Will I find my way back to you? 1. kapitola

2. dubna 2016 v 23:06 | Masumi-san |  Will I find my way back to you?






Mnohokrát jsem přemýšlela jaké to bylo tenkrát… dnes je těžké si to všechno představit. Je těžké si přestavit ty něžné pohledy a letmé dotyky, které jsme si vyměňovali. Všechna ta slůvka která mi za ty roky našeptal. A ten kamenný chladný výraz, který nosil pokaždé když s námi byl ještě někdo... přesto jsem to, ale věděla. Věděla jsem, že mu na mě záleží... nikdy nebyl někdo, kdo by si mě mezi lidmi přitáhnul do objetí k polibku... přesto jsem, ale o něm nikdy nepochybovala. Cítila jsem to z něj a to mi stačilo.


Co se pokazilo? Otázka, který mi v hlavě běhala poslední tři roky. Provedla jsem něco? Byla to snad jen hra? Přetvářka? Ne... nevěřila jsem tomu... nebo jsem možná jen uvěřit nechtěla. Bolelo to. Bolela mě představa, že mi snad celou tu dobu lhal... že je všemu konec a že jsem zůstala sama. Samozřejmě jsem měla přátele... rodinu... přesto jsem měla, ale pocit jako bych od jeho odchodu byla v jakési neprostupné bublině, která mne izolovala od okolního světa a všech lidí v něm. Stranila jsem se jich... přiznávám. Přesto jsem, ale neměla jaksi potřebu být s nimi... bylo mi o samotě dobře.
Odmítala jsem to. Odmítala jsem přijmout tu skutečnost... utápěla jsem se v slzách... možná by tomu tak bylo i dnes... možná... Jenže tak to nebylo. Zbavila jsem se toho... zbavila jsem se všech vzpomínek, které byly jakkoliv spojené s ním. A teď? Žila jsem normální život... takhle to tedy alespoň mělo vypadat. Jediné, co to, ale bylo byla pouhá přetvářka... přetvářka, které všichni, jak se zdá uvěřili... uvěřili tomu, že jsem se přes to snad konečně přenesla. Opak je, ale pravdou... Nikdy to nepřestalo bolet... jen jsem se s tou bolestí naučila žít.


"Sakuro? Sakuro posloucháš mě?" ozval se po chvíli můj velmi dobrý kamarád Kaito. Několikrát jsem zamrkala abych se vrátila zpět do reality. "Zase na něj myslíš?" vydechl. Prudce jsem zavrtěla hlavou,
"Ne... poslouchala jsem tě, promiň jen... jde o jeden případ v nemocnici," odpověděla jsem mu. Byla to docela chabá výmluva, ale když jsem se mu nedívala do očí, tak jsem měla mnohem větší šance uspět. Trochu zrychlil a postavil se přede mě načež mě donutil vzhlédnout. Chvilku jsme si navzájem hleděli do očí. Jeho kaštanově hnědé oči hledaly v těch mých, smaragdově zelených, jakoukoliv známku lži. Potom si, ale povzdechnul a mírně sklopil hlavu. Delší pramen červených vlasů se mu dostal do obličeje,
"Myslel jsem si, že už je to lepší..." zavrtěl hlavou a opět se rozešel. Rychle jsem ho dohnala.
"Jsem v pořádku, nemusíš se bát dobře? Kdyby něco... řekla bych ti," ujistila jsme ho klidně.
Pravda byla, že mi hodně pomohl s tím abych se přes to zvládla alespoň trochu přenést... cenila jsem si toho, že ho mám. Samozřejmě jsem nemohla říct, že by mi Naruto nebo Hinata nikdy nepomohli, ale... Naruto to nechápal. Nechápal, jak se cítím... nezažil to. A co se Hinaty týče... snažila se mi pomoct... ale nejspíš se bála, že by mi nějak ublížila tudíž na rozdíl od Kaita neudělala nic radikálního. Někdy to, ale po dobrém nejde.
"No každopádně... řekl bych, že ti trocha odreagování neuškodí... kdy si měla naposledy misi?" zeptal se mě. Na chvilku jsem zmlka, protože jsem si sama momentálně přesné datum neuvědomovala... bohužel.
"Ehm... no... nejspíš minulý... měsíc?" odpověděla jsem pomalu, "nevím přesně, už je to delší doba... ale... zase jsem toho měla dost v nemocnici," podotkla jsem, aby si snad nemyslel, že jsem se celou dobu jenom flákala ve vesnici.
"To je jasné... medic ninja se vždycky hodí," souhlasně přikývne, "každopádně jsem si jistý, že vypadnout z vesnice by ti nejspíš pomohlo víc," nenechal se odbýt.
"Asi ano... ale tak jistě se brzo nějaká ta mise vyskytne," řekla jsem. Upřímně mi to bylo docela jedno... tohle nebyla věc, kterou bych měla zapotřebí řešit. Práci jsem měla. Pracovala jsem v nemocnici... Vlastně jsem toho na sebe nejspíš nakládala až moc... ale potřebovala jsme být dostatečně vytížená aby mi moje myšlenky náhodou nezačaly utíkat směrem, kterým jsem nechtěla.
"Sakuro-chááán!!" nemusela jsem se ani ohlížet abych věděla, kdo mě to volá. I s Kaitem sem zastavila a počkala jsem než nás můj blonďatý kamarád doběhne.
"Naruto," vydechla jsem, "Co se děje, že musíš řvát na celou vesnici?" zamračila jsem se.
"Tomu neuvěříš..." začal blonďák nadšeně. Oči mu doslova jiskřily. Asi má nějakou hodně dobrou zprávu. "Máme misi dattebayo!" vykřikl. Neudržela jsem se a schladila jsem ho mírným pohlavkem.
"Neřvi!" zamračila jsem se. "Jakou misi? Jak to víš?" zeptala jsem se.
"No vlastně mě poslala babča Tsunade abych pro tebe přišel," odpověděl mi, "Pro tebe a Kaita," dodal.
"Kaita?" podívala jsem se na něj nechápavě. Kaito sice byl můj kamarád, ale byl součástí úplně jiného týmu než já.
"Tak pojď... Prej nám to vysvětlí až budeme všichni," zamumlal blonďák. Tentokrát už na odpověď nečekal a rovnou se vydal k sídlu Hokage. Mlčky jsem se podívala na Kaita. Ten jen pokrčil rameny a společně jsme tedy vyšli za Narutem.

Cesta netrvala dlouho. Zhruba za pět minut jsme už stáli před kanceláří Tsunade-sama a já se ujala iniciativi a zaklepala jsem. Jakmile se ozvalo hlasité "dále" tak jsem vešla dovnitř s Kaitem v závěsu.
"Výborně... už jste tu všichni," řekla načež nás všechny sjela pohledem. "Vzhledem k tomu, že je na tohle nutný čtyřčlenný tým, tak jsem se rozhodla, že na téhle misi zastoupí volné místo Kaito," pronesla Tsunade a vrhla pohled ke Kaitovi jestli se snad odváží nějak odporovat. Ten, ale jen mlčel a usmíval se. Tsunadin pohled se potom upřel na mě. Proč? To jsem netušila. Každopádně jsem si nemyslela, že to bude něco dobrého... nelíbilo se mi, jak se na mě dívala. Uhnula jsem pohledem k Shizune. Moc mi to nepomohlo. Skutečně jsem se začínala bát. Její pohled byl totiž... soucitný. Soucitný a ustaraný zároveň. Měla snad strach? O koho? A proč? Že by o mě? Ale já jsem v pořádku... nic mi není.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Nelíbilo se mi to ticho, které kolem nastalo. Bylo to zvláštní. Naruto se vedle mě netrpělivě ošil.
"No tááák, babčo, co budeme mít za misi?" zabrblal netrpělivě blonďatý kluk. Ani jsem se neobtěžovala mu za to oslovění dát pohlavek jako obvykle... dokonce, ani Tsunade-sama nevypadala, že by ji to nějak popudilo. Zvláštní.
"Ano, vlastně... je to více méně pouze obyčejná doprovodná mise," řekla. Přesto mě, ale nepřestávala pozorovat.
"Koho budeme doprovázet?" chopil se teď slova Kaito. Tentokrát už, ale Tsunade praštila pěstí do stolu.
"Nechte mě to konečně doříct!" zamračila se. Musela trochu zvýšit hlas. "Právě jsem to chtěla říct..." pokračovala už klidněji a odkašlala si. Skoro jsem měla pocit jakoby snad netušila, jak to říct. Co se to sakra děje?
"Vaše mise spočívá v doprovodu určité osoby zpět do vesnice... očividně si sehnal i vlastní tým podle pokynů... tudíž je sem doprovodíte všechny čtyři... kvůli informacím, které nesou to takhle bude bezpečnější. Jistě jsou po cestě unavení," pronesla Tsunade a opět se odmlčela. Už jsem začala pomalu uvažovat nad tím, že bych si na chvilku zahrála na Naruta... chtěla jsem dát najevo svoji nedočkavost a donutit ji pokračovat. Než se tak naštěstí stalo, tak Tsunade pokračovala: "Vaší misí je doprovodit Uchihu Sasukeho a jeho tým zpět do vesnice!" dořekla. Ztuhla jsem. Cože to řekla? Myslela to vážně? Ne... ne to nemůže být pravda... nechtělo se mi tomu věřit... Zalil mě pocit úzkosti. Sotva jsem se z toho nějak dostala... a teď... teď se má skutečně vracet? Ne... to nezvládnu.
Neměla jsem ponětí, co mám udělat... měla bych utéct a uklidnit se? Ne... nebylo by to nenápadné. Co jiného ale můžu dělat?
Naprosto jsem přestala vnímat, co se v kanceláři děje. Slyšela jsem hlasy... slova... ale nevnímala jsem jejich význam. Snažila jsem se soustředit pouze na to abych se tam nezhroutila. Možná, že bych zvládla zůstat a přetrpět to než nás Tsunade prospustí... V tom mi, ale bránila jedna věc. Začaly mě štípat oči. Začala se v nich hromadit slaná tekutina... Ne. Nemohla jsem si dovolit plakat. Ne znova. Ne teď... ne tady... ne přede všemi. Kousla jsem se do rtu a několikrát jsem zamrkala ve snaze slzy rozehnat. Naštěstí jsem, ale po chvíli zaslechla ty dvě slova... dvě slova, které mi daly neuvěřitelný pocit úlevy.

"Můžete jít," úlevně jsem vydechla a vystřelila jsem z kanceláře dřív než se ostatní zvládli vůbec otočit. Bezmyšlenkovitě jsem vyběhla na chodbu a rovnou jsem zamířila ven. Opět se mi do očí dostaly slzy, které jsem se tak dlouho snažila zadržet. Nedbala jsem, jak na mě ostatní volali... Chtěla jsem být teď sama. Venku jsem zahnula doprava a dál jsem běžela... Opět se mi do očí dostaly slzy, které jsem se tak dlouho snažila zadržet. Nechápala jsem to... skutečně stačilo tak málo, aby se mi otevřely staré rány?


Poznámka: Jak jste si nejspíš všimli... tahle povídka skutečně není moc podle anime:) Postava Kaita je více méně mnou vymyšlená... Proč jsem jí ale nenahradila nějakou postavou z anime? To se dozvíte v několika dalších dílech:)




Byla bych ráda za případné komenty a vyjádření k povídce, protože i kritika je dlžitá pokud se chce autor zlepšovat:)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mayu Uchiha Mayu Uchiha | Web | 4. dubna 2016 v 20:52 | Reagovat

hustý... chci vědět co dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama