespoň myslela. Bohužel teď, jak jsem seděla na posteli v naprostém tichu, tak jsem si začala uvědomovat jednu věc... jednu věc, nad kterou jsem přemýšlela už předtím. Co když k němu pořád něco cítím? Co když se opět sesypu? Ne! To se nesmím stát. Nedovolím mu to. Přeci jen... je to obyčejný kluk. To jsem si tedy alespoň chtěla nalhat.
Prudce jsem se zvedla z postele, popadla jsem svůj batoh, který ležel u mého psacího stolu a položila jsem si ho na postel. Začala jsem do něj pomalu skládat všechny potřebné věci. Dávala jsem si přitom hodně na čas abych na nic nezapomněla a hlavně abych zabila čas. Jakožto lékařský ninja týmu 7 jsem toho měla brát skutečně hodně. I když šlo jen o obyčejnou doprovodnou misi, tak nikdo neví, co se může stát. Obzvlášť když musíme doprovázet konožského ninju a jeho tým. Přeci jen buďto jsou oni sami zranění a nebo snad mají něco, o co se Hokage-sama bojí, aby to nezískali ostatní.
Jakmile jsem měla tohle hotové, tak jsem se odebrala do koupelny, kde jsem si dopřála dlouhou horkou sprchu a když už jsem byla v tom, tak jsem si i umyla vlasy. Jakmile jsem to měla, tak jsem odešla do pokoje, kde jsem na sebe hodila věci na spaní a zalehla jsem do postele. Nebylo pozdě. Rozhodně tedy ne, tak aby si šel normální člově už lehnout. Jenže já, vzhledem k tomu, že jsem na sebe házela tolik práce a i přesčasi, jsem byla neskutečně unavená, proto jsem usnula několik minut poté, co jsem zavřela oči.
Bohužel můj spánek nebyl až tak klidný, jak by se dalo říct... budila jsem se v nepravidělných intervalech. Někdy po hodině a někdy po minutách. Bylo to kvůli myšlenkám na Sasukeho, samozejmě. Jenže, když se tohle dělo teď, dokud je ještě pořád mimo vesnici, tak co se bude dít až bude zase tady a já ho budu třeba potkávat denně? Ta myšlenka mě děsila.



Ráno, kdy mě vzbudil můj otravný budíček, jsem pomalu otevřela oči. Nechtělo se mi vylézat z vyhřáté postele obzvlášť když jsem věděl kam a za jakým účelem jdu. Nakonec jsem se, ale přesto všechno z postele vykopala a přešla jsem do koupelny, kde jsem spáchala raní hygienu a rozčesala jsem si vlasy. Převlékla jsem se do svého typického oblečení a na záda jsem si už v pokoji dala svůj batoh. Naposledy jsem se toužebně podívala na postel než jsem vyrazila z pokoje. Původně jsem se chtěla jen tak proplížit jelikož rodiče ještě spali, ale zastavila mě věc, na stole v kuchyni. Máma si očividně přivstala, aby mi udělala snídani. Musela jsme se pro sebe usmát. Popošla jsem ke stolu a snídani jsem si vzala do ruky abych to snědla po cestě. Jakmile jsem s v předsíni obula boty, tak jsem vrazila ven.
Po cestě k bráně jsem dojídala svoji snídani a u toho jsem se rozhlížela kolem. Kvůli tomu, jak špatně jsem večer spala jsem byla dost unavená, ale snažila jsem se to všechno zamaskovat po mírným úsměvem. Proč jen neumím maskovat city tak jako on? Napadlo mě. Samotná myšlenka na něj mě zarazila a já se zastavila. Prudce jsem zakroutila hlavou až se mi začala na chvilku točit. Ne. Nebudu na něj a ani na nic s ním spojeného myslet. S tímhle jsem se opět rozešla. Už z dálky jsem viděla Naruta s Kaitem.
"Sakuro-chááán," zařval Naruto a začal mi mávat. Povzdechla jsem si a počkala jsem si než budu u nich,
"Dobré ráno," pozdravila jsem je oba s úsměvem na tváři,
"Dobré," oplatil mi pozdrav i Kaito, "Sai dostal prý jinou misi, tak je to jen na nás a na Kakashim," dodal poté. Mírně jsem přikývla. Čekala jsem, že tomu tak bude vzhledem k tomu, že měl jít i Kaito,



"Dobře," vydechla jsem a během čekání na Kakashiho, který jistě jen tak rychle nepřijde jsem se podívala na velku konožskou bránu. Již brzy ho znovu uvidím... napadlo mě. Musím se připravit, rozhodně mu neudělám tu radost. Nedovolím, aby mě zlomil. Znova ne!



Poznámka: Tak tu máme po dlouhé době další díl, doufám, že se vám bude líbit:)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama