Volba 1/2

17. dubna 2016 v 17:00 | Masumi-san |  Jednorázovky
Moje povídka, kterou jsem původně dávala i na Konohu:) Je to na pár SasuSaku, ale je to trochu... netradiční:D Nečekejte Happy End:)


Mladá kunoichi utíkala po prašné, úzké cestě skrz les. Cestu jí osvětloval pouze Měsíc, který čas od času prokoukl skrze tmavé mraky. Lehký podzimní větřík si pohrával s jejími růžovými vlasy a její smaragdově zelené oči se upíraly někam do dály. Po chvíli z cesty hbitě odskočila na nejbližší pevnou větev a z ní skákala na další a další. Ani nevěděla kam běží, jediné co věděla bylo, že už nedokáže zůstat doma... doma v Konoze. Připadala si tam jako ptáček lapený v kleci. Mohla sice vesnici téměř kdykoliv opustit, ale to pouze na mise pod dohledem svého senseie. Nemohla však odejít na to jediné místo kam chtěla. Za ním. Neměla na to odvahu, odvahu na to opustit svoji vesnici bez dovolení. To, ale bylo dřív. Dnes se konečně rozhodla. Sbalila si nejnutnější věci a nepozorovaně se dostala z vesnice. Alespoň v to doufala. Věděla, že kdyby o tom někdo věděl tak by ji uniknout nenechal.S těžkým srdcem a vědomím, že dobrovolně zradila svoji vesnici skákala rychle po větvích. I přesto, že ve vesnici zanechala své přátele, rodinu, svůj tým a lidi, na kterých jí záleží, nelitovala svého činu. Potřebovala ho vidět. Alespoň jednou... naposledy.



Po několika dalších skocích se zastavila a zaposlouchala se do nočního ticha. Občas zaslechla zahoukání sovy a nebo jemné šustění listů v korunách stromů. Nic víc. Přesto však měla pocit jako kdyby ji někdo sledoval. Ohlédla se přes rameno, ale nic kromě tmy neviděla. Mohlo být tak krátce po půlnoci a viditelnost nebyla zrovna nejlepší. Zdejší stromy měly husté koruny, takže měsíční světlo se dolů dostávalo jen velmi obtížně.Zhluboka se nadechla a vydechla, aby si trochu okysličila mozek a poté se opět vydala vpřed. Po pár dalších skocích odskočila doprava a seskočila dolů na pevnou zem. Několik suchých větviček pod její vahou zapraskalo. Chvíli zůstala nehybně stát a potom se vydala hlouběji do lesa. V lese vládlo naprosté ticho, až na občasné zašustění listů pod jejíma nohama. To ticho ji znervózňovalo. Zastavila se až uprostřed menší mítinky. Sundala si ze zad batoh, kolem mítinky nastražila několik pastí, které by ji upozornily na případné nezvané návštěvníky a potom si sedla i s batohem pod velký, košatý strom. Hlavu si opřela o jeho kmen. Byla unavená. Těch několik kilometrů rychlého běhu ji hodně vyčerpalo. Netrvalo to, ani deset minut a růžovlasá kunoichi se propadla do hlubokého spánku.
***FLASHBACK***
Stála u kamenné cesty opřená o strom a čekala. Byla už noc a většina obyvatel Konohy už dávno spala. Ona, ale nemohla. Měla špatné tušení a to ji zavedlo právě sem. Tolik si přála, aby se její tušení nevyplnilo, ale když uslyšela kroky, které se pomalu přibližovaly, věděla, že její tušení bylo správné.
Přešla zpoza stromu na kamenný chodník a pohlédla na temnou siluetu postavy, která se k ní stále přibližovala. Měsíc vykouknul zpoza mraků a na zemi dopadla slabá záře.
Uhlově černé vlasy, patřící muži nebo spíše ještě klukovi, který se právě blíž a blíž přibližoval k mladé kunoichi, mu po stranách jeho obličeje splývaly do dvou delší pramenů a vzadu se ježily do atypického účesu. Jeho oči barvy temné noci ji pozorovaly. Zachvěla se pod jeho intenzivním pohledem. Byl to opravdu on... její týmový parťák, který se právě chystal zradit jejich vesnici. Bodlo ji přitom u srdce.
"Co tady děláš uprostřed noci? " pronesl chladným tónem a přitom se zastavil kousek před ní. V jeho hlasu nebyla ani známka po tom, že by ho to opravdu zajímalo. Mladá kunoichi sklopila hlavu.
"Tohle je jediná cesta, jak by ses mohl dostat z vesnice." zašeptala.
"Měla by si jít spát..." Zněla jeho odpověď a s těmito slovy se opět rozešel. Prošel kolem Sakury a pokračoval dál. Sakura tam zůstala stát jako přikovaná. Cítila, jak ji v očích tlačí slzy. Po chvíli je už nedokázala zadržet, a tak jí slzy začaly stékat po tvářích jako dva malé vodopády.
"Proč Sasuke?" zeptala se a otočila hlavu směrem k němu. "Proč odcházíš? Co se stalo? Proč mi nikdy nic neřekneš?" Zaplavila ho Haruno otázkami a nejspíš by i pokračovala kdyby ji nepřerušil chladný hlas Sasukeho:
"Proč bych ti měl cokoliv říkat?" Otázal se jí naštvaně. Byla to spíše řečnická otázka. "Přestaň strkat svůj nos do mých záležitostí... není to tvoje starost!" Zvýšil o něco hlas. Pořád k ní stál zády. Sakuře se zachvěl horní ret. Pohledem pozorovala jeho záda, na kterých nesl batoh.
"Sasuke prosím... vím, že mě nenávidíš, ale je tu tolik jiných důvodů proč bys mohl zůstat. Máš tu přátele a lidi, kterým na tobě záleží." zašeptala a čekala jestli jí na to něco odpoví. Doufala, že to s ním alespoň trochu pohne, že něco z toho co řekla ho donutí změnit názor.
Když se delší dobu nic nedělo tak pokračovala dál.
"Pořád si součástí týmu sedm. Máme tolik vzpomínek, tolik hezkých chvil jsme spolu zažili... opravdu chceš tohle všechno zahodit?" zeptala se.
"Žádné pěkné zážitky si nepamatuju, " odpověděl jí chladně. "ty i Naruto jste otravní." dodal. Slzy z jejích tváří teď dopadaly na studenou kamennou podlahu a vytvářely tam malá a slaná kolečka.
"Vím o tvém klanu," řekla, "vím, že se chceš pomstít, ale pomsta ti nic dobrého nepřinese." Naléhala.
Tmavý mrak překryl Měsíc a celé okolí potemnělo. Růžovlasé děvče se začalo lehce třást. Ne zimou, ale potlačovanými vzlyky. Obejmula si trup pažemi a zoufale pozorovala Sasukeho, který k ní stále ještě stál zády.
"Do toho ti nic není." Odpověděl jí. Věděla, že už ho moc dlouho nezdrží. Přece jenom každou chvíli, kterou tady strávil navíc ho mohl někdo najít a odhalit jeho úmysl odejít. Proto chtěl být pryč co nejrychleji, proto si vybral pro svůj odchod noc. Nechtěl nikoho potkat, nechtěl nikomu nic vysvětlovat a už vůbec ne někomu jako je Sakura.
"Sasuke, prosím zůstaň." Vzlykla Sakura. V jejím hlasu bylo poznat zoufalství, smutek a prosba. "Jestli ne kvůli mně,tak alespoň kvůli sobě. Slibuju ti, že když zůstaneš tak budeme jenom šťastní. Každý den bude plný legrace. Uvidíš. Prosím dej mi šanci!" Na chvíli se odmlčela. Zhluboka se nadechla a pokračovala dál: "Prosím nenechávej mě samotnou," hlesla, "vím, že mám přátele i rodinu... a že si musíš myslet, že o tom co je to samota nemám ani tušení, ale, "odmlčela se," když ty odejdeš, pro mě to bude jako kdybych zůstala sama." Zašeptala. "Tak prosím... zůstaň! Jestli, ale nemůžeš zůstat tak," hlesla. Nikdy by ji nenapadlo, že nad něčím takovým bude uvažovat. Rozum jí jenom tu myšlenku na to zakazoval, ale srdce bylo silnější, "tak mě vezmi sebou."
Sasukemu už došla trpělivost. Otočil se na ni. Ve tváři měl svoji kamennou masku. Z jeho hlubokých, temných očí vyzařoval chlad a arogance.
"Nezměnila ses Sakuro. Pořád si otravná." Pronesl. Sakura na tuhle větu už byla zvyklá. Nebylo to poprvé co jí řekl, že je otravná. I tak to, ale bolelo pořád stejně. Donutilo ji to napřímit hlavu. Podívala se mu do očí... do těch očí, které tolik milovala a topila se v nich. Ten pohled trval jen několik vteřin, protože Sasuke se hned po tom co řekl otočil a znovu pokračoval v cestě jako kdyby se nic nestalo.
Růžovlasá kunoichi se rozběhla za ním. Po chvíli se ovšem zastavila a zakřičela:
"Jestli půjdeš, tak budu křičet!" Ji samotnou překvapilo, jak roztřeseně její hlas zní. Ať se snažila jakkoliv nedokázala ovládnout svůj hlas, aby se jí netřásl. Jakmile k Sasukemu dolehla její slova uvědomil si, že ji nemůže jenom tak nechat.
Sakura upínala svůj zrak na Sasukeho, který se zastavil. ´Že by zaváhal?´ problesklo jí hlavou. Otevřela pusu, aby něco řekla, ale než stihla vydat jedinou hlásku Sasuke byl pryč. Ztuhla a oči se jí rozšířily. Neotočila se, ale přesto věděla, že stojí přímo za ní. Cítila jeho pronikavý pohled na svých zádech.
"Sakuro." zašeptal krátkovlasý Uchiha a pozoroval svoji týmovou parťačku. Stál sotva krok za ní. "Arigato," zašeptal potichu a potom ji praštil do temene. Mělo to přesně ten účinek, který potřeboval. Růžovlasá dívka se mu zhroutila do náruče.
"Sasuke," uniklo jí ze rtů než se naplno ponořila do bezvědomí.
"Sasuke!" Vykřikla a rychle otevřela oči. Srdce jí bilo jako o závod a po čele jí stékal ledový pot. Zrychleně dýchala. Zatřásla hlavou ve snaze dostat z hlavy ten sen. Nepovedlo se. Pořád to viděla před sebou. Tu noc kdy opustil Konohu. Tenkrát byla ještě tak slabá. Nedokázala ho přinutit, aby zůstal. Nedokázala mu v tom zabránit. Vyčítala si to. Celé tři roky si to vyčítala, ale tomu je teď konec.
Rychle vstala a protáhla si ztuhlé svaly. Neusnula zrovna v nejlepší poloze pro spánek. Rozhlédla se kolem sebe. Byla pořád ještě tma, Měsíc byl skrytý mezi mraky a bylo bezvětří.
"Musím jít dál." Povzdechla si a hodila si na záda svůj batoh. Opět vykročila do hlubin lesa. Rozhodla se pokračovat po úzké lesní pěšince. Skákat ve tmě po stromech by totiž nemuselo dopadnout dobře. Zvlášť když se cítila tak hrozně unavená.
Co nejtišeji pokračovala v cestě, nevnímala okolí. Byla až příliš zamyšlená. Právě kvůli tomu až pozdě uslyšela několik kroků, které rozhodně nemohly patřit žádnému zvířeti. Zastavila se a rychle se rozhlédla kolem. Utéct nemohla, to by totiž mohlo přitáhnout nechtěnou pozornost. Musela doufat, že si jí zatím nevšimli a tak vyskočila na nejbližší větev a schovala se za kmen stromu.
Opřela se o něj zády a ani nedutala. Srdce jí v hrudi bilo jako o závod. Pevněji se přitiskla ke kmeni. Netrvalo dlouho a uslyšela tlumené hlasy.
"Čí to byl sakra nápad jít zrovna tudy?" Zamumlal. Podle hlasu poznala, že to byl muž.
"Přestaň si stěžovat a přidej do kroku." Ozval se druhý hlas, tentokrát jemnější. Ženský.
"Vy dva jste vážně k smíchu." Zasmál se třetí. Jeho hlas slyšela jenom matně takže nedokázala určit jestli to byl muž nebo žena.
"Sklapni Kichiro!" okřikla ho žena, "Orochimaru-sama nám přikázal naši misi splnit rychle, proto jdeme tudy." Osvětlila situaci svému kolegovi. Sakura pak uslyšela jenom něco jako souhlasné zamručení.
"Moment..." Pronesl Kichiro a zvednul ruku, aby se zastavili.
"Co?" Ozvala se podrážděně žena.
Sakura napjala sluch, ale už nic víc neslyšela. Bylo jenom ticho. Žaludek se jí sevřel nervozitou. ´Všimli si mě?´ Problesklo jí hlavou. Zatajila dech a opět se natiskla na strom až se jí jeho drsná kůra pomalu zařezávala do kůže. Po několika dlouhých sekundách, které jí připadaly jako minuty se trojice ninjů zase dala do pohybu. Když se jejich kroky vzdálily trochu se uvolnila. Odstoupila od stromu. Ještě, že to udělala, protože několik sekund na to projelo kmenem stromu ostří katany.
Kunoichi polekaně uskočila na jinou větev.
"No tak neschovávej se! Víme, že tam jsi." Zavolal na ni hlas té ženy.
"S*kra," zaklela tiše pro sebe. V hlavě rychle zvažovala svoje možnosti. Věděla, že kdyby začala utíkat tak by jí sledovali, ale jestli s nimi začne bojovat... Po tváři se jí, i přes to v jaké situaci se nacházela, objevil úsměv.
Pravou rukou sjížděla dolů po svém stehně až její prsty zavadily o pouzdro na kunaie. Otevřela ho a zevnitř jich několik vytáhla. Poté se rozběhla a mrštila kunaii na místo odkud předtím slyšela hlas té ženy. Sama přitom odskočila dál, aby tak nevěděli její přesnou polohu a vyčkávala. Několik vteřin na to uslyšela zvuk praskajícího dřeva, nejspíš od toho, jak se do něj některý z kunaiů zabodnul a potom náraz kovu o kov.
"Ale no tak... takové triviální triky na nás nezaberou." Rozesmál se jeden z mužů.
Haruno přimhouřila svoje smaragdové oči a s kunaiem v ruce odskočila přímo na cestu a postavila se do bojové pozice proti svým protivníkům. Všichni z nich měli kolem sebe omotané fialové provazy což naznačovalo, že opravdu měli něco společného s Orochimarem.
"No konečně..." ušklíbla se žena. "Ta je moje,"olízla si rty a vykročila ke kunoichi z listové.
Byla nízké postavy s krátkými vlasy. Jelikož všude byla ještě tma, tak Sakura neměla možnost si ji prohlédnout pozorněji. Teď se hlavně musela soustředit na souboj a nenechat se zabít. Sevřela v ruce pevněji rukojeť kunaie a rozběhla se na svoji první soupeřku. Ta zůstala stát na místě a nejspíš čekala na její výpad. Žádný, ale nepřišel. Kunoichi z Listové během běhu soustředila svoji chakru do volné dlaně, vyskočila a dopadla s pěstí namířenou na zem.
"Shannaroo!" Zakřičela svoji oblíbenou hlášku a ihned na to uskočila o několik metrů dál, protože na místě kam dopadla její pěst začala země praskat.
I Sakuřina soupeřka byla donucená uskočit, aby se nepropadla do jedné z děr.
"Má docela sílu." Podotkl jeden z mužů k druhému. Na Sakuřině soustředěné tváři se objevil úšklebek, který, ale zase rychle zmizel. Vytáhla několik shurikenů a hodila je po oné dívce s krákými vlasy. Ta se jim lehce vyhnula a Sakuře útok shurikeny oplatila. Růžovláska skočila vstříc letícím skurikenům. Někteří by ji nejspíš považovali za blázna, protože takhle se jí moc dobře vyhýbat nebude. Kunaiem, který měla v ruce jich pár odrazila, ale přesto ji jeden škrábnul do ruky. Sykla bolestí. Cítila, jak jí ostrý kov proříznul sval.
Dopadla na zem a chytla se za rameno, které jí poměrně silně krvácelo. Z ruky jí začala vycházet zelená, léčivá chakra a začala si zacelovat poraněné tkáně. Její soupeřka si toho samozřejmě všimla a vykročila k ní. K růžovlásčině překvapení k ní šla pouze pomalým krokem. Zamračila se. ´Co tím s*kra sleduje?´ Zeptala se Haruno sama sebe v duchu a přestala si léčit zraněnou ruku.
"Bojíš se?" zazubila se její soupeřka. "Máš čeho." Věnovala jí sladký úsměv, z kterého Sakuře přejel mráz po zádech. Rozběhla se proti ní. Když neplánuje zaútočit ona, tak zaútočí sama. Donutí ji brát tenhle souboj vážně.
Mladá kunoichi ovšem neuběhla ani tři metry když zjistila, že začíná vidět poněkud rozmazaně. Párkrát zamrkala v naději, že se jí vidění zase spraví, ale to se nestalo. Proto se taky zastavila a vrhla po ní alespoň kunai. Ten její soupeřku s přehledem minul o dobré tři metry a zabodl se do mohutného stromu, kde se Sakura předtím schovávala.
"Že by už to začínalo působit?" ušklíbla se krátkovláska.
Dívčiny smaragdové oči se rozšířily zděšením.
"Cože?!" vyjekla. Samotnou ji překvapilo, jak podivně její hlas zní. Jako kdyby snad ani nemluvila ona.
"Ale copak ty sis nevšimla?" Zamumlala líbezně kunoichi s fialovými provazy kolem pasu. Její slova jakoby k ní doléhaly z velké dálky. Bolest, která jí vystřelovala z poraněného místa na paži se mezitím rozšířila do celého těla. Kromě bolesti se jí, ale do těla z rány šířil i jistý umrtvující účinek. Toho, že pomalu přestávala cítit svoji paži si moc nevšímala, protože se až příliš soustředila na soupeřku. Až teď jí došlo, že to byla chyba.
"Co-Co si mi to dala?" podívala se na ni Sakura.
"Ještě to nic není," usmála se dívka stojící proti růžovlásce. "Cítíš, jak se celé tvé tělo postupně paralyzuje bolestí?" ptala se jí jemným hlasem zatímco se stále přibližovala. "Už nejspíš necítíš ruku..."Ušklíbla se. "Za chvíli ztratíš kontrolu nad celým tělem.."posměšně se usmála a začala obcházet kolem dokola jako nějaká divoká šelma obkličující si svoji kořist.
Vyčkávala. Dívka z Listové se za jejími pohyby zprvu otáčela, ale když se jí z toho začala točit hlava tak toho raději nechala. Nemohla si dovolit teď omdlít. Tohle nebylo tak, jak to plánovala. Tohle se nemělo stát. Bohužel její soupeřka měla pravdu. Opravdu postupně cítila, jak ztrácí nad svým tělem kontrolu. Pomalu přestávala cítit i svoji druhou ruku a její vidění se jí vůbec nezlepšilo. Připadala si jako v nějakém snu. Jako kdyby všude kolem ní byla mlha, která jí blokuje vidění a racionální uvažování.
Z toho všeho ji ovšem po chvíli probrala ostrá bolest. Nečekala ji, a tak hlasitě a bolestně vyjekla a přitom spadla na prašnou zem. Cítila, jak jí po nohách stéká horká krev. Její soupeřka teď přešla z boku k ní. Uchopila její růžové vlasy do ruky a jedním trhnutím ji donutila zvednout hlavu. Sakura zahlédla, jak jazykem olizuje krev na kunaii.
"Poslední slova?" zasmála se dívka a kunai růžovlásce následně přiložila ke krku. "Musím říct, že jsem se i docela bavila," dodala po chvíli.
Sakura zavřela oči. Pomalu ale jistě se podvolila spánku, který ji táhnul hlouběji a hlouběji do hlubin bezvědomí. Čekala, kdy ucítí kunai, jak jí rozřezává kůži na krku. To se však nestalo. Místo toho uslyšela nějaké divné bzučení. Z posledních sil se snažila soustředit na tem zvuk. Z bzučení se po chvíli staly slova.
"Dost!" Pronesl někdo, nejspíš její parťák. "Necháme ji naživu," dodal.
"Zbláznil ses?" Bránila se dívka s kunaiem v ruce.
"Je z Listové. Mohla by Orochimarovi poskytnou jisté informace," objasnil jí muž.
"Ale tohle není součást mise!" Vyštěkla dívka.
"Jestli se Orochimaru-sama dozví, že jsme ji zabili, tak on pak zabije nás!" zvýšil ten muž hlas.
"Ale jak můžeš vědět, že mu něco řekne?! Nevypadá jako sdílný typ, "zakřičela na něj krátkovláska.
"Orochimaru-sama si už poradí, při nejhorším ji použije na některý ze svých pokusů." Chvíli se rozhostilo ticho. Dívka s růžovými vlasy opět začala ztrácet vědomí. Nechtěla to vzdát, ale nedokázala se už bránit. Byla tak blízko,tak blízko aby se dostala k Orochimarovi. Ucítila nějaký nepatrný tlak na krku a cítila, jak se jí do těla zase vracel cit. To už, ale nevnímala a upadla do bezvědomí.


POZNÁMKA: Bohužel jsem povídku musela z důvodu překročení kapacity znaků přepůlit, ale nebojte, na druhouu část nebudete čekat dlouho:)



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama